Handicapovaný chlapec složil báseň, v níž ostatním lidem říká, jak vnímá svět. A zároveň ukazuje, co mohou lidé jako on dokázat.
Mezi dětmi vznikají přirozeně přátelství, hádky, hry, nepřátelé a mnoho dalších věcí, které k dětství patří. Některé děti se však narodí s poruchou nebo jiným onemocněním, což jim dětství příliš neulehčuje. I přesto, že v mnoha případech bojují s tím, co je v životě potkalo, občas jim nepomáhají ani jiné posměvavé děti. Tento chlapec má autismus a dostal od svého učitele úkol, aby doma napsal báseň. Výsledek učitele velice mile překvapil a zároveň šokoval.
Lidé díky básním vyjadřují pocity
Ve škole na hodinách literatury děti rozebírají jednotlivé básně a snaží se odkrýt pocity, nálady nebo vyjádření, které autor daného textu schoval za slova. Lidé totiž díky básním vyjadřují své domněnky, pocity, nálady nebo názory, dokonce i ty nejhlubší myšlenky. Pokud má někdo svého oblíbeného autora, s největší pravděpodobností s ním sympatizuje nebo rozumí jeho pocitům.
Jakmile si člověk čte něčí báseň, je to jako číst myšlenky někoho druhého. V případě, že byste napsali podobný text a dali jej někomu přečíst, dáváte tím ostatním lidem možnost nahlédnout do vaší duše, a přitom neřeknete ani jediné slovo. Podobně to udělal malý chlapec jménem Benjamin Giroux, který měl za domácí úkol napsat básničku. Svého domácího úkolu se chopil zodpovědně a napsal text tak, aby jej ostatní lidé pochopili.
Skrze báseň se snažil promluvit k druhým
Jelikož mají lidé s autismem problémy vyjadřovat své pocity, i když jich cítí mnoho, snažil se chlapec napsat báseň tak, aby pomohl ostatním lidem pochopit děti s autismem. Po přečtení jeho básně by mělo být každému hned jasné, že děti s touto poruchou nemají tolik příležitostí jako ostatní děti. Učitel, který si báseň přečetl, byl mile šokován, protože něco takového od Benjamina ani nečekal.
Báseň: jaké to doopravdy je žít s autismem
Skrze slova v básni se snažil Benjamin vyjádřit, jaké to je žít s autismem. „Slyším hlasy ve vzduchu. Vidím, že ty ne, a to není fér. Chci se necítit modře. Jsem zvláštní, jsem nový. Předstírám, že ty jsi také. Cítím se jako kluk ve vesmíru. Dotýkám se hvězd a cítím se mimo. Bojím se, co si ostatní pomyslí. Pláču, když se lidé smějí, to mě sráží. Jsem divný, jsem nový. Teď už chápu, že ty také. Říkám, že se cítím jako trosečník. Sním o dni, kdy to bude v pořádku. Snažím se zapadnout. Doufám, že se mi to jednou podaří. Jsem zvláštní, jsem nový.“
Jaké je podle vás správné chování vůči autistům, aby se necítili jinak?