Oskara těsně nedostala, ale hvězdu na chodníku slávy má dodnes. Ann Blythová zemřela v 98 letech

Ann Blythová patřila ke generaci hereček, které formovaly americký film v době, kdy studia ještě fungovala jako továrny na hvězdy. Její jméno si většina cinéfilů spojí s jedinou rolí, manipulativní Vedou ve filmu Mildred Pierce z roku 1945. Ta jí v šestnácti letech vynesla oscarovou nominaci a celoživotní nálepku. Oscara nakonec nedostala, ale na hollywoodském chodníku slávy leží od roku 1960 hvězda s jejím jménem na adrese 6733 Hollywood Boulevard. Jednorázová cena se dá prohrát. Kámen v chodníku zůstává.

Šestnáctiletá, která hrála zlo

Když režisér Michael Curtiz obsazoval Mildred Pierce, hledal dívku, která dokáže být na plátně zároveň krásná a odpudivá. Blythová, do té doby známá spíš jako „hodná dívka“ z lehčích muzikálů, přišla na kamerovou zkoušku, a Joan Crawfordová, tehdejší megahvězda a představitelka titulní Mildred, ji absolvovala osobně po jejím boku. Na hvězdu Crawfordové velikosti to bylo neobvyklé. Blythová později vzpomínala, že právě tahle gesta ji přesvědčila, že Hollywood nemusí být jen aréna ješitností.

Roli Vedy, nevděčné, intrikánské dcery, točila v šestnácti. Nominace na Oscara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli přišla až na 18. ročníku cen, 7. března 1946, kdy jí bylo sedmnáct. Sošku tehdy získala Anne Revere za National Velvet. Blythová prohrála, ale v jedné kategorii se ocitla hned se dvěma kolegyněmi z Mildred Pierce, nominovaná byla i Eve Ardenová. Film sám o sobě byl oscarový fenomén; Crawfordová za něj vyhrála hlavní cenu.

Zpěvačka, matka, divadelní kočovnice

Po Mildred Pierce se Blythová vrátila ke svému přirozenému žánru. V padesátých letech zpívala v muzikálech studia MGM: The Great Caruso po boku Maria Lanzy, Rose Marie, The Student Prince, Kismet. Měla školený lyrický soprán a kamery ji milovaly. Jenže koncem dekády udělala něco, co tehdejší Hollywood příliš nechápal: odešla.

Podle agentury AP dala přednost rodině. Měla pět dětí a nechtěla je vychovávat na place. Z profese ale nezmizela. Od šedesátých let objížděla americká divadla s muzikálovými inscenacemi, občas se mihla v televizi, koncertovala. Ještě v roce 1985 mluvila v rozhovoru pro Los Angeles Times o každodenním cvičení s činkami a aerobiku. Nebyla to penzistka vzpomínající na staré časy, byla to pracující umělkyně, která si jen vybrala jiné jeviště.

Dopisy z celého světa

Jedním z nejpozoruhodnějších detailů její pozdní kariéry je korespondence s fanoušky. Podle Los Angeles Times si Blythová osobně vyřizovala dopisy od diváků téměř sedmdesát let. Psali jí z celého světa a nejčastěji se ptali na totéž: na Vedu, na Crawfordovou, na Mildred Pierce. Film z roku 1945 ji definoval víc než cokoli jiného, a ona to přijímala bez hořkosti.

V roce 2013, kdy jí bylo 85, osobně vystoupila na festivalu Turner Classic Movies v Hollywoodu. Nebyla to nostalgická relikvie vytažená z depozitáře. Byla to žena, která přesně věděla, co její kariéra znamenala, a co ne. Ve veřejně dostupných rozhovorech nepůsobila zahořkle kvůli neproměněnému Oscaru. Spíš se vracela k vděčnosti: za Crawfordovou, za šanci, za to, že ji film pustil dál.

Co po ní zůstává

Ann Blythová zemřela na přirozené příčiny. Oznámení rodina sdílela 26. června 2026 prostřednictvím novináře George Pennacchia; potvrdila ho dcera Eileen McNultyová. Zprávu převzal Washington Post, AP i desítky dalších médií.

Její hvězda na Hollywood Walk of Fame v kategorii Motion Pictures byla odhalena 8. února 1960. Leží tam dodnes, na 6733 Hollywood Boulevard, mezi stovkami dalších jmen. Většinu z nich kolemjdoucí neznají. Blythovou si ale stačí vygooglit, a Veda Pierce vyskočí okamžitě, osmdesát let po natočení.

Kdo chce film vidět na vlastní oči, v Česku to zatím není snadné: v USA je Mildred Pierce dostupný k digitálnímu nákupu na Amazon Video, Apple TV a Fandango At Home, česká nabídka se ale může lišit.