Byl v kómatu 12 let, ale slyšel, jak mu jeho matka šeptá do ucha „doufám, že zemřeš“. Zažil doslova peklo na Zemi

Život je nespravedlivý a zatímco pro někoho je životní zkouškou mít děti, jiný dostane výzvu projít si peklem. Martin byl vězněm i přesto, že nikdy nic neprovedl.

i Zdroj fotografie: Depositphotos
                   

Umíte si představit, že byste se nemohli hýbat, mluvit či jakkoliv dát najevo svému okolí, že vnímáte? A to zatímco by váš mozek byl naprosto bdělý? Jak je vůbec možné přežít dvanáct let ve stavu, kdy jste neviditelní pro všechny, na kterých vám kdy záleželo? Seznamte se s Martinem Pistoriusem, který si tímto peklem procházel celých dvanáct let a moc dobře ví, o čem je řeč.

Celý příběh začal koncem 80. let

Martin vyrůstal v Jižní Africe a jeho velkou zálibou byla elektronika. Ve dvanácti letech ovšem jeho život nabral nečekaný obrat a již tehdy se začalo tušit, že jej neprožije tak, jako ostatní děti. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, jak moc velkou výzvu má před sebou. Lékaři si nebyli jisti, jaká je jeho diagnóza, a jejich nejlepší odhad byla kryptokoková meningitida. Martinův stav se i přes snahu doktorů začal nenapravitelně zhoršovat. Ztratil schopnost se sám pohybovat, mluvit, či dokonce jen navazovat oční kontakt.

Jeho rodičům, Rodneymu a Joan Pistoriusovým, lékaři řekli, že tam Martin už vlastně není a nachází se ve vegetativním stavu, kdy nic okolo nevnímá. Z nemocnice jej poslali domů s tím, že ho mají udržovat v pohodlí, dokud nezemře. Jenomže Martinovi se do hrobu za žádnou cenu nechtělo. „Jednoduše pokračoval ve své existenci,“ řekla jeho matka. Každý den byl stejný, otec vstal v pět ráno, Martina oblékl, naložil do auta a odvezl do speciálního centra, kde se o něj starali osm hodin.

Takto fungoval jejich život celých dvanáct let

Následně jej opět vyzvedl, vykoupal, nakrmil, dal do postele, nastavil budík na dvě hodiny, aby jej mohl jít otočit a zabránit tak proleženinám. Joan nikdy nedostane z mysli, jak se jednoho dne na Martina podívala a řekla: „Doufám, že zemřeš.“ Ví, že to byla hrozná věc. „Jen jsem si přála, aby se mu konečně ulevilo, nám všem,“ vyjádřila se. Nemohla tušit, že její syn byl přítomen a všechno slyšel. „Nebyl jsem tam od úplného začátku, cca dva roky jsem byl skutečně ve vegetativním stavu, pak jsem se ale začal probouzet.“

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Martin Pistorius (@martinpistorius)

„Tuším, že to bylo okolo mých 14 až 15 let. Vše jsem vnímal naprosto zřetelně, jako normální člověk,“ svěřil se Martin. Ačkoliv viděl a chápal vše, nemohl to dát najevo. „Všichni si zvykli na to, že tam nejsem, a nevšimli si, že jsem zase přítomen. Zasáhlo mě vědomí, že takto strávím zbytek života, naprosto sám.“ Myslel si, že je odsouzen a nemá žádnou naději na lepší život. „Nikdo mě nikdy nebude milovat,“ byly myšlenky, které slyšel každý den.

Rozhodl se vytvořit si strategii

A ta byla se naprosto odpoutat od všech myšlenek a začít znovu vegetovat, jen trochu jiným stylem, protože již byl samozřejmě při vědomí. „Nemyslíš vlastně na nic. Prostě existuješ. Přesuneš se na velmi temné místo, kde můžeš najít sám sebe, protože sis v jistém smyslu dovolil zmizet,“ říká Martin. Občas se ale objevily věci, které nedokázal ignorovat. Celý svět si myslel, že tam Martin není, a tak jej prostě posadili k televizi a pustili mu animované pohádky a seriály. Jedním z nich byl „Barney a přátelé“.

„Slovy nedokážu vyjádřit, jak moc jsem Barneyho nenáviděl,“ prohlásil Martin. Jednoho dne se rozhodl, že už toho má dost, a začal s novou strategií. Chtěl převzít aspoň trochu moci nad svým životem. Začínal postupně nejprve tím, že se naučil určovat čas podle toho, jak se pohybovalo slunce po místnosti. Snažil se přerámovat i ty nejhnusnější myšlenky, které ho pronásledovaly. Jako například ty, které nastaly v momentě, kdy mu matka přála smrt. „Zbytek světa mi přišel nehorázně daleko, jakmile ta slova vyslovila,“ řekl.

Začal s tím vším zápasit

Byl z jejích slov opravdu zdrcený, ale pak se rozhodl nad vším začít uvažovat jinak. Proč by mu taková slova říkala? Došlo mu, že to není tím, že by ho nenáviděla. „Jak postupně plynul čas, naučil jsem se chápat zoufalství mé matky. Pokaždé, když se na mě podívala, viděla jen krutou parodii na kdysi zdravé dítě, které tolik milovala,“ došlo mu. Snažil se znovu zapojovat do svých myšlenek a s jeho myslí se začalo lepšit i jeho tělo. Byl to nehorázný boj a nevysvětlitelný neurologický vývoj, ale nakonec dokázal, že stále existuje.

Umíte si představit strávit 12 let života podobně jako Martin Pistorius?

Zdroj: Npr

Diskuze Vstoupit do diskuze
56 lidí právě čte
Zobrazit další články