Syn byl otrávený z návštěv u rodičů a neměl na ně vůbec čas. Jedna upřímná věta z úst maminky vše změnila

Rodičovství není a nikdy nebylo jednoduché. Spousta bezdětných si myslí, že veškerá péče končí okolo patnácti až osmnácti let dítěte, jelikož se z něj začne stávat dospělý. Ve skutečnosti je pro každého rodiče jeho dítě navždy dítětem, i kdyby bylo stokrát starší než on sám. To ovšem mnoha těmto dospělým „dětem“ činí potíže pochopit, dokud to sami nezažijí s vlastními potomky.

Už zase mi chtěla dát hrušky

Moje matka má 73 let a vždy to byla starostlivá žena, jenomže někdy až moc. Nesnáším, když se mi snaží při každé návštěvě dát její hrušky a domácí mléko. A opět je to tady. „Synu, vím, že ty hrušky nevypadají tak krásně jako z obchodu, ale o to jsou chuťově lepší, věř mi.“ Při odchodu jsem je nenápadně zapomněl, jako jsem to dělával při každé návštěvě. K matce jsem nemohl chodit příliš často, nebyl na to čas. Pracuji, musím být s rodinou, syn potřebuje novou bundu, přítelkyni jsem slíbil romantický víkend a večeři, …

iZdroj fotografie: Unsplash

Mám toho opravdu hodně a něco prostě muselo stranou. Přesto se ale mámě i tátovi snažím vždy přinést něco dobrého. Mámy se ptám, jak se má, a ona mi skoro vždy říká to samé: občas se pohádají s tátou, ale jinak všechno super. O čem se asi tak ti dva můžou hádat v tomhle věku? Vždy ji vyslechnu a pak odejdu, přičemž musím přežít poznámku o tom, že bych se měl pořádně obléct a dát si šálu na krk.

Nikdy se na mě nezlobila za nedostatek času

Vždy mi říkala, že mám málo času a měl bych zpomalit, nikdy to ovšem nebyla výčitka. Je si vědoma, že můj život není tak jednoduchý, a vždy jsem věřil, že to chápe i přesto, že ji vídám méně a méně. Vždyť od sebe bydlíme 40 kilometrů, to by nikdo neměl moc času na návštěvy. Pravidelně si voláme a já vždy poslouchám, jak bylo na trhu, jak se má brácha, její kočka, co zahrada a podobně. Vlastně mě to nikdy nezajímalo, ale co jiného by se jí v životě mohlo dít?

iZdroj fotografie: Unsplash

S někým si povídat musí, takže jsem to vždy s falešně hraným zájmem přežil. Co mě ale umí naštvat, je, když ji něco bolí a k lékaři si prostě nezajde. „Mám si na to vzít ibalgin, nebo paralen?“ je její velmi častá otázka, kterou jsem minule už nezvládl. „Mami, nejsem lékař, proboha. Už mě vytáčí, jak si pořád stěžuješ,“ řekl jsem poněkud hnusněji, než jsem původně zamýšlel. Prostě to ze mě vyletělo.

Díky jedné větě mi došlo mnohé

Čekal jsem hodně – pláč, zavěšení hovoru či seřvání za mou drzost. Dostal jsem ovšem úplně jinou odpověď. „Drahý synu, komu si mám stěžovat, když ne tobě? Vím, že ne vše, co říkám tě zajímá, ale ty bys měl vědět, že nejsem z oceli a mám city,“ řekla tak jemným a empatickým hlasem, že to ani neznělo, jako by si stěžovala. Konstatovala realitu. V tu chvíli mi došlo, že staří lidé nemají nikoho jiného než rodinu, která jim zbyla. Kdo se má o ně postarat, když ne jejich děti?

iZdroj fotografie: Unsplash

V tu chvíli jsem jí telefon zatípl, okamžitě si pobral všechny věci a jel za ní. Za svou rodinou. Nejprve překvapeně, ale následně se slzami v očích mě matka přivítala. Zrovna pekla maso a táta mi hned nabídl víno, které jsem sice musel odmítnout kvůli řízení, ale i tak to potěšilo. Vzal jsem si svetr od mámy, protože mi byla zima a nechci prochladnout. Nalil jsem si sklenici domácího mléka a dal si její hrušky, které jsou stokrát lepší než ty z obchodu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Opět se cítím jako dítě a žádné problémy nejsou. Nový kabát pro syna počká, večeři s přítelkyní stihneme zítra, víkend spolu strávíme holt bez pátku a vynahradíme si to, uklidí se jindy a ostříhat se můžu v pondělí. Občas se prostě hodí zpomalit a mít čas jeden na druhého. Mí rodiče už moc času nemají, musím tedy být u nich, dokud to je možné.

Také se staráte o své rodiče, nebo na ně nemáte čas?

Zdroj: Transparency