Fanoušci Queen truchlí. Zemřel muzikant, který s kapelou hrál na začátku 70. let, ještě než přišla celosvětová sláva

Zprávu o jeho smrti zveřejnil 21. srpna 2026 Greg Brooks, dlouholetý archivář Queen, na svém facebookovém profilu. Příčinu úmrtí neuvedl. Pro většinu posluchačů je Mitchell neznámé jméno, a přesně v tom spočívá zvláštní síla jeho příběhu. Nebyl zakladatelem. Nebyl součástí nesmrtelné čtveřice. Byl ale u toho, když se kapela teprve učila být kapelou, a jeho krátké působení tvoří chybějící článek mezi prvními pokusy a pozdější světovou slávou.

Pět měsíců, které historie skoro zapomněla

8. srpna 1970 dostal Barry Mitchell přes svého známého Rogera Crossleyho telefonní číslo na Rogera Taylora. O pět dní později přišel na konkurz. A 23. srpna už stál na pódiu Imperial College v Londýně jako baskytarista Queen, na jejich čtvrtém koncertu vůbec. Předchozí tři odehrál Mike Grose, úplně první basák kapely, který ale rychle odešel.

Mitchell vydržel déle. Podle oficiální koncertní kroniky Queen s kapelou odehrál v roce 1970 jedenáct show, k tomu přidal dvě lednové 1971. Poslední vystoupení se datuje na 9. ledna 1971 v Ewellu. Pak skončil. Celé jeho angažmá trvalo necelých pět měsíců.

Proč odešel, než přišla sláva

Žádný dramatický vyhazov, žádná hádka na pódiu. Mitchell sám později s ironií říkal, že byl „vyhozen, protože byl k ničemu“, ale věcnější verze jeho vyprávění ukazuje na hlubší stylový nesoulad. Hudba, kterou Freddie Mercury a Brian May formovali, nebyla jeho druh hudby. Chtěl do aranží tlačit jiné prvky, včetně dechových nástrojů. Kapela hledala někoho, kdo půjde přesně jejím směrem.

Toho člověka našla o měsíc později. John Deacon nastoupil v únoru 1971 a zůstal navždy. Teprve s ním se Queen stali Queen, jak je zná svět, stabilní čtveřicí, která vstoupila do studia a začala nahrávat alba.

Z anonymity na sběratelský box

Mitchellova éra dlouho existovala jen v paměti pár zasvěcených a ve fanouškovských kronikách. Žádné studiové nahrávky z jeho období neexistovaly. Změna přišla až v roce 2024, kdy Queen I Collector’s Edition poprvé oficiálně vydal dvě skladby z koncertu 23. srpna 1970 v Imperial College: „Jesus“ a cover „I’m A Man“. Jsou to nejstarší dochované nahrávky Queen vůbec. Syrové, embryonální, ale autentické.

Mitchell přitom nebyl v úplném zapomnění. Ještě v roce 2019 ho web Briana Maye uváděl jako „ex Queen member“ na pozvánce k akci Queen Day v Edinburghu. Archivář Brooks na něj vzpomínal jako na člověka s „fascinujícími“ historkami, které vyprávěl na fanouškovských setkáních. Pro mainstream zůstával okrajový, pro oddanou fanouškovskou komunitu nikoli.

Česká stopa

Mitchell měl i přímou vazbu na Česko. Při návštěvě Prahy v roce 2009 poskytl rozhovor českému fanouškovskému magazínu Rudý Speciál, kde ho tehdy označili jako jednašedesátiletého. České fanouškovské prostředí ho tak znalo lépe než širší veřejnost, a právě z tohoto údaje lze odvodit, že v době smrti mu mohlo být přibližně 77 až 78 let. Oficiální potvrzení věku ani příčiny smrti ale dosud nezaznělo.

Chybějící článek, ne zapomenutá hvězda

Bylo by přehnané psát, že Mitchell zásadně ovlivnil zvuk Queen. Autorský, aranžérský a nahrávací otisk, který fanoušci znají z alb a hitů, přišel až po jeho odchodu. Jeho přínos byl jiný, koncertní a vývojový. Stál u prvních londýnských show, u testování raného materiálu, u momentu, kdy se kapela teprve rozhodovala, čím chce být.

Třináct koncertů za pět měsíců. Žádné album, žádný hit, žádná sláva. A přesto místo v příběhu, bez kterého by kronika Queen nebyla úplná.