103letá lékařka dělala každé ráno jednu věc. Většina lidí ji přitom považuje za ztrátu času

Americká lékařka, pionýrka holistické medicíny a autorka knihy The Well-Lived Life zemřela v září 2024 ve věku 103 let. Ale to, co po sobě zanechala, stojí za pozornost i dnes, možná víc než kdy dřív. V rozhovorech a na stránkách své knihy opakovaně popisovala rutinu, která zní až směšně prostě: vstát, najíst se, projít se, lehnout, zopakovat. Žádné biohacky, žádné drahé procedury. Jen chůze. Každý den. A kolem ní celá filozofie, která dává té procházce váhu daleko přesahující pouhý počet kroků.

Žena, která začínala znovu i v sedmdesáti

Gladys McGareyová se narodila 30. listopadu 1920 v Indii americkým rodičům-misionářům. Medicínu vystudovala v USA a celou kariéru prosazovala holistický přístup v době, kdy o něm mainstream nechtěl slyšet. V roce 1970 spoluzaložila Americkou holistickou lékařskou asociaci. Oficiálně z praxe odešla v roce 2005, ale ještě v letech 2023–2024 ji média popisovala jako konzultující lékařku: radila, mentorovala, vystupovala veřejně.

Její životopis ale není jen profesní výčet. V sedmdesáti letech prošla rozvodem, který ji podle jejích slov zdrtil. Místo aby se zastavila, založila s dcerou Helene novou praxi, Scottsdale Holistic Medical Group v Arizoně. „Nejde o to se přes něco přenést,“ řekla později pro The Guardian. „Jde o to tím projít a udělat z toho učitele.“ Právě tahle schopnost restartu se stala jedním z pilířů její knihy i jejího přístupu k životu.

Procházka jako nejviditelnější návyk

Když v květnu 2023 vyšla její kniha The Well-Lived Life, McGareyová měla 102 let. V rozhovorech pro Today.com, Outside Magazine i podcast Velvet’s Edge popisovala svůj den stále stejně: vstát, najíst se, jít ven, projít se, lehnout. Cílila na zhruba 3 800 kroků denně, chodila s chodítkem a zdůrazňovala, že nejde o výkon. Jde o to se nezaseknout.

„Všechno živé se musí hýbat,“ opakovala. Chůze pro ni nebyla cvičení. Byla to metafora i praxe zároveň, fyzický protipól k tomu, co považovala za největší hrozbu stárnutí: ztuhnutí těla i mysli. V textu pro CNBC Make It popsala i konkrétní techniku: představit si, jak v dlani svíráte stres, a pak prsty vědomě otevřít. Pustit to. Jít dál. Doslova.

A právě tady je důvod, proč mnoho lidí chůzi podceňuje. Nevypadá produktivně. Nepotíte se, nesdílíte ji na sociálních sítích, nezměříte si ji na chytrých hodinkách jako „pořádný trénink“. Přitom data říkají něco jiného.

Co o chůzi říkají čísla

Studie shrnutá americkým Národním institutem zdraví (NIH) ukázala, že lidé s 8 000 kroky denně měli přibližně o 50 % nižší riziko úmrtí než ti se 4 000 kroky. Intenzita přitom nehrála tak velkou roli jako samotný objem; důležitější bylo chodit pravidelně než chodit rychle.

Novější analýza publikovaná v Annals of Internal Medicine a shrnutá Americkou kardiologickou školou (ACC) navíc naznačuje, že souvislé úseky chůze trvající 10–15 minut a déle přinášejí lepší výsledky než časté miniepizody pod pět minut. Jinými slovy: jedna pořádná procházka denně má větší efekt než deset cest ke kávovaru.

České doporučení pro seniory od Národního zdravotnického informačního portálu (NZIP) pracuje s rozmezím 150–300 minut středně intenzivní aktivity týdně. V přepočtu to vychází na zhruba 22 minut denně, nebo 30 minut pětkrát týdně. Svižná chůze je přitom výslovně uváděna jako univerzálně doporučená aktivita. Česká gerontologická a geriatrická společnost dokonce používá rychlost chůze jako klinický marker geriatrické křehkosti: kdo přestane chodit, začne křehnout.

3 800 kroků McGareyové denně do tohoto rámce zapadá téměř přesně.

Víc než jen kroky

Bylo by ale nepoctivé redukovat dlouhověkost McGareyové na jedinou ranní procházku. Sama to nedělala. Její kniha stojí na šesti principech:

• Pohyb — nezaseknout se fyzicky ani psychicky
• Smysl — mít důvod vstávat, to, co nazývala „juice“
• Komunita — udržovat vztahy, neizolovat se
• Láska — k sobě, k druhým, k práci
• Práce s energií — vědomě pouštět stres
• Učení se z bolesti — krize jako učitel, ne jako konec

Tenhle seznam nápadně připomíná to, co výzkumníci identifikovali v takzvaných modrých zónách, oblastech světa s nejvyšším podílem lidí žijících přes sto let. Projekt Blue Zones Dana Buettnera staví na přirozeném denním pohybu, smyslu života, zvládání stresu a silných sociálních vazbách. McGareyová mluvila terapeutičtěji, občas spirituálněji, ale jádro je totéž: žádný zázračný trik, jen důsledná každodenní disciplína v několika oblastech najednou.

Proč ji lidé přesto přeskakují

Americké CDC mezi hlavními bariérami pohybu u starších dospělých uvádí nedostatek času, nízkou energii, strach z bolesti nebo úrazu, počasí a slabou motivaci. Paradox je zřejmý: aktivita, která je zdarma, nevyžaduje vybavení a prokazatelně prodlužuje život, naráží na to, že prostě nevypadá dost důležitě. Sedavý režim je pohodlnější. A procházka se snadno odloží na zítra.

McGareyová na to měla jednoduchou odpověď. Ne motivační citát, ne vědeckou studii. Prostě každé ráno vstala a šla. S chodítkem, pomalu, bez publika. Sto dva let stará žena, která věděla, že nejhorší, co může udělat, je zůstat sedět.

Gladys McGareyová zemřela 28. září 2024. Její chodítko už stojí. Ale její argument, že všechno živé se musí hýbat, pořád platí. Stačí vyjít za dveře.