Pavel letí do Ankary, Babiš ho posadí do druhé řady. Lipavský to přirovnal k chování domácího násilníka

V úterý 7. července ráno vzlétne z Prahy vládní speciál s Petrem Pavlem na palubě. Směr Ankara, summit NATO. Ještě před dvěma týdny přitom nebylo jisté, jestli vůbec poletí, kabinet Andreje Babiše ho 22. června do oficiální delegace nezařadil. Prezident se obrátil na Ústavní soud, ten mu dal za pravdu předběžným opatřením a vládě nařídil Pavla akreditovat. Jenže tím příběh nekončí. Vláda sice prezidenta do delegace doplnila, ale ponechala si vedení. Pavel poletí vlastním letadlem, sedět má za premiérem a jeho tým nemá garantovaný přístup ke klíčovým momentům programu. Formálně splněno, fakticky podřízeno.

Co přesně nařídil Ústavní soud

Předběžné opatření v rámci kompetenční žaloby Pl. ÚS 16/26 uložilo vládě, ministerstvu zahraničí i ministru Petru Macinkovi tři konkrétní povinnosti: bezodkladně notifikovat prezidenta jako součást české delegace, zajistit mu akreditaci u organizátorů summitu a nijak jeho účast nebrzdit ani neztěžovat. Soud tedy zajistil Pavlovu přítomnost v Ankaře.

Co ale výslovně neřekl: že prezident musí delegaci vést. A přesně tuto mezeru vláda využila. Po jednání kabinetu 29. června zůstal v čele delegace Babiš, Pavel byl doplněn jako řadový člen. Ministr Macinka podle dostupných vyjádření prohlásil, že prezident „může sedět s dalšími členy delegace ve druhé řadě“. Ústavní soud tak otevřel dveře, ale vláda rozhodla, kudy jimi Pavel projde.

Proč „druhá řada“ není jen urážka

Summity NATO mají pevnou architekturu. Podle oficiálního mediálního programu ankarského jednání zahrnuje úterní večer neformální večeři pro hlavy států a vlád, středeční ráno oficiální společné foto na stejné úrovni a poté hlavní zasedání Severoatlantické rady. Všechny tři momenty jsou koncipovány pro lídry, kteří delegaci vedou. Kdo sedí ve druhé řadě, je protokolárně na úrovni ministra nebo poradce, viditelný, ale bez automatického přístupu k mikrofonu.

Hrad přitom uvádí, že z dvaceti summitů NATO, jichž se Česko účastnilo, na devatenácti vedl delegaci prezident. Jedinou výjimkou byl rok 2018, kdy Babiš zastoupil Miloše Zemana kvůli jeho zdravotnímu stavu. Nikdy předtím nebyl prezident odsunut z čela delegace na základě politického nesouhlasu vlády. Pavel sám vedl českou delegaci ve Vilniusu 2023 i v Haagu 2025. Letošek je bezprecedentní.

Dva speciály, jeden vzkaz

Prezident a premiér poletí do Ankary odděleně. Kolik to bude stát, vláda nezveřejnila. Z údajů ministerstva obrany ale vyplývá, že letová hodina Airbusu A-319CJ vychází přibližně na 180 tisíc korun a let Praha–Ankara trvá zhruba dvě hodiny a čtyřicet minut. Jeden jednosměrný let tak stojí orientačně 477 tisíc korun. Dva oddělené odlety znamenají téměř milion, zpáteční cesta obou strojů pak kolem 1,9 milionu, a to bez nákladů na posádky, letištní služby a bezpečnostní zajištění. Macinkova strana sama hovoří o „řádu milionů korun“.

Náklad je symptom, ne příčina. Dva letouny do jednoho města na jedno jednání jsou vizuální zkratkou toho, co se v české zahraniční politice děje: exekutiva a hlava státu spolu nekomunikují, ale obě trvají na fyzické přítomnosti. Sporu si už všimla zahraniční média; Euronews i turecká agentura Anadolu popsaly kauzu jako vnitropolitický konflikt, který Česko přiváží přímo na alianci zaměřenou na jednotu.

Lipavského metafora a co za ní stojí

Bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský vstoupil do debaty příspěvkem na síti X, v němž Babišovo zacházení s prezidentem přirovnal ke schématu domácího násilí: „Nejdřív vyvolá konflikt, pak oběť ponižuje a nakonec jí tvrdí, že si za všechno může sama.“ Nešlo o obvinění z doslovného násilí, ale o politickou metaforu popisující dynamiku, kterou Lipavský vidí v celém sporu, od vyloučení Pavla z delegace přes veřejné ponižování až po Babišův sněmovní výrok z 2. července, že prezident „poškozuje Českou republiku“ a vláda ho v Ankaře „skutečně nepotřebuje“.

Metafora je ostrá, ale sedí na faktický vzorec. V únoru agentura AP popsala, jak Macinka prezidentovi vyhrožoval důsledky včetně snahy zabránit mu v účasti na summitu NATO, a to kvůli sporu o nejmenování Filipa Turka ministrem. Summit se stal pákou dávno před tím, než se stal cílem cesty.

Víc než protokol, bitva o pravomoci

Jádro konfliktu přesahuje Ankaru. Pavel se opírá o článek 63 Ústavy, podle něhož prezident zastupuje stát navenek, a o dvacetiletou zvyklost. Vláda naopak trvá na tom, že o složení a vedení delegace rozhoduje kabinet, a argumentuje i věcným nesouladem: Babiš chce na summitu odmítnout návrh na 70 miliard eur roční podpory Ukrajiny a zároveň obhajovat české neplnění dvouprocentního cíle výdajů na obranu. Prezident, který veřejně zastává jinou linii, by podle vlády oslaboval českou vyjednávací pozici.

Ústavní soud zatím rozhodl jen předběžně. Meritorní verdikt teprve přijde a stanoví, komu pravomoc zastupovat Česko na aliančních summitech skutečně náleží. Ať dopadne jakkoli, precedens už vzniká, ne v právní větě, ale v praxi. Vláda ukázala, že dokáže prezidenta formálně pustit ke stolu a zároveň mu odebrat příbor.

Ankaru Pavel v úterý ráno uvidí z okna vládního airbusu. Otázka je, co z ní uvidí zevnitř jednacího sálu.