Pavel podal žalobu na vládu. Klaus mluví o útoku na demokracii, Zeman připomněl, že sám udělal totéž

22. června 2026 schválila vláda vyslání delegace na summit NATO v Ankaře. Vedení svěřila premiérovi, prezidenta do seznamu nezařadila. Petr Pavel reagoval ještě téhož dne: podal k Ústavnímu soudu návrh na řešení kompetenčního sporu. Tvrdí v něm, že o vlastní účasti na summitu rozhoduje prezident jako ten, kdo zastupuje stát navenek, a žádá zrušení vládního usnesení i povinnost součinnosti ze strany kabinetu a ministerstva zahraničí. Dva dny nato soud vydal předběžné opatření: vláda musí Pavlovi cestu do Ankary umožnit. Jenže finální výklad pravomocí může přijít až za měsíce, a mezitím se do sporu vložili oba bývalí prezidenti, každý po svém.

Proč vláda Pavla vyřadila

Kořeny konfliktu nesahají k červnovému usnesení. Už na konci ledna 2026 ministr zahraničí Jan Lipavský Macinka veřejně prohlásil, že Pavel by Česko na summitu NATO reprezentovat neměl, jako důvod uvedl prezidentovo odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem. Později Macinka tvrdil, že nejde o pomstu, ale o „politické vyjednávání“. Oficiální vládní argument přišel až 8. června na tiskové konferenci po jednání kabinetu: premiér řekl, že summit bude řešit hlavně české obranné výdaje za rok 2025 a plán do roku 2035, tedy agendu, za niž odpovídá vláda.

Pavel přitom ještě 8. června zkoušel cestu dohody. Přišel osobně na jednání vlády, žalobu odložil. Jenže odpovědi na své dopisy se nedočkal a 22. června kabinet rozhodl bez něj. Téhož dne přešel k soudní cestě.

Co řekl soud, a co teprve řekne

Ústavní soud jednal rychle. Předběžné opatření z 24. června přikazuje vládě, ministru zahraničí i ministerstvu, aby prezidenta notifikovali jako člena oficiální delegace na summit 7.–8. července, zajistili mu akreditaci a nebránili mu v účasti. Soud se opřel o dosavadní praxi: Pavel vedl českou delegaci už na summitu NATO v Haagu v červnu 2025 a tuto kontinuitu nechtěl přerušit dřív, než rozhodne o meritu.

Zároveň ale soud výslovně upozornil, že předběžné opatření neznamená podřízení vlády prezidentovi v zahraniční politice. Obsah české pozice na summitu zůstává v rukou kabinetu. Konečné rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 16/26 lze čekat v řádu měsíců, přestože kauza běží v přednostním režimu. A právě ten nález může poprvé závazně určit, kdo má právo zastupovat Česko na summitech NATO obecně, ne jen v Ankaře.

Klaus: Rubikon. Zeman: Dělal jsem totéž

Václav Klaus Pavlův postup označil za „překročení Rubikonu“ a „útok na parlamentní demokracii“. Jeho argument je principiální: prezident má jednat po dohodě s vládou, a pokud se nedohodnou, řešení leží v politickém vyjednávání, ne u soudu. Tuto linii Klaus nastolil už 10. května v Partii na CNN Prima News, tedy šest týdnů před samotným podáním žaloby. Na Zemanův vlastní precedent ji v aktuální reakci přímo nevztáhl.

Miloš Zeman přidal dvojí motiv. Na jedné straně Pavla kritizuje a zpochybňuje nestrannost Ústavního soudu poukazem na to, že třináct z patnácti soudců jmenoval právě Pavel. Na druhé straně připomněl, že sám jako premiér v roce 2001 podal s vládou kompetenční žalobu proti prezidentu Havlovi; šlo o to, zda Havel potřeboval premiérův spolupodpis ke jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB. Ústavní soud tehdy návrh zamítl a potvrdil, že šlo o prezidentovu výlučnou pravomoc.

Zemanův argument o podjatosti přitom naráží na konkrétní čísla z hlasování: dva soudci, které jmenoval sám Zeman, hlasovali pro předběžné opatření ve prospěch Pavla. Naopak dva Pavlem jmenovaní soudci sepsali odlišné stanovisko. Jednolitý „Pavlův blok“ to nevypadá.

Precedent, nebo slepá ulička

Rozdíl mezi rokem 2001 a 2026 je podstatný. Tehdy šlo o domácí otázku, kontrasignaci při jmenování vedení ČNB. Navrhovatelem byl premiér, odpůrcem prezident. Dnes je to naopak: prezident žaluje vládu a předmětem je zastupování státu na mezinárodním fóru. Srovnatelný případ, kdy by český prezident soudně vynucoval svou účast na zahraničním summitu, česká ústavní historie nezná.

Právě proto má meritorní nález potenciál přepsat pravidla hry. Pokud soud stanoví obecné pravidlo pro prezidentskou účast na summitech NATO, vznikne závazný výklad, který přežije i současný politický konflikt. Pokud se omezí na úzký procesní závěr, zůstane otevřený prostor pro další kolo stejného sporu s jiným premiérem nebo jiným prezidentem.

Instituce zatím fungují: soud jedná, vláda předběžné opatření respektuje, Pavel letí do Ankary. Skutečný zápas, o to, kde končí pravomoc Hradu a začíná výlučná odpovědnost vlády v zahraniční politice, se teprve rozehrává v plenární síni na Joštově ulici v Brně.