Čtyři dny v práci, pátý volno. Středula řekl, ve kterých oborech to může platit už brzy

Josef Středula seděl 10. června v křesle pořadu Napřímo na TN Live a místo obvyklého odborářského apelu na vyšší mzdy rozbalil téma, které v Česku zatím zní spíš jako zahraniční kuriozita, čtyřdenní pracovní týden. Jenže neprodával utopii. Rozdělil českou ekonomiku na dvě části: jednu, která na kratší týden dozrála už dnes, a druhou, kde to naráží na fyziku směnného provozu. A právě v tom rozlišení je celá pointa.

Obory, které Středula označil za připravené

V rozhovoru padla tři konkrétní slova: software, softwarová řešení a kreativní průmysl. Tedy profese, kde se výkon měří výstupem (hotovým kódem, kampaní, návrhem), nikoli počtem hodin strávených u stroje. Středula k tomu přidal argument, který míří na mladou generaci: lidé s vysokými znalostmi a dovednostmi hledají jinou životní cestu než pracovat v Česku za podmínek, které západní Evropa dávno opustila. Kratší týden je podle něj jeden ze způsobů, jak je udržet.

Na opačném pólu stojí průmysl s nepřetržitým režimem. Tam „nenahradíte chybějící směnu“, pokud někdo pátý den nepřijde, musí ho fyzicky zastoupit někdo jiný. Víc lidí, složitější plánování, vyšší náklady. Bariéra není ideologická. Je provozní.

Co znamená „brzy“, a co ne

Jediný pevný letopočet, který v rozhovoru zazněl, je rok 2029. Jenže ten se týká cíle dostat minimální mzdu na 50 % průměrné mzdy, nikoli zavedení čtyřdenního týdne. Pro kratší pracovní týden Středula žádné datum neuvedl. „Brzy“ v jeho podání znamená: v některých firmách a oborech to může vzniknout v dohledné době, ale cestou dohody, ne státního nařízení.

A tady je klíčový právní detail. Český zákoník práce stanoví týdenní pracovní dobu podle režimu:

• Jednosměnný provoz: 40 hodin
• Dvousměnný provoz: 38,75 hodiny
• Třísměnný a nepřetržitý provoz: 37,5 hodiny

Zkrácení pod tyto limity bez ztráty mzdy umožňuje kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis zaměstnavatele. Žádný vládní návrh na plošný čtyřdenní týden v současnosti na stole neleží. Středula sám to rámuje jako součást širšího tlaku; ČMKOS má v programu na období 2026–2030 výslovně prosazování změn přes tripartitu a legislativní návrhy.

Kratší týden není totéž co čtyřdenní týden

V debatě se snadno zaměňují dva pojmy. Kratší stanovená týdenní pracovní doba, třeba 37,5 hodiny, neznamená automaticky pátek volno. Zaměstnanec může pracovat pět kratších dnů, nebo čtyři delší. Čtyřdenní pracovní týden v pravém slova smyslu předpokládá redistribuci hodin do čtyř dnů, případně skutečné zkrácení celkového fondu.

Přitom kratší pracovní doba už dnes není v Česku žádná okrajová záležitost. Podle šetření MPSV má 81,8 % podnikových kolektivních smluv s jednotnou pracovní dobou sjednáno právě 37,5 hodiny týdně. Většina těchto zaměstnanců ale stále chodí do práce pět dní. Posun od „kratšího fondu“ ke „čtyřem dnům“ je další krok, a právě ten Středula otevírá jako reálný hlavně pro znalostní obory.

Devět let navíc: německé zrcadlo

Středulův oblíbený argument zní: český zaměstnanec za čtyřicet let ekonomické aktivity odpracuje zhruba o devět let více než jeho německý kolega. Číslo pochází z odborové analýzy a opírá se o rozdíl v týdenní pracovní době, délce dovolené a přesčasech. Eurostat za rok 2025 uvádí průměrnou skutečně odpracovanou dobu v Německu na 33,9 hodiny týdně v hlavním zaměstnání, jednu z nejkratších v celé EU.

Data Eurostatu zároveň ukazují zajímavý vzorec: nejdelší pracovní týdny v Unii nejsou v IT ani v kreativních profesích, ale v zemědělství, těžbě a stavebnictví. Nejkratší naopak ve vzdělávání a kultuře. To přesně kopíruje Středulovo oborové rozlišování a potvrzuje, že čtyřdenní týden není univerzální recept, ale nástroj pro ekonomiku postavenou na znalostech a přidané hodnotě.

Kdo v Česku už čtyřdenní týden nabízí

Mezi ověřitelnými příklady vyčnívá finanční skupina SAB Finance, která na svých kariérních stránkách uvádí čtyřdenní pracovní týden po roce trvání pracovního poměru. V médiích se opakovaně objevují i další firmy, ale tvrdá čísla o dopadu na produktivitu u nich veřejně dostupná nejsou; jde spíš o mediálně přebírané deklarace spokojenosti.

Středulova logika je přitom opačná, než jak ji čtou kritici: kratší pracovní doba podle něj není nepřítel konkurenceschopnosti, ale její důsledek. Česká výhoda založená na levné práci a dlouhém čase je dočasná. Udržitelná cesta vede přes automatizaci, digitalizaci a vzdělávání. Kdo chce čtyřdenní týden, musí nejdřív vydělávat produktivitou, ne hodinami.

Čtyřdenní pracovní týden v Česku zatím není otázka zákona, ale otázka oboru. Kdo píše kód nebo navrhuje kampaně, může o pátém volném dni jednat se zaměstnavatelem už dnes. Kdo stojí u pásu v nepřetržitém provozu, potřebuje nejdřív jinou ekonomiku.