Během požáru jsem stála bosa na silnici a držela bratra. Bylo mi osm a rodiče byli uvnitř

Byla noc a já spala nahoře v pokojíku se svým mladším bratrem. Probudilo mě, že byl všude cítit štiplavý kouř, a skoro hned jsem uslyšela tátu, že musíme okamžitě ven, protože dole něco hoří. Všechno se seběhlo strašně rychle. Nebyl čas hledat boty ani bundu, vůbec nic. Jen jsem vstala z postele, chytila bratra za ruku a běžela s ním za tátou dolů ke vchodovým dveřím. Pamatuju si hlavně ten spěch a to, že jsem se snažila držet krok a zároveň dávat pozor na bratra, aby neupadl nebo se mi neztratil.

Pak jsem si všimla, kdo chybí

Táta nás dostal ven a vystrčil nás až před dům ke kraji silnice, co nejdál od kouře. Teprve tam mi došlo, že máma s námi není. Zůstala ještě uvnitř v přízemí. Bylo ji slyšet, jak kašle a volá, ale ke dveřím se hned nedostala. Táta se jen otočil a běžel zpátky dovnitř pro ni. To je chvíle, kterou mám v hlavě pořád úplně jasně. Ještě před pár vteřinami jsme byli všichni doma a najednou jsem stála venku jen s bratrem a koukala na otevřené dveře, do kterých táta zase zmizel.

Zůstala jsem stát bosá na silnici a držela jsem bratra v náručí. Brečel a chtěl za mámou. Já nebrečela, spíš jsem byla úplně ztuhlá. Jen jsem se dívala ke dveřím a čekala, jestli se otevřou. V tu chvíli jsem skoro nic jiného nevnímala. Pak vyběhla ven sousedka z protějšího domu, přiběhla k nám a odtáhla nás o pár kroků dál. Nevím, jestli na nás mluvila, nebo ne, z té chvíle si pamatuju hlavně to, že nás přesunula dál od domu a že jsem pořád nepřestávala sledovat vchod.

Až tehdy mi došlo, co se děje

Bratr se mi pořád vytrhával, tak jsem ho držela ještě pevněji. Opakovala jsem mu, že máma s tátou přijdou. Ve skutečnosti jsem to ale vůbec nevěděla. Říkala jsem to hlavně proto, aby se mi nevysmekl a nerozběhl se zpátky k domu. Pořád jsem se dívala před sebe a najednou jsem si všimla, že v oknech je vidět oranžové světlo. Až tehdy mi opravdu došlo, že to není jen kouř a nějaký zmatek uprostřed noci, ale že náš dům opravdu hoří. Nebyla to jedna velká myšlenka nebo panika. Spíš takové holé vědomí, že se děje něco, co už nejde vzít zpátky.

Po pár minutách, které mi připadaly strašně dlouhé, se ve dveřích objevil nejdřív táta a hned za ním máma. Oba kašlali a nic s sebou nenesli. Nezachraňovali žádné věci, prostě jen vyšli ven. V tu chvíli ze mě spadlo to nejhorší. Dům pořád hořel, to se nezměnilo, ale pro mě bylo důležité jen to, že jsou oba venku a že stojí před námi. Do té doby jsem byla napnutá jen na ten jeden okamžik, jestli se ještě objeví. Jakmile vyšli, všechno ostatní šlo na chvíli stranou.

Pak už přijeli hasiči a celá ta noc se začala měnit v něco, co řešili dospělí kolem nás. Sousedka nám přinesla deku, protože jsme stáli venku jen v pyžamu. A mně až tehdy došlo, že mě studí asfalt a že mám úplně špinavé nohy. Do té chvíle jsem to vůbec nevnímala. Je zvláštní, co si člověk z takové noci zapamatuje nejvíc. Já si nevybavuju všechno kolem, ani co kdo přesně dělal potom. Nejvíc mi zůstal právě ten obraz z chvíle předtím. Stojím bosá na silnici, držím v náručí bratra a dívám se na dveře, jestli z nich vyjdou máma s tátou. To je vzpomínka, která se mi vrací i po letech úplně stejně.