S přibývajícím věkem lidé mají vrtochy, které si nedají snadno vymluvit. Své o tom ví rodina seniorky, která neumí a asi ani nedokáže přestat sbírat věci a nosit si je domů.
Zdánlivě nevinné hromadění věcí se časem může změnit v posedlost. Vyprávět by o tom mohla čtenářka DámskéhoDeníku devětaosmdesátiletá Marie P. z Českých Budějovic. Od mládí sbírala nejrůznější předměty a nezáleželo jí na tom, zda jsou hodnotné nebo nějak užitečné. Schovávala si dárky, které dostala od blízkých, a domů si občas přinesla i nějaký ten skvost, který našla na ulici. „Vlastně jsem nikdy nic nevyhodila, ale teď mi kvůli tomu dcera nadává,“ napsala nám do redakce.
Vše vyšlo najevo, když seniorka onemocněla
S přibývajícími roky se totiž její sběratelská vášeň prohloubila do úctyhodných rozměrů. „Domů jsem si začala nosit stále víc věcí. I těch, které jsem našla na ulici nebo u popelnic. Lidé plýtvají a zbavují se i věcí, které fungují. Bylo mi líto nechat je tam jen tak ležet,“ svěřila se paní Marie. Její dům se postupně začal měnit ve smetiště. Do některých místností se dalo sotva projít.
O tom, že hromadění nepotřebných věcí přerostlo seniorce přes hlavu, neměla její rodina ponětí, protože ji navštěvovala jen velmi málo. Vše začalo vycházet najevo, když se paní Marie musela kvůli zdravotním problémům přestěhovat k dceři. „Zlomila jsem si nohu a dcera se o mě starala. Když se vrátila z mého domu, kam mi jela pro věci, byla rozčílená. Křičela na mě, že žiju v prasečím chlívku,“ postěžovala si paní Marie.
Souhlasila s tím, že se odpad vyklidí
Dcera nedokázala pochopit, jak během relativně krátké doby se její matce podařilo udělat z rodinného domu skládku. „Říkala mi, že musíme ten nepořádek vyklidit. Že je tam obrovský zápach a je to i zdraví nebezpečné. Že tam mohou být škodlivé bakterie. Všechno jsem ale omývala, když jsem si to přinesla domů,“ vysvětluje paní Marie. Když se dala zdravotně dohromady, tak jí dcera s manželem pomohli se přestěhovat. Měli ale podmínku, že odpadky se vyhodí.
Paní Marie s tím souhlasila, protože se sama za svou slabost stydí, ale chtěla mít vyklízení pod kontrolou. Když na něj ale došlo, drhlo to. „Chtěli mi vyhodit i to, co jsem potřebovala. Hádali jsme se, plakala jsem a prosila je, ať mi ty věci nechají. Bylo to strašné. Mám pocit, že dcera jen čeká, až umřu, aby zdědila barák. Tak si tady budu zatím žít v prasečím chlívku, jak ona říká, a jí do toho nic není,“ napsala v závěru svého dopisu paní Marie.