Svou práci miluje, ale plat jí na dnešní poměry nestačí: „Už nevím, kde bych ušetřila. Připadám si hrozně“

Slečna Tereza L. se rozhodla zaslat do redakce e-mail, protože se nemá komu svěřit. Cítí se hrozně trapně jako lidský odpad. Miluje svou práci, kterou si přála dělat od malička, ale vydělává tak málo, že sotva vyžije. Snaží se šetřit, ale už neví, kde a jak. Je zoufalá a nemá absolutně žádné vyhlídky do budoucna, připadá si tak hrozná a zbytečná.

Bere mizerný plat a tře bídu s nouzí

Slečně Tereze je téměř třicet let a pracuje jako učitelka ve školce v hlavním městě. Miluje práci s dětmi, ale plat, který za to dostává, jí neumožňuje žít důstojně. O této práci snila už jako malá, a jelikož vyrůstala jen s matkou na malém městě, neměly peníze na studium vysoké školy, a tak si její maminka musela vzít půjčku, kterou splácí dodnes. Na to jí dcera přispívá, ale finančně to Terezu dost tíží.

Vydělává kolem dvaceti tisíc měsíčně, a přestože bydlí v pronajatém pokoji a koupelnu a kuchyň sdílí s dalšími lidmi, za nájem a veškeré poplatky s tím spojené platí každý měsíc 10 tisíc korun. Své mamince na splátku přispívá 3 000 Kč, takže jí na živobytí zbývá zhruba 7 000 Kč, což je žalostně málo. Při dnešních cenách a neuvěřitelném zdražování nejen potravin, ale i ostatního spotřebního zboží, se z takové částky nedá skoro vyžít, natož něco ušetřit.

Nikam nechodí, protože si to nemůže dovolit

Žije velmi skromně, nekupuje si nové oblečení, a pokud ano, jedině v second handech nebo na bazarech. Nechodí do kina ani restaurace, protože si to nemůže dovolit. Několikrát na tom již byla tak špatně, že musela využít komunitních lednic. „Tak moc se za to stydím,“ svěřuje se slečna Tereza. Nemá žádného přítele, protože jej nemá ani kde potkat, když nechodí do společnosti, barů apod. Taky by jí bylo hrozně trapně, že vydělává tak málo. Cítí se momentálně jako naprosto zbytečný člověk.

Snaží se o víkendech přivydělat si na brigádách, ale nemá potom čas na přípravu do práce, natožpak navštívit svou matku a pomoct jí. Ta už Tereze navrhovala, aby se k ní nastěhovala zpět, že to bude jednodušší, ale slečna Tereza se nechce vrátit do malého města. Přesto se obává, že nakonec nebude mít jinou možnost a nedostatek peněz ji k tomu donutí. „Jak mám své žáky naučit optimismu a radosti ze života? Jak se na ně mám usmívat a říkat jim, že je svět krásný, když se cítím tak mizerně?“ smutní slečna Tereza.