Všichni rodiče dětí se speciálními potřebami to znají. Nepříjemným a zvědavým pohledům, nevhodným poznámkám a ukazování na dítě, musí čelit dnes a denně.
Takovou nemilou pozornost si však tyto děti opravdu nezaslouží. Pro jejich rodiče je to někdy opravdu srdcervoucí, protože by si přáli, aby jejich děti byly přijímány s větším respektem. Nejsou to přece žádná monstra a interakce s vrstevníky jim často chybí. Maminka postiženého chlapce se však podělila o příběh, který vzbuzuje v tomto ohledu velkou naději.
Na nevhodné reakce jsem zvyklá
Její 5letý syn trpí mentálním i fyzickým postižením a je upoután na invalidní vozík. Nedávno se jí při návštěvě restaurace stala tak neobvyklá věc, že se rozhodla podělit o své dojmy na Facebooku. Chtěla tak poděkovat neznámé mamince dvou malých chlapců, která se zachovala ukázkově poté, co se její děti začaly vyptávat, proč je ten chlapeček na vozíku.
Leah napsala: „Zašli jsme si se synem do restaurace na oběd. U vedlejšího stolu seděla maminka se dvěma chlapci, kterým bylo přibližně 5 a 3 roky. Když si ten starší všiml mého syna, ukázal na něj a nahlas své matce řekl: „Podívej se na něj. Proč je takový?“ Cítila jsem se trapně, ale vím, že děti jsou zvědavé, takže jsem na to nijak nereagovala. Jsem prostě zvyklá.
O to více mě překvapila reakce jeho maminky, kterou jsem opravdu nečekala a nikdy se mi nic podobného nestalo. Maminka své dva syny upozornila, že není slušné na někoho ukazovat prstem a nahlas se vyptávat. Chlapci však byli stále zvědaví a pořád se jí dotazovali, proč je můj syn postižený a co se mu stalo. Pak udělala něco, za co bych jí chtěla srdečně poděkovat.
Chlapci se zvědavě vyptávali
Vyzvala své chlapce, aby vstali a všichni přišli k mému synovi. Maminka se mi velice omluvila a řekla, že ji mrzí, že její synové takto komentují zdravotní stav toho mého a že se sama cítí velmi trapně. Pak své syny vybídla, aby si s tím mým popovídali. A byli úplně úžasní. Ptali se proč nemůže chodit, ptali se ho na hračky, na invalidní vozík a spoustu dalších věcí.
A to je něco nesmírně cenného, protože tato maminka ukázala svým dětem, že není třeba se bát rozdílů a že je lepší se ptát otevřeně a upřímně, než si o někom šeptat za jeho zády. Můj syn byl navíc z jejích synů nadšený. Široce se usmíval a jeho radostná tvář mi vehnala slzy do očí. Užíval si pozornost svých vrstevníků, kterou má opravdu málokdy, protože se za ním děti často bojí přijít.
Ještě jednou bych tak chtěla této milé mamince poděkovat, i když nevím, jestli se k ní tato zpráva někdy dostane. My, rodiče nemocných dětí, si každého takového gesta opravdu ceníme. Museli jsme se naučit mít hroší kůži a srovnat se s častými nevybíravými poznámkami. Každá taková milá a upřímná pozornost je jako balzám. Věřím, že rodičů, kteří své děti vedou k tomu, aby ty postižené hned neodsuzovali, je mnohem více. A to mi dodává sílu a naději do budoucna. Ještě jednou, děkuji.“