Starý muž se každý večer vracel domů s kyticí v ruce. Aleně zvědavost nedala a musela se ho zeptat na jeho příběh

Do sousední vesnice chodil každý den laskavý stařík jménem Karl. Domů se pokaždé vracel s kyticí květin. Místní obyvatelé si na tuto každodenní scénu již zvykli. Alenu, která byla ve městě nová, zvyky starého pána velmi zaujaly. Před několika lety jí zemřel manžel. Když se s ním loučila, slíbila mu, že si splní jejich společný sen a otevře si malou kavárnu. Prodal jejich byt a přestěhovala se.

Vydala se za ním

Chtěla se usídlit v útulném prostředí, znát každého zákazníka a žít v atmosféře naprosté pohody. Tak se také stalo. Během jednoho roku si založila vlastní podnik. Nyní má vlastní kavárnu. Peče pro hosty vlastníma rukama a povídám s nimi o životě. Hned první den si všimla staršího muže. Každé ráno šel k metru s velkou taškou v ruce a večer se vracel s kyticí květin. Místní obyvatelé ze sousedství jí řekli, že důchodce dojíždí do sousední vesnice.

iZdroj fotografie: Piqsels

Nikdo však nevěděl, co tam dělá. Když opět procházel kolem kavárny, vydala se za ním. Byla to poměrně dlouhá cesta. Nejprve jel metrem, poté autobusem a nakonec vlakem. Rozhodně to stálo za to. Stařec mířil do sousední vesnice. Přijížděl vždy ve stejnou dobu a vítal ho hlučící dav místních dětí. „Je tu děda Karl, děda Karl!“, pokřikovaly jednohlasně rozradostněné děti, když se muž přiblížil. Laskavý důchodce otevřel svou tašku a vyndal z ní několik dárků.

Pomáhá dětem s hudbou

V tu chvíli zřejmě matka jednoho z dětí vyšla do davu a podala muži kytici polních květů. Alena si pomyslela si, že odsud pocházejí všechny kytice. Celá scenérie ji zaskočila. Rozhodla se přiznat starci, že ho sledovala. Chtěla vědět, proč tam tak často chodí. Dostala odvahu přistoupit k muži a dětem kolem něj a představit se: „Promiňte, jmenuji se Alena. Sledoval jsem vás. Každé ráno procházíte kolem mé kavárny, ale nikdo z místních neví, kam nebo proč míříte. Moje zvědavost mě ovládla.“

Důchodce se na ni podíval laskavýma očima a odpověděl: „Jmenuji se Lev Michalych, ale děti mi říkají Karl. Jezdím zde odpočívat a pomáhám dětem s učením hudby, když jsou na prázdninách. Hodně si povídáme o životě. Každé léto jezdím ještě do jiné vesnice a nabízím rodičům svou bezplatnou pomoc.“ Nevydržela to a zeptala se: „Jak jste k tomu přišel? Proč jste se rozhodl pomáhat právě dětem?“

Přerušila s ním kontakt

Laskavý muž pokračoval: „Je pravda, že jsem velmi osamělý. Manželka mě opustila a vzala s sebou naši roční dceru. Odjely do zahraničí a já je nemohu najít. Na dceřinu památku jsem se rozhodl, že budu pomáhat dalším dětem, dokud budu žít. Proto jsem tady.“ V tu chvíli se jí v hlavě všechno obrátilo vzhůru nohama. Dlouho žila v cizině, matka jí řekla, že je otec opustil.

iZdroj fotografie: Piqsels

Teprve když jí bylo osmadvacet let a její matka prožívala své poslední dny, řekla jí pravdu. Nebyl to její otec, ale ona. Odvedla ji pryč a přerušila s ním veškeré kontakty. Nakonec jí řekla město a adresu, kde dříve bydleli. Právě v té čtvrti si otevřela kavárnu v naději, že se jednou setkám se svým otcem. Něco ji k důchodci táhlo. Pravděpodobně to byl osud, protože právě našla svého druhého rodiče.

Jak často kupujete řezané květiny?

Zdroj: Express