Lidé, kteří se narodili před rokem 1990, mají štěstí, že jsou vůbec naživu. Vyrůstali v úplně jiných podmínkách než dnešní děti

Když se řekne rok 1990, v mnohých to asi žádné emoce nevyvolá. Ve skutečnosti jsou lidé narození před tímto rokem jako hrdinové z hollywoodských filmů a je skutečný zázrak, že jsou naživu. Proč? Existuje hned několik pádných důvodů. Vyrůstali jsme bez dětských sedaček v autě, měli jsme stovky úrazů během dětských hrátek venku, jezdili na kole bez chráničů, pili jsme jen vodu z kohoutku, žádnou balenou. Měli jsme krásné dětství, které by dnešním dětem pravděpodobně mnoho neřeklo.

Takto jsme vyrostli

Neexistovaly žádné mobilní telefony, naši rodiče nám nemohli posílat žádné ustarané zprávy. Namísto toho jsme se chodili rodičům hlásit, zvonili jsme na ně a sdělovali jim, že jsme v pořádku. Neustále jsme si hráli v trávě, prachu, chodili domů ušpinění, mnohokrát od bláta, a maminky byly pořádně naštvané, že kvůli nám zase musí prát. Pokud jsme si něco udělali, mohli jsme si za to sami, a ještě jsme od rodičů dostali pořádnou přednášku. 

Větu „Nebreč, nebo ti k tomu dám důvod,“ jsme slyšeli téměř všichni. Naše jídlo bylo stejné jako kdysi, nikdo nás však nevaroval o éčkách nebo nebezpečných složkách, které se v něm nacházely.

Byla to krásná doba

Mnohokrát jsme neměli ani pojem o čase, častokrát jsme se řídili větou „Do setmění ať jsi doma!” a málokrát jsme si dovolili toto pravidlo porušit. Proč? Protože by nám rodiče zakázali chodit ven a to pro nás kdysi mělo tu největší hodnotu. Nic jiného nebylo – jen kamarádi a krásné chvíle, které jsme venku mohli zažívat. Všechno to dobrodružství, jízda na kole, mečování s klacky. Dětská hřiště praskala ve švech, denně jsme si našli několik nových kamarádů.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Žádné sociální sítě

Když jsme chtěli jít s někým ven, museli jsme se s ním domluvit ve škole. Odpoledne jsme poté zvonili na rodiče našich kamarádů a prosili je, aby jejich syn/dcera s námi mohli ven. Skákali jsme a lezli po stromech, zažili tisíce pádů, zlomeniny, naraženiny, jizvy a strupy ze všech těch úrazů. Byla to nádherná doba a my měli velké štěstí, že jsme ji mohli zažít. A při všech těch úrazech jsme vlastně měli i štěstí, že jsme naživu. Dnes nám při vzpomínce na tuto dobu vyskočí vždy úsměv na tváři.