Dvaadvacetiletý mladík zesnul v tragické autonehodě. Jeho rodina další řadu let chodila na místo neštěstí. Jednou tam nalezli vzkaz.
Situace se však vyvrbila úplně jinak
Co Raymondův otec nevěděl, bylo, že psaní pro něj nechal pouze někdo ze zaměstnanců, jenž si opečovávaného místa všiml. Nevěděl, pro koho je to místo natolik důležité, a tak v dopise zanechal kontakt na firmu. Samozřejmě, že muž v podobný scénář doufal a modlil se za něj.
Po zkontaktování firmy zjistil, že žádné příkazy ani omezení vůči němu neplánují. Vyslechli si jeho příběh a to, jak se rozhodli, všem vyrazilo dech. O tom, co se dělo dál, se rodině zesnulého ani nezdálo. Však už to byla taky spousta let od neštěstí. Netušili, že ona soukromá firma k nim bude více než velkorysá.
Majitelé pozemku se nad pozůstalými slitovali
Vedení firmy mohlo jednoduše rozhodnout a zažádat o soudní příkaz k zamezení vstupu rodiny na pozemek. Tím by je snadno takzvaně uklidili z cesty. Jakkoli by to bylo pro ni bolestné, museli by to skousnout, protože obchod je obchod. Naštěstí se tomu tak nestalo.
Představitelé podniku učinili jiné rozhodnutí, naprosto neočekávané. Nejenže místo nehody ze stavby vynechali, ale navíc tam nechali postavit tabuli na památku zesnulého mladíka a lavičku přímo vedle ní. Místo se tak stalo pro rodinu navždy přístupným. Možná přece jenom ještě peníze nevystřídaly soucit a pochopení.