V jeho domě zemřelo už víc než 80 dětí. Každého, kdo překročí práh, čeká v blízké době smrt

Mohamed Bzeek popisuje své činy jakožto životní poslání. 65letý libyjský přistěhovalec zasvětil svůj život přijímání dětí, které v posledních týdnech na tomto světě nemají nikoho jiného. Jeho příběh je velmi dojemný a pro mnohé z nás i poučný.

Složitý život po emigraci

Před více než 40 lety přijel Mohamed do USA studovat elektronické inženýrství. Oženil se se svou nyní zesnulou manželkou a v roce 1997 získal občanství. Jako vdovec nyní žije v Los Angeles, kde je jedním z mála pěstounů, kteří se starají výhradně o smrtelně nemocné děti. Jeho příběh se dostal na titulky v roce 2019, když LA Times zveřejnil příběh o jeho práci.

Cesta plná bolesti

„Deset dětí přišlo o život v mém náručí,“ vzpomíná s brekem v hlase. Jeho životní cesta byla zachycena v autobiografickém dokumentu. „V roce 1995 jsme se rozhodli adoptovat sirotky, kteří byli zanecháni v nemocnicích nebo děti, jež byly odebrány biologickým rodinám,“ vysvětlil Mohamed. „Jediný domov, který v Los Angeles přijímá sirotky a děti, které před sebou nemají nic než trápení a smrt, je ten můj. Od roku 1989 jsem ubytoval 80 dětí.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

Doktorka byla překvapená jeho přístupem

Žena jménem Sophie Keefer pracuje v dětské paliativní péči. Nedávno se setkala s Mohamedem a napsala o svých zkušenostech pro známé noviny. „Byl to takový hromotluk s dlouhým plnovousem, ale jemným úsměvem,“ napsala Sophie. „Jeho pěstounská dcera ležela na gauči. Když mě nechal dívku pochovat, varoval mě, že má občas záchvaty, a když k nějakému dojde, abych ji držela dál a utěšila ji. Dovoloval mi ji držet s takovou důvěrou.“

Příběh obsahuje také ponaučení

Mohamed říká, že péče o ty, kteří jsou tak nemocní, je neuvěřitelně bolestivý proces. Uvědomuje si totiž, že jejich společný čas je drahý. „Vím, že to jednou přijde. Vím, že mě to bude stát hodně sil, a vím, že mě to poté bude bolet. Ale podle mého názoru bychom si měli pomáhat, není tomu tak?“ Dodává, že bychom si měli vážit svého zdraví a být tu pro ty, kteří takové štěstí nemají.

Opuštěné děti nacházejí nový domov

„Zavolají mi, když je nějaké z dětí smrtelně nemocné, a ptají se, jestli je mohu adoptovat. Vědí, že neváhám přijmout. Pokud to neudělám, jsou tyto děti poslány do nemocnic a nemají rodinu ani domov. Když je však ubytuju, cítí rodinnou atmosféru. Cítí se v bezpečí a jsou milovány až do konce svého života.“ Dále uvedl, že jim rád vymýšlí přezdívky či celá jména.