Za to, co mi matka udělala, jí nikdy neodpustím. Na její hrob nikdy nepůjdu

Vztahy mezi matkami a jejich dcerami jsou velmi křehké a často také dost turbulentní. Jinak by zřejmě nevznikla spousta knih i pokladů stříbrného plátna, které se tomuto tématu věnují. Stačí málo a mohou se zhroutit jako domeček z karet. Své o tom ví čtenářka DámskéhoDeníku Martina P. z Brna, která nám poslala do redakce svůj příběh. Neodpustila matce, jak se k ní chovala, a spoustu let se s ní nestýkala. Hořkost cítí i po její smrti. „Pohřeb jsem uspořádala, ale na její hrob chodit nebudu,“ uvedla.

Dávala mi najevo, že jí ničím život

O tom, že by Martina vyrůstala ve šťastné a milující rodině, nemůže být řeč. Na jejím dětství se silně podepsal nehezký vztah, který k sobě měli její rodiče. „Matka nebyla nikdy s ničím spokojená. Otce si nevážila. Vyčítala mu, že je smolař, že každý se má mnohem lépe než my. Chtěla nosit drahé kožichy a jezdit na zahraniční dovolené, ale na takový život jsme neměli dost peněz,“ vypráví čtenářka. Když jí bylo deset, otec si sbalil pár věcí a rodinu opustil.

Jeho dceru to velmi ranilo a také nechtěla zůstat s věčně nespokojenou a remcající matkou. Chtěla odejít s ním, ale nebylo to možné. Později se rodiče rozvedli, otec se podruhé oženil a s novou ženou měl dítě. „Ale volal mi. Alimenty platil pravidelně, ale přesto jsem dokola musela poslouchat, jak na něj matka nadává,“ vzpomíná Martina. Ještě horší bylo, že veškeré ponížení a zlost frustrované matky se obrátila proti ní. „Dávala mi najevo, že jí ničím život,“ řekla.

Bránila mi, abych šla studovat na univerzitu

Matka si domů vodila často cizí muže a nestála o to, aby jim malá dcera překážela. „Snažila jsem se jí vyhýbat. Byla jsem pro ni přítěž, protože jím, protože rostu, protože potřebuju knížky do školy. Jsem si jistá, že právě tahle etapa dětství určila můj pozdější život,“ domnívá se čtenářka. Po střední škole plánovala jít na univerzitu. Matka jí ale řekla, že to nepřichází v úvahu. „Pořád opakovala, že musím jít pracovat, protože ona nebude živit žádnou vyžírku,“ dodala.

iZdroj fotografie: Freepik

To byla poslední kapka. A zatímco spousta opuštěných dětí se snaží svou biologickou matku najít, jak jsme psali na DámskémDeníku, Martina chtěla být od té své co nejdál. Zavolala otci, který jí zařídil bydlení u své sestry. „Teta byla o dost mladší než otec. Měla dvě malé děti a já jsem jí pomáhala s hlídáním. Všichni se ke mně moc hezky chovali. Poprvé jsem měla pocit, že někam patřím. Jen díky ní jsem mohla vysokou školu dokončit,“ říká naše čtenářka.

Na matčin hrob nikdy nepůjde

Když dostudovala, otec jí pomohl sehnat garsonku. Odstěhovala se od tety, aby se mohla postavit na vlastní nohy. Přestože byla atraktivní a měla mnoho ctitelů, zůstala svobodná. Dnes jí táhne na padesát a má pocit, že život promeškala. „Mužům jsem nevěřila, myslela jsem si, že mě stejně nakonec opustí. Matka mi vštěpovala, že jsem bezcenná, že o mě nikdo nestojí, protože mě opustil i vlastní otec. Trvalo mi roky, než jsem si uvědomila, že to nebyl on, kdo mě opustil, ale moje matka,“ svěřila se Martina.

iZdroj fotografie: Depositphotos

S matkou přerušila kontakt. „Před pár měsíci matka zemřela. Poprvé po mnoha letech jsem musela jít do našeho domu. Moje vzpomínky na něj nejsou nejlepší, takže ho chci rychle prodat,“ řekla Martina. Postarala se také o zařizování kolem matčina pohřbu, včetně smutečního obřadu. Na hřbitově byla u hrobu matky v ten den naposledy. „Na matčin hrob už nikdy nepůjdu. Chovala se ke mně jako k cizímu,“ je rozhodnutá Martina. O Dušičkách byla na hřbitově, ale svíčku zapálila jen na hrobě babičky.