Od letáků k prvnímu trestu

Jiří Wolf se narodil 5. ledna 1952. K otevřenému odporu proti režimu se dostal v druhé polovině sedmdesátých let, kdy spolu s Františkem Hrabalem šířil letáky takzvaného Výboru proti diktatuře. Požadavky byly přímočaré: rozpuštění Národní fronty, zrušení cenzury, návrat exulantů, svobodné volby. V roce 1978, ve svých šestadvaceti letech, byl poprvé odsouzen. Trest si odpykával v nápravně výchovném ústavu Minkovice, zařízení, které i ve srovnání s tvrdými Valdicemi platilo za jedno z nejbrutálnějších míst v československém vězeňském systému. Podle studie historika Romana Johna panovaly v minkovické samovazbě podmínky, po nichž přeřazení do Valdic mohlo vězni paradoxně zachránit život.

Zpráva, která stála za šest let

Wolf v Minkovicích nezůstal jen pasivním svědkem. Sepsal podrobnou zprávu o tamních poměrech, o cenzuře korespondence, kdy dopis obsahující „pravdu o věznici“ skončil založený ve spise a pisatel dostal deset dní samovazby. O formální psychologické péči, která existovala jen na papíře. O systému vězeňské práce, po němž odsouzený po letech odcházel s pár stovkami korun a často i s dluhy. Tuto Stručnou zprávu o poměrech v NVÚ Minkovice předal na rakouské velvyslanectví.

Městský soud v Praze ho za to v roce 1983 odsoudil na šest let odnětí svobody s ochranným dohledem na tři roky a propadnutím písemností. Obvinění znělo: podvracení republiky a ohrožení služebního tajemství. Protirežimní nápisy a letáky figurovaly v pozadí jako součást širší „protistátní činnosti“, ale jádrem rozsudku byla ta zpráva, dokument, který režim nemohl tolerovat, protože popisoval jeho vlastní brutalitu zevnitř.

Valdice, Brandt a mezinárodní tlak

Druhý trest si Wolf odpykával ve Valdicích, věznici určené pro nejtěžší provinilce. Jeho zdravotní stav se zhoršoval natolik, že v roce 1986 signatáři Charty 77 adresovali prezidentu Gustávu Husákovi žádost o jeho propuštění. Wolfův případ tehdy řešil i bývalý západoněmecký kancléř Willy Brandt a další západoevropské vlády. Nebyl to lokální příběh jednoho grafitéra, byl to mezinárodní incident, který ukazoval, jak režim zachází s lidmi, kteří odmítli mlčet.

Wolf patřil k tvrději postižené vrstvě chartistů. Historici Ústavu pro studium totalitních režimů ho řadí vedle Ivana Martina Jirouse nebo Petra Gruntoráda, lidí, na které režim nedopadal jen sledováním, výslechy a ztrátou zaměstnání, ale opakovaným vězněním v nejtvrdších zařízeních a systematickou izolací.

Po roce 1989: uznání i ticho

Stát Wolfův odpor formálně uznal. Jeho jméno figuruje v seznamu vydaných osvědčení vedeném Ministerstvem obrany. Jeho samizdatové texty, Motáky i minkovická zpráva, jsou dostupné v archivech. Psal i dětské knihy, Pohádky z jižních Čech vyšly v nakladatelství Doplněk.

Jenže spravedlnost měla své limity. V roce 2011 soud osvobodil vězeňského dozorce Josefa Vondrušku, kterého Wolf a další vězni obvinili z fyzického týrání. Důvod? Nepodařilo se shromáždit dostatečné důkazy. Wolf tehdy pro iROZHLAS řekl, že po roce 1989 nebyl odsouzen ani jeden dozorce za zacházení s vězni. Pro širší veřejnost zůstával spíš na okraji paměti, ne Havel, ne Benda, ne Uhl. Jeden z těch, na které dopadlo to nejtěžší, a o kterých se mluvilo nejméně.

Víc než heslo na omítce

Příběh Jiřího Wolfa se snadno zredukuje na obraz mladíka s plechovkou barvy u Lennonovy zdi. Skutečnost byla tvrdší. Dvakrát vězněn, Minkovice, Valdice, zpráva propašovaná přes velvyslanectví, mezinárodní pozornost, osvobozený dozorce. Zemřel ve čtyřiasedmdesáti. Stát mu dal osvědčení. Zdi, na které psal, stojí dál

Článek Psal na zdi hesla proti komunistům, zavřeli ho na šest let. Zemřel Jiří Wolf, bylo mu 74 se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.