Sarkasmus jako nejpřesnější argument

Dopis fungoval proto, že nebyl jen vtipný. Otec v něm sledoval jednoduchou logiku: pokud chce škola skutečný důkaz, musí být připravena na to, co by takové ověřování obnášelo. A jakmile si to čtenář představí, je jasné, že jediná přijatelná odpověď je dceři věřit. Žádný jiný způsob „potvrzení“ intimní tělesné reality dospívající dívky není ani trochu přijatelný, aniž by šlo o zásah do jejího soukromí. Otec to neřekl jako stížnost, ale jako logický důsledek, a právě proto to zabralo.

Příběh navíc fungoval i proto, že hlavním aktérem byl táta, ne matka. Menstruace bývá ve veřejném prostoru stále vnímána jako „ženské téma“, do kterého muži nemají co mluvit nebo se za ně stydět. Otec, který se nenechá zahanbit a postaví se za dceru věcně a s humorem, bourá tenhle předpoklad bez jediného velkého gesta.

Menstruace ve škole není jen trapná situace

Za viralitou příběhu stojí i to, že je nepříjemně povědomý. Americká pediatrická akademie (AAP) uvádí, že bolestivá menstruace patří mezi nejčastější příčiny školních absencí dívek. Přesto se ve školním prostředí stále naráží na nedůvěru, omezený přístup na toaletu nebo jednoduše na to, že dívka musí svůj stav obhajovat před někým, kdo ho nezažívá. Studie z roku 2024 publikovaná v odborné databázi PMC ukázala, že menstruační bolest a silné krvácení přímo souvisejí s horšími vzdělávacími výsledky, a že samy dívky popisují stud a stigma jako součást problému, ne jen fyzické příznaky.

Americká gynekologická společnost ACOG přitom doporučuje brát menstruační cyklus u dospívajících jako vitální známku, tedy jako relevantní zdravotní údaj, nikoli jako výmluvu. Škola, která po rodiči žádá důkaz menstruace, tak stojí v přímém rozporu s tím, co odborná medicína říká o tom, jak k dospívajícím dívkám přistupovat.

Česko jde opačným směrem než ta škola

Zatímco v příběhu škola chtěla od rodiče potvrzení, česká legislativa se vydala jiným směrem. Od 1. ledna 2026 ukládá vyhláška č. 308/2025 Sb. školám povinnost zajistit na toaletách pro dívky starší devíti let jednotlivě balené menstruační potřeby. Jde o věcný krok, který říká: místo aby dívka musela svůj stav obhajovat, dostane základní zázemí bez otázek. Panel mládeže při MŠMT přitom odhaduje, že v Česku je přibližně 38 000 dívek ohrožených menstruační chudobou, tedy situací, kdy si menstruační potřeby nemohou dovolit nebo k nim nemají přístup.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Průzkum dm a agentury Spectra z roku 2024 zjistil, že 54 % dotázaných v Česku považuje menstruaci za obtížné téma ve společnosti nebo na veřejnosti. Čtyřicet procent těch, kdo zažili nepříjemnou situaci spojenou s menstruací, ji zažilo přímo ve škole. To není americká bizarnost, to je prostředí, které dobře znají i dívky tady. Otcův dopis byl vtipný, ale jeho pointa je vážná: důvěra není ústupek, je to základ. A škola, která to nepochopí, si zaslouží přesně takovou odpověď, jakou dostala.

Článek Otec měl dokázat dceřinu menstruaci, namísto toho poslal škole sarkastický dopis, který pobavil internet se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Dopis pro ukrajinského velvyslance

Autorem otevřeného dopisu je učitel a starosta obce Semněvice na Domažlicku Antonín Kolář. Text adresoval ukrajinskému velvyslanci Vasylu Zvaryčovi a reagoval v něm na výroky, které zazněly v novoročním projevu Tomia Okamury. Během několika dnů se k dopisu připojilo přes 50 tisíc občanů, kteří chtěli dát najevo, že se s postojem lídra SPD neztotožňují.

Opozice žádá konec Okamury v čele Sněmovny. Jeho novoroční projev vyvolal ostré reakce

Okamura se však k celé iniciativě vyjádřit odmítl. Prostřednictvím mluvčího hnutí vzkázal veřejnosti pouze strohé stanovisko: „Pan předseda k tomu nic říkat nebude.“ Podle dřívějších vyjádření si navíc za svými slovy stojí a nevidí důvod je jakkoli korigovat. Kritiku, která přichází nejen od občanů, ale i z řad opozice, tak zjevně nebere v potaz.

Okamura dál tlačí na pilu 

Naopak, jeho vystupování se dál zostřuje. Na sociálních sítích pokračuje v protiukrajinské rétorice a zpochybňuje smysl české pomoci. „Do korupce na Ukrajině jsou zapojeni nejbližší spolupracovníci prezidenta Zelenského. Odmítáme financovat zkorumpovaný kyjevský režim!“ napsal Okamura na svém Facebooku. Podobná slova zazněla už v jeho novoročním projevu, kde odmítal další vojenskou pomoc a ostře se opřel do ukrajinského vedení.

Vondra se v přímém přenosu neudržel. Kvůli Okamurovi padla ostrá slova a řeči o konci SPD

V projevu mimo jiné prohlásil, že není možné dál posílat zbraně k „udržování naprosto nesmyslné války“. Prezidenta Volodymyra Zelenského a jeho okolí pak komentoval slovy: „Ať si kradou, ale už ne z našeho. A ať taková země není v Evropské unii,“ řekl Okamura. 

Článek Vlna odporu proti Okamurovi sílí: Desetitisíce podpisů a ostrá slova se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Dopis na rozloučenou od Petra Fialy 

Rozpuštění poradního sboru nebylo podle Křečka náhlé ani jednostranné rozhodnutí. Mělo jít o krok, na kterém se všichni členové shodli předem. „Rozhodli jsme se, s vědomím a souhlasem všech členů, ukončit činnost poradního týmu. Takže já jsem přestal být poradcem, ale ve skutečnosti přestali být poradci všichni členové rozpuštěním týmu,“ uvedl. 

12letý chlapec nechal svého pejska v krabici před útulkem. V dopise píše, že ho chce zachránit před násilnickým otcem

Součástí Křečkovy bilance se stal i dopis od Petra Fialy, který ekonom bez úprav zveřejnil. Premiér v něm vyzdvihuje řadu kvalitních podkladů, jež podle něj často ovlivnily klíčová vyjednávání a rozhodnutí vlády. Ocenil také, že analýzy a podněty byly „cennou oporou při mnoha důležitých jednáních a klíčových rozhodnutích“. Podle Křečka tedy dopis dokazuje, že spolupráce nekončí ve zlém, a je pro něj i symbolickým završením jedné intenzivní kapitoly.

Období plné náročných výzev 

„Pracovali jsme v době velkých krizí. Dokončovali jsme záležitosti spojené s pandemií koronaviru, krátce poté vypukla válka na Ukrajině, rychle rostla inflace a vypukla energetická krize. Bylo to velmi hektické období,“ zavzpomínal. Právě v těchto výzvách měl poradní tým hledat řešení, z nichž některá se podařilo prosadit do praxe.

Chlapec napsal dopis pro svého zesnulého otce. Dočkal se odpovědi

Za konkrétní výsledky považuje například úpravy v důchodovém systému nebo zvýšení hranice pro povinnou registraci k DPH na dva miliony korun. „Podařilo se prosadit zásadní strukturální změny… Za hmatatelné úspěchy považuji například prosazení navýšení limitu pro registraci k DPH na dva miliony korun,“ sdělil dále dle webu ŽivotvČesku. Připustil však, že ne každý návrh našel v koalici podporu, ale s tím se v takové funkci prostě musí počítat. 

Článek Křeček ukončil spolupráci s Fialou. Po letech krizí zveřejnil dopis na rozloučenou se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Nádherný vzkaz s velkým poselstvím 

Starý papír zachoval vzkaz, který dokládá sílu tehdejších citů:

„K jmeninám na památku.

Ať je tvůj život cestou posetou růžemi,

ať nikdy nepoznáš zklamání ani smutek.

Ať tě provází jen radost a štěstí

a tvé dny jsou plné světla.

Pamatuj na toho, kdo ti věnoval

těchto pár řádků.“

12letý chlapec nechal svého pejska v krabici před útulkem. V dopise píše, že ho chce zachránit před násilnickým otcem

Podle rodiny dopis směřoval k její prababičce, která zemřela před několika lety. Starší členové si vzpomínají, že měla mladého milence, jenž byl zajat a nikdy se nevrátil domů. Do vesnice později přišla jen zpráva o jeho smrti. Žena se tak vdala za jiného muže, ale zřejmě právě tento dopis byl posledním hmatatelným dokladem její první lásky. 

Rodina si nález vystavila 

Pro její pozůstalé příbuzné má nyní nalezený papír mimořádnou hodnotu. Rozhodli se ho proto zarámovat a pověsit na stěnu jako trvalou připomínku své předkyně a jejího nenaplněného příběhu. Dopis tak získal nový život – z ukrytého tajemství se stal viditelnou památkou, která připomíná, že za každým osudem se skrývají nevyslovené touhy a lásky.

Babička v dopise popisuje svým potomkům, jak by se k ní měli chovat. Její slova jsou klíčem k pochopení stáří

iZdroj fotografie: Depositphotos

Objev je také důkazem, že láska dokáže přežít i ztrátu a čas. Přestože se okolnosti mění a způsoby vyjadřování citů se posunuly do digitální doby, v papíru zůstává s jednoduchými slovy něco, co technologie nikdy nenahradí – skutečná upřímnost. 

Článek Rodina uklízela půdu, když narazila na milostný dopis z minulého století se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Napsal svému synovi mnoho dopisů

Jeden moudrý muž žil se svou ženou spokojeným životem. Když se jim narodil syn Rafael, myslel si, že již nemůže být šťastnější. Jejich rodinná idylka však skončila, když bylo jeho synkovi 8 let, v tu dobu měl muž sedmadvacet let. Tehdy mu lékaři oznámili, že trpí velmi vážným onemocněním, a nezbývá mu tedy mnoho času na tomto světě. Nechtěl svého syna trápit, a tak mu o své nemoci nic neřekl. Místo toho se rozhodl, že mu napíše spoustu dopisů, které jej budou provázet v nejtěžších i nejlepších chvílích jeho života.

Muž cítil, že se blíží jeho konec, a tak si v den své smrti zavolal svého syna k sobě a předal mu krabici plnou obálek. Požádal jej, aby dopisy otevřel tehdy, až si nebude vědět rady a nadpisy na nich se budou zrovna hodit k dané situaci. Jakmile bude cítit, že je pro něj určitý dopis užitečný, může jej otevřít. Rafael mu dal své slovo, že jeho přání dodrží, a otec tedy mohl s klidem v duši zemřít.

Dopisy jej provázely po celý život

Po otcově smrti otevřel Rafael první obálku, která byla nadepsána slovy: „Až budu pryč.“ V dopise stálo: „Synu, jestli to čteš, už jsem zemřel. Promiň, že jsem ti zatajil, jak vážně jsem nemocný, ale nechtěl jsem tě vidět plakat. Ostatní dopisy otevři, až to budeš potřebovat. Postarej se o svou matku, teď jsi hlava rodiny. Miluji tě, táta. PS: Tvá matka nedostala dopisy, ale auto, proto se jí ho neopovažuj vzít, až budeš mít hotový řidičský průkaz.“

iZdroj fotografie: Pexels

Ostatní dopisy se nesly v podobném duchu, byly vtipné a velmi poučné. Díky nim měl Rafael dojem, že je mu otec stále nablízku. Navíc předpověděl mnoho situací a událostí, jako hádky s matkou. V dopise na toto téma otec synovi radil, jak se nejlépe zachovat a vše urovnat. Hlavně aby nezapomněl, jak moc jej jeho máma miluje. Poslední dopis s nadpisem: „Až přijde tvůj čas.“ si Rafael přečetl v den své smrti.

V obálce se skrýval tento text: „Doufám, že ses dožil vysokého věku. Tento dopis byl první, který jsem napsal a bylo nejjednodušší jej vymyslet. V posledních dnech jsem hodně přemýšlel o svém životě. Byl krátký, ale úžasný. Stal jsem se tvým otcem, byl jsem manželem tvé matky, co víc bych si měl přát? Mohu odejít s klidem na duši a nyní je čas, abys našel klid i ty. Moje poslední rada zní… Neboj se. Chybíš mi, brzy se sejdeme. Táta.“

Článek Otec předal na smrtelné posteli synovi dopisy, které ho měly provést životem. Předpověděl růžné životní události se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

V dopise žena líčí své trápení

Osmdesátiletá paní Barošová z Moravy napsala do redakce dopis, v němž se svěřuje se svým trápením, jež se týká jejích dětí. Mají totiž pocit, že jejich matka ztratila rozum a udělala by nejlépe, kdyby poslouchala jejich moudré a nezaujaté rady. Často od nich slyší věty, co začínají: „Mami, je to pro tvé dobro…“ Myslí si, že vědí, co je pro jejich mámu nejlepší, avšak neuvědomují si, že by tato paní byla ráda, kdyby ji nechali na pokoji. Jelikož cítí, že se její život chýlí ke konci, ráda by měla právo dělat si, co chce. I kdyby bylo její chování nevhodné nebo zlé.

Jak sama napsala, špatná touha je lepší, než správná netouha. Paní Barošová by velmi ocenila, kdyby ji její děti naslouchaly s respektem. Protože díky tomu by se cítila stále milována, a hlavně by mezi nimi vzniklo přátelství, které je pro ni v tuto chvíli to nejcennější. Když za ní děti přijdou a začnou jí dávat moudré a nevyžádané rady, cítí, že mezi nimi vzniká propast, která se poté těžko zaceluje. Prosila své potomky již několikrát, aby jí umožnili být stále pánem svého života. Bohužel se zatím žádných velkých změn nedočkala.

Od svých dětí očekává respekt

Autorka tohoto dopisu je šťastná, že může hlídat svá vnoučata, aby jejich rodiče měli čas pro sebe. Ráda jim peče bábovky, plete deky a před spaním čte pohádky. Miluje starost o ně, stejně jako milovala péči o své vlastní děti. A právě kvůli tomu očekává, že jí její děti na oplátku nechají volnost a nebudou se snažit za ni rozhodovat a manipulovat s ní. Již neví, jak má svým potomkům sdělit, aby ji nechali být samu sebou. Bojí se, aby to potom nenarušilo jejich vztahy.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Gerontologové se zabývají fyzickým a duševním zdravím seniorů. Bylo by však dobré, aby kromě jejich programů na převýchovu seniorů, vznikl i program na převýchovu dětí seniorů. K dlouhému seznamu nemocí, které staré lidi postihují, patří například revmatismus, hluchota, osteoporóza, šedý základ apod. K nim je však třeba přidat ještě jedno těžké, ovšem léčitelné onemocnění, a to je otravné dítě, které chce šéfovat svým rodičům. Pokud tedy máte rodiče v důchodovém věku, zamyslete se nad tím, jak se k nim chováte.

Článek Čtenářka Alžběta se svěřila se svým trápením, které zažívá s vlastními dětmi. Starají se o ni až moc se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Muž napsal dopis Bohu

Jednoho dne se tento muž rozhodl, že napíše děkovný dopis, ve kterém Bohu poděkuje za to, jaký život díky němu dosud prožil. Vyjádřil zde své přesvědčení, že veškeré životní situace se staly právě tak, jak to pro něj Bůh zamýšlel. Zároveň se muž rozhodl děkovat jak za pozitivní, tak i negativní ovlivnění jeho života, vše totiž přisuzuje právě tomu, že to tak prostě mělo být.

Životní překážky měly určitý důvod

V jedné části dopisu muž projevuje vděčnost i za to, jaké nástrahy a překážky ho čekaly. Tvrdí, že se díky tomu naučil hledat jiná řešení, došlo mu také, že existuje více různých cílů jeho jednání. Muž také zároveň tvrdí, že na svých životních cestách nikdy nebude tak úplně sám. Bůh je dle muže tím, kdo ho na cestě jeho životem doprovází a pomáhá mu při zásadních rozhodnutích tak, aby se rozhodl co nejlépe.

Muž poděkoval i za nezdary

V další části svého dopisu se muž věnuje také svým nezdarům. I zde všechny prožité skutečnosti přisuzuje právě tomu, že se to takto zkrátka mělo stát. Bůh mu údajně dodával sílu a odvahu k tomu, aby se rozloučil s lidmi i věcmi, které ho v životě neměly posunout dále. Také vyjádřil svůj vděk za to, že situace, jež ho srazily na zem, ho vlastně posílily do další cesty životem.

Bůh naučil muže trpělivosti

Muž se v dopise zmiňuje i o tom, že se díky své víře naučil být trpělivým člověkem. Bohu přisuzuje to, že mnohokrát zasáhl ve chvíli, kdy muže postihl chtíč. Dle svých slov byl přesvědčen o tom, že veškeré věci, které moc chtěl, mu nebyly dopřány z důvodu, že by na něj nakonec měly špatný vliv. Muž dále tvrdí, že dnes už naprosto přesně rozumí tomu, co si v životě zaslouží a čeho je hoden.

iZdroj fotografie: Pixabay

Muž našel smysl života

Bůh muži určil tu nejlepší cestu životem, kterou si zasloužil. Alespoň tak to tedy stojí v dopise, jejž muž napsal. Boha v tomto dopise nazývá jediným učitelem, kterého kdy poslouchal a nadále poslouchat bude, jelikož právě on je ten, kdo nejlépe zná jeho srdce a duši. Muž také věří tomu, že ho Bůh nezatíží životními situacemi více, než by bylo snesitelné. Naprosto stejně poděkoval také za všechny pomyslně zavřené dveře, u kterých se během svého života musel otočit a hledat jinou cestu.

Článek Drahý bože, děkuji ti za všechny zavřené dveře. Mladý muž všechny dojal svým dopisem pro Boha se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Porevoluční výchova

Každý rodič má jiný styl výchovy. Novinky definují 4 základní, a to autoritářský, autoritativní, tolerantní a nezúčastněný. Dámský Deník vypátral, že v dnešní době je nejčastěji praktikovaným druhý zmíněný, i když rodiče často kombinují jednotlivé prvky všech. V minulosti ale převládal v Česku ten autoritářský. „Mí rodiče byli velmi přísní a neměl jsem prakticky nikdy příležitost říct svůj názor. Své děti vedu jinak. Nějaká pravidla samozřejmě jsou, ale beru je jako osobnosti, se kterými diskutuji,“ podělil se o osobní zkušenost náš čtenář pan Pavel J. z Benešova.

„Je mi skoro 30 let a v životě jsem nic nezažila,“ píše Jitka. Obviňuje z toho své rodiče, kteří mají kontroverzní výchovu

iZdroj fotografie: Pexels

Rodiče jsou zodpovědní za výchovu dětí. Často jim bohužel předávají špatné návyky, což je vidět obzvláště na stravování. Dětí s obezitou celosvětově stále přibývá, potvrzuje také web Aktuálně. Negativně ale jejich budoucí vývoj ovlivňuje také například kouření či konzumace alkoholu, případně jsou-li přítomny domácímu násilí.

Vzkaz s jasným poselstvím

Ano, rodiče by měli jít příkladem. Naučit děti slušnému chování a základním návykům. Ne všichni to ale bohužel dělají a učitelky jedné portugalské školy řekly DOST. Napsaly rodičům dopis, nad kterým se každý vnímavý rodič minimálně pozastaví. Stojí v něm: „ Vážení rodiče! Rádi bychom vám připomněli, že existují kouzelná slova jako prosím, děkuji, promiňte a hezký den, která by se děti měly naučit doma. Naučit by se také měly být poctivé, dochvilné, pilné, chovat se přátelsky a respektovat učitele.“

Tato učitelka dává dětem mnohem víc než „jen“ vzdělávání. Úkolem z žáků nenápadně dostala, co je trápí

iZdroj fotografie: Pexels

„Také ale starat se o své věci, udržovat je v pořádku a nebrat to, co nám nepatří. Ve škole učíme děti jazyky, matematiku, dějepis, zeměpis, fyziku, chemii a tělocvik. Můžeme pouze posílit rodičovské vzdělávání, ale ne jej nahradit.“ Tento vzkaz je velmi výmluvný. Dámský Deník ale popisoval i případ, kdy nazlobená matka poslala vzkaz učitelkám.

Článek Učitelky ve škole už nemohly dále přihlížet. Napsaly rodičům vzkaz, který je přinutí chytit se za nos se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Zdrcená matka, která skočila do Macochy, a dopis vládě 

Pointou psaní bylo jediné, a to, že vyšetřovací komise nebyla pozůstalým rodičům schopna poskytnout veškeré informace k případu a po celou dobu jen mlžila. „Policie ČR a vyšetřovatelé měli beze vší pochybnosti doložit, k čemu došlo, jak bylo postupováno. Státní zastupitelství a GIBS měly dohlédnout na to, aby to, co policie říká, byla pravda. Pokud existovaly ve veřejném prostoru nějaké otázky, pak měly být zodpovězeny. Pokud existovaly nějaké pochybnosti, fámy, měly být vyvráceny. Ale nestalo se tak!“ uvedla v dopisu. 

Střelba na Filozofické fakultě UK má další oběť. Matka zastřelené dívky spáchala sebevraždu

Že komise neposkytla správné informace, uvedl také senátor Robert Šlachta. „Ptala se, proč se policisté stáhli z prvního patra budovy Filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha, kde ke střelbě došlo, do té Celetné. Kdo o tom rozhodl?“ zeptal se v reakci na dopis zesnulé matky při rozhovoru s členem Sněmovního výboru pro bezpečnost Petrem Letochou.

Systém podle poslanců neselhal 

Právě k těmto otázkám se jí totiž neměla dostat odpověď, nýbrž mlžení. Letocha se k tomu nicméně vyjádřil tak, že policisté prostě neměli dostatek informací. „Vy tu odpověď nazýváte mlžením, ale úkolem zasahující hlídky nebylo prohledat fakultu, měla zjistit informace o tom, jestli ten student tam studuje a jak vypadá,“ ohradil se vůči Šlachtovi. 

„Na smrti Ivety Bartošové nese velký podíl Štaidl,“ tvrdí tajemník Karla Gotta

Letocha také stál za tím, že systém při zásahu nepochybil, s čímž posléze Šlachta souhlasil. Právě však matka, která spáchala sebevraždu, se k němu ale v dopise extrémně vyhradila, jak je patrné výše. „Měl jsem tu čest se s ní poznat osobně. Taky jsem viděl, co o ní psali na sociálních sítích, to byly naprosté nesmysly,“ dodal poslanec na adresu zesnulé ženy s tím, že šlo o zdravě uvažující a milující ženu. Podle webu CNN ovšem odmítala nabízenou pomoc od státu. 

Článek Matka oběti z fakulty, která spáchala sebevraždu, napsala před smrtí otevřený dopis vládě. Takhle na to poslanci reagovali se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Puberta je stresující

Celou Českou republikou nedávno otřáslo video dívky, která byla ponižována a napadena skupinou svých známých. Šlo přitom jen o vyústění dlouhodobé šikany. „Když jí bylo 9 let, chtěla si kvůli šikaně píchnout nůž do břicha,“ řekla matka dnes 12tileté dívky pro iDnes. Vstup do puberty je vždy bouřlivý, a to nejen pro samotné dítě, které pomalu dospívá a neví si se sebou rady, ale i pro rodiče, kteří přestanou svému dítěti rozumět.

12letý chlapec zemřel poté, co byl terčem ošklivé šikany. Příčina smrti není dodnes policií potvrzena

iZdroj fotografie: Piqsels

Každý rodič si myslí, že své dítě zná dokonale. Že mu dítě věří. Že se mu svěří se svým trápením. Pravdou ale je, že spousta z nich si nechává své trable pro sebe, vnitřně se užírá a pak je jen otázka času, kdy hrnec přeteče. Pak už ale bývá často pozdě.

Pro každého měla dopis

Joe Saunders je pyšným otcem 4 holčiček. Jeho 12tiletá Grace byla vnímavá, citlivá a inteligentní a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít. Byl běžný den, když za rodiči přišla mladší sestra Grace, že se chová zvláštně a má podivné řeči. Rodiče tomu nevěnovali přílišnou pozornost. Pak ale Grace přišla večer za nimi do ložnice a začala mluvit k něčemu v rohu místnosti. Joe ani jeho žena tam ale nic neviděli. Když v jejím pokoji uviděli prázdné balení léků na předpis, neváhali a zavolali dceři záchranku, píše DailyMail.

Jen sekundy předtím, než spáchal sebevraždu, napsal svým přátelům těchto 5 slov. Matka nyní varuje ostatní rodiče

iZdroj fotografie: Piqsels

Zjistili, že její deník je plný bolesti a agrese. Rovněž obsahoval dopisy na rozloučenou pro každého člena rodiny, které byly napsány v horizontu týdnů. Mladší dcera je rovněž upozornila na tiktokový profil Grace, kde se svěřuje se svými sebevražednými myšlenkami. Oba rodiče byli zcela v šoku. Grace svůj pokus přežila, zatím je ale pod drobnohledem specialistů. Joe varuje všechny rodiče, aby skutečně naslouchali svým dětem. Sebevražda se ale netýká „pouze“ mladých. DámskýDeník psal i o seniorce, která si smutně sáhla na život.

Článek Tatínek mladistvé dívky varuje všechny rodiče: Žádné varovné signály neviděli se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Dívka odešla náhle

Dopis představuje možnost utřídit si své myšlenky. DámskýDeník popisoval příběh mladého muže trpícího rakovinou. Věděl, že nepřežije, a zanechal po sobě dopis, který inspiroval mnohé další bojující s tímto zákeřným onemocněním. Taylor Smithová žila se svými rodiči, Timem a Mary, a starším bratrem v americkém státě Tennessee. V roce 2014 oslavila své 12. narozeniny a bohužel onemocněla na zápal plic.

4letý chlapec pomalu prohrával svůj boj s rakovinou. Před smrtí řekl slova, která by otřásla každým rodičem

iZdroj fotografie: Piqsels

Tomuto onemocnění znenadání 5. ledna podlehla. Pneumonie je zákeřné onemocnění, které postihuje všechny věkové kategorie. Nejrizikovější je ale pro děti do 5 let a pro osoby nad 65 let. Web ČeskéNoviny uvádí, že každý pátý senior, který se setká s tímto onemocněním, mu podlehne. Stav mladé dívky ale byl velmi závažný a ona svůj boj bohužel prohrála.

Dopis budoucnosti

Zdrcení rodiče prožívali muka. Jejich úžasná holčička, kterou tolik milovali, je opustila. Když se odhodlali otevřít dveře jejího pokoje a projít její věci, našli i dopis. Na obálce bylo napsáno, že jej může otevřít pouze Taylor, a to 13. dubna roku 2023, tedy v době, kdy by dívka oslavila své 22. narozeniny. Těch se ale nedožila. Rodiče se rozhodli respektovat přání dcery, a dopis tedy otevřeli až v daný den. Přesně jak si Taylor přála.

19letý mladík umírající na rakovinu si přál před smrtí vidět Alpy. Zemřel pouhé 2 týdny po splnění svého posledního přání

Ptala se v něm, jak se jí daří a jestli zdárně ukončila studium na střední škole, případně jestli studuje dál a jaký obor. Její 12leté já si přálo vystudovat práva. Nakreslila i model iPadu, který by si přála, a dotazovala se, zda je ještě v televizi seriál Pán času a případně jak skončila poslední epizoda. Upozorňuje, že je to 10 let, co dopis napsala, a i když se mezitím udály věci dobré i špatné, tak to v životě chodí. „Jen chci, aby lidé viděli, jaká to byla úžasná osoba. Sice ji nemohu oživit, ale jsem za ta slova vděčný,“ řekl její otec pro deník Independent.

Článek Rodiče objevili dopis, který jejich zesnulá dcera napsala svému budoucímu já se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Manželka ukrývala velké tajemství

Jednaosmdesátiletý Tony žil se svou milovanou ženou dlouhých padesát let. Přestože se velmi dlouho snažili o dítě, bohužel se jim to nikdy nepodařilo. I přesto muž svou manželku nikdy nepřestal milovat a prožili spolu krásný život. Po její smrti jej čekal velmi nepříjemný úkol, a to protřídit její věci. Když se do toho pustil, v manželčině staré kartotéce objevil schovaný dopis, který vypadal opravdu staře. Po jeho přečtení se stařečkovi podlomila kolena.

Chlapec při procházce lesem narazí na vrak auta. V jeho útrobách objeví zašlou krabici s dopisem

iZdroj fotografie: Depositphotos

Dopis byl adresován jemu a odeslán v roce 1953. Jelikož byla obálka rozlepená, pochopil Tony, že si jej jeho manželka otevřela, přečetla a uschovala. Dopis napsala seniorova dávná přítelkyně Shirley, s níž si byl před svatbou velmi blízký. Při přečtení každého slova jej píchlo u srdce, nejvíce však u vět, které cituje web Fox17: „Mám malého chlapce. Teď je mu pět let. Snažím se ti říct, že je to tvůj syn. Narodil se 13. listopadu.“ Dále žena psala, že se modlí a doufá, že se Tony přijde na syna podívat. Napsala i chlapcovo jméno – Samuel Duane.

Setkání po letech bylo neskutečné pro oba

Muž se tak po desítkách letech dozvěděl, že má syna, kterému by v současnosti mohlo být okolo šedesáti let. Nemohl tomu uvěřit a nedokázal pochopit, proč mu manželka dopis zatajila. Se vším se svěřil své sestře, která se okamžitě pustila do pátrání. Podařilo se jí najít Samuelovu manželku, kterou kontaktovala. A tak se mohl Tony se svým synem konečně potkat tváří v tvář. Tento dojemný okamžik byl zaznamenán na fotografii, ta byla poté zveřejněna na webu X.

Trojčata byla rozdělena ihned po porodu: Až když se bratři náhodou v 19 letech setkali, zjistili celou pravdu

Tony Trapani, 81, meets his son for the first time after finding a hidden letter from 1959. https://t.co/iNSKVMjnjv pic.twitter.com/VCx8PMVcxM

— [ Heartwarming ] (@InsideHeartwarm) January 21, 2015

Samuel dle svého vyjádření již nedoufal, že se s otcem někdy setká. Matka mu totiž řekla, že tátovi napsala dopis, ale ten jej ignoroval. Jak by taky ne, když o něm celá ta dlouhá léta neměl ani tušení. Vytvořili si mezi sebou velmi zvláštní a silné pouto. To se nezničilo ani poté, co Tony podle testů otcovství zjistil, že není skutečným Samuelovým tatínkem. O případu, kdy DNA testy odhalily pravdu, jsme na DámskémDeníku již psali.

Článek Antonín (81) přebíral věci po své zesnulé manželce, se kterou byl 50 let. Až tehdy objevil to tajemství se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Tajemný dopis vše změnil

Když bylo Karen 9 let, dostala její matka záhadný dopis, ve kterém stálo, že její biologická matka Irena byla zabita ve Varšavě gestapem začátkem války. Ty, které pokládala za své rodiče, Alicja a Mietek, byli ve skutečnosti její teta a strýc. Karen postupně začala rozplétat spletené klubko informací o tom, co vše její babička a dědeček zažili a kde ona sama má své kořeny.

Válka z pohledu dítěte: Upřímné video vykresluje, jak peklo na Ukrajině vnímají ti nejmenší

Otázku náboženství nikdy neřešila, celá rodina byla ateistická. Ve chvíli, kdy se Karen z pracovních důvodů musela přemístit z Melbourne do Bostonu, se stala součástí velmi početné místní židovské komunity. A začala se více pídit po své minulosti. Velkým zlomem bylo video z Dachau, které bylo pořízeno jen pár dní po osvobození vojsky USA. Je zde její dědeček Mietek, kterého se důstojník ptá, proč je v táboře. „Protože jsem Žid,“ říká Mietek.

Z rodinného příběhu vzešla i kniha

Karen prohledala mnoho archívů po celém světě a navštívila místa přímo spjatá s rodinnou minulostí. Rovněž udělala rozhovor se svou babičkou Alicjí, která jí poskytla mnoho cenných informací, ale také ještě více otázek. „Dozvěděla jsem se, že mezery v jejím příběhu byly tam, kde byly pravdy. To, co mi neřekla, bylo znepokojivější než to, co řekla,“ pověděla Karen pro AustralianJewishNews. I proto trvalo celé sepsání knihy dlouhých 10 let.

Můj táta přežil holocaust a až ve 43 letech jsem se dozvěděla celý jeho příběh. Mělo by se o něm učit ve školách

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Karen Kirsten (@findingbabcie)

Podle webu SeznamZprávy zemřelo rukou nacistů asi 5,7 milionů Židů. Přesné číslo ale není známé a ani nemůže, masivní vyvražďování a likvidace seznamů tuto informaci značně ovlivňují. Rodinná tajemství mohou být velmi krutá a otočit stávající život lidí vzhůru nohama. Například dvojice, která spolu strávila dlouhých a šťastných 70 let, dokázala ututlat velké tajemství, které vyšlo napovrch až těsně před smrtí, jak DámskýDeník psal.

Článek Myslela si, že o své rodině ví všechno. Jednoho dne ale dostala anonymní dopis, který odhalil temnou pravdu se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Kdo je biologická matka

Samotná adopce může pomoci dítěti zachránit život, jak DámskýDeník psal. Mnohdy se ale jedná o takové životní situace, ze kterých není jiné východisko. Pro biologickou matku to jistě není nikdy snadné rozhodnutí, je nutné ale respektovat její důvody a myslet na miminko a jeho budoucí život a zázemí, které potřebuje. „Sama si neumím představit, že bych dítě k adopci dala. Ty matky ale rozhodně nesoudím,“ napsala paní Denisa L. z Mohelnice.

7letý chlapec vážil pouhých 3,6 kg, když ho žena adoptovala. Chlapci zachránily život sociální sítě

iZdroj fotografie: Pxhere

Na adoptivních rodičích pak zůstává jisté břemeno. Je dobré dětem říci, že jsou adoptované? Nebo jim to jen zbytečně zamotá hlavu a znejistí je to? To je samozřejmě rozhodnutí každého a asi neexistuje optimální řešení a rada. Amy, hrdinka tohoto příběhu, věděla, že byla adoptovaná. Do kolen ji ale dostal dopis, který našla ve svých dokumentech.

Dojemné vyznání

Její adoptivní matka k ní byla vždy upřímná a s oblibou říkala, že nebyla stvořena v jejím lůně, ale v jejím srdci, píše web NDTV. Amy znala pravdu o svém původu, nikdy ale neměla nutkání svou biologickou matku hledat. Adoptivní rodiče jí byli vždy velkou oporou, a proto všichni těžce nesli, když maminka po více než 10 letech umřela na rakovinu.

50 let žil ve lži: Po smrti manželky přebíral její věci a našel několik dopisů, které před ním schovávala

Just found an envelope of my adoption documents, much of which I’d never seen before. This letter from my mom to my birth mother… I am a MESS. pic.twitter.com/T0OQ8g5OLW

— Amy 🐈‍⬛ (@AmyL_IoM) August 5, 2023

Teprve po její smrti objeví Amy ve svých osobních dokumentech dopis, který rozpláče nejen ji samotnou, ale také mnohé na sociálních sítích. Adoptivní matka píše její biologické matce dojemný dopis, který nejspíš nestihla odeslat. Popisuje v něm, jak adoptovali Amyina staršího bratra Tima a poté holčičku. A děkují jí za tento úchvatný dar i přes to, že to pro ni určitě nebylo snadné. Popisuje Amy jako krásnou, sebevědomou a úžasnou mladou ženu, ve kterou vyrostla, a vyjadřuje vděk, že právě ona se stala součástí rodiny, píše web IndiaTimes.

Článek Dívka si přečetla, co její adoptivní matka psala biologické matce. Až v tu chvíli všechno pochopila se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

S tátou zažívali peklo

Jednatřicetiletá Silva K. neměla vůbec lehké dětství. Matka ji odmalička trápila. Stále ji za něco kritizovala, křičela na ni, jednoduše jí dělala ze života peklo. Podobné utrpení zažíval i Silvin tatínek, který se snažil své dcerce vytvářet hezké vzpomínky. Svěřil se jí, že se matka takto změnila až po jejím narození. Jako by z ní dcera vysálala veškerou radost ze života.

„Každý den jsem se probouzela se strachem, co se zase matce nebude líbit, čím ji zase rozčílím,“ vzpomíná v dopise zaslaném do redakce slečna Silva. Její otec se staral jak o domácnost, tak i o svou dceru, chodil do práce, ovšem to vše matce přišlo málo. Neustále do obou ryla a kritizovala je. „Několikrát jsem se musela převlékat, protože se mámě nelíbilo, co mám na sobě. Rozčílila ji každá maličkost,“ svěřuje se dále čtenářka. Podobně se cítila i slečna Věra, která má kvůli své matce nízké sebevědomí a jejíž příběh jsme na DámskémDeníku již zveřejňovali.

Zůstala s matkou sama

Když bylo Silvě 15 let, její otec již situaci nezvládl a odstěhoval se. Žádal o svěření dcery do péče, ale soud rozhodl jinak. „Musela jsem tak snášet všechen matčin vztek sama. V osmnácti jsem se sbalila a odstěhovala se. Našla jsem si práci a s matkou utnula veškerý kontakt,“ píše v dopise slečna Silva. Od té doby chodí na terapie, bere léky, které jí pomáhají zvládat každý den. Nemá sebevědomí, je neustále vystrašená a cítí se bezcenná. Velmi jí ale pomáhá přítel, s nímž žije už více než rok. „Je mi velkou oporou, chápe, jak se cítím,“ popisuje partnera čtenářka.

Nedávno jí ale přišel dopis od matky, což v ní vyvolalo vzpomínky na dětství a znovu srazilo k zemi. „Omlouvala se mi, že byla hrozná matka, že to pochopila pozdě. Teď je sama, léčí se, chodí na terapie, prý mě miluje a mohu ji kdykoli navštívit. Já ale nechci. Mám strach, že mi znovu zničí život. Svou šanci už promarnila,“ líčí v dopise slečna Silva. Snad se rozhodne správně.

Článek „S matkou jsem si prožila peklo. Teď mi pošle dopis a myslí si, že na všechno zapomenu?“ píše Silva (31) se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Utajené dopisy

V dnešní době již senior Tony Trapani prožil krásný život po boku své milované ženy. Jediné, co jim opravdu scházelo k naprostému a maximálnímu štěstí, bylo dítě. Jeho žena ale byla neplodná, a tak si zvykli na život ve dvou. Po její smrti byl Tony velmi opuštěný a trvalo mu, než se pustil do vyklízení skříní a osobních věcí, které stále voněly jako ona.

Co jej ale zaujalo nejvíce, byl štůsek dopisů, které nikdy předtím neviděl. O to větší překvapení pak bylo, že adresátem všech 4 dopisů byl on sám. Neodolal a ze zvědavosti jeden z nich rychle otevřel. V tu chvíli přišel opravdový šok. Dopis psala jeho bývalá partnerka, se kterou udržoval vztah ještě před manželstvím. V dopise s razítkem z roku 1959 stálo: „Mám malého chlapce, teď je mu 5 let a jsi jeho otcem. Narodil se 13. listopadu 1953,“ informuje web Fox17Online.

Setkání a tragédie

Dopisy mohou být milé i nemilé. Takový dopis mladého muže, který trpí nevyléčitelnou chorobou, může být varováním pro každého, jak DámskýDeník psal. Pro Tonyho ale vyústění pravdy znamenalo všechno na světě a konečně, po několika desetiletích, svého syna Samuela kontaktoval. Samuel už sám byl mužem v nejlepším věku, měl vlastní rodinu a děti. Setkání se ale nebránil, naopak, na svého otce se velmi těšil.

Oba muži si padli do noty a byli společným setkáním nadšeni. Po prvním setkání se domluvili, že pro jistotu nechají vyhotovit ještě DNA test, který by jejich vazbu potvrdil. K naprostému údivu všech ale výsledky říkaly, že mezi Tonym a Samuelem není žádný příbuzenský vztah, říká web ABC11. To jim ovšem nebrání v pravidelném setkávání i nadále.

Článek 50 let žil ve lži: Po smrti manželky přebíral její věci a našel několik dopisů, které před ním schovávala se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Připomněl finanční povinnost vůči církvi

K příležitosti postního období byl polským občanům rozeslán speciální dopis, který napsal arcibiskup Stanisław Gądecki. Ten dle webu PoznaňWyborcza zastává funkci metropolity Poznaně a předsedy Polské biskupské konference. V psaní upozornil, že postní doba je spojena s láskou k bližnímu. Silně však zkritizoval používání pilulky “po“. Dle něj je pozření tohoto přípravku nemorální, jelikož může vést k ukončení života další osoby.

Co ovšem věřící velmi rozhořčilo, bylo, když arcibiskup připomněl povinnost finančně podpořit katolickou církev. „Každý věřící je povinen podle svých nejlepších schopností pečovat o potřeby církevního společenství. Jednou z forem této péče je diecézní tribut, vyplácený v postní době pro potřeby naší arcidiecéze. Prostředky jsou vyčleněny na charitativní aktivity charity Arcidiecéze Poznaň, pro potřeby Arcibiskupského teologického semináře a pro fungování ústředních institucí arcidiecéze,“ zveřejnil výňatek z dopisu web Lelum.

Do celkové částky se počítají i ti, co do kostela nechodí

Velký problém s touto povinností mají faráři, kteří jsou za ni zodpovědní. Výsledná částka se však vypočítává podle počtu věřících v dané farnosti, což zahrnuje i ty, kteří do kostela nechodí, tudíž nepřispívají. A po pandemii návštěvnost kostelů výrazně klesla. Církev požaduje vyplatit za každého věřícího zhruba 10 Kč, když tedy farnost obsahuje 10 000 věřících, musí odvést vrchnosti 100 000 Kč.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Lidé, kteří kostely navštěvují, si svou finanční povinnost plně uvědomují, i když jsou z toho často rozmrzelí a naštvaní. Potřebnou částkou však vždy přispějí, mnohdy zaplatí i více. Snad i tak budou mít kněží štěstí a do kostela začne chodit více lidí. Pokud je ale budou muset nějakým způsobem nalákat, mohou si vzít příklad z faráře, který při mši udělal něco překvapivého. Jeho počínání jsme na DámskémDeníku již zveřejňovali.

Článek Všem věřícím přišel dopis, který je vytočil: Církev po nich chce něco, co už je přes čáru se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Dívka napsala, jak si představuje rok 1980

Manželé Rosa a Peter se živí restaurováním starých předmětů. Nakupují starožitný nábytek, který poté zrenovují a prodají. A právě v aukčním domě ve Stamfordu, jak píše i web DailyMail, si manželé vyhlédli třímístnou pohovku, kterou by chtěli zrenovovat. A tak se Peter, který je zručným čalouníkem, pustil do práce. Při opravě tohoto kusu nábytku však našel něco, co jej i jeho manželku naprosto šokovalo.

Na zadní straně pohovky byl ukrytý ručně psaný dopis, který dle webu Mirror napsala v roce 1969 jedenáctiletá školačka. Na kusu papíru vypověděla, jak si představuje svět v roce 1980. Popsala, že z ní bude bankovní úřednice, která čeká na svého manžela. K jídlu ale mají pouhou žvýkačku, která však při žvýkání působí jako opravdové jídlo sklouzávající do žaludku. To ale není vše. Dívka totiž dokonale popsala budoucnost.

Předpověděla vznik různých technologií

Přestože se trochu spletla v letech, předpověděla, že budou existovat telefony s obrazovkou, v nichž uvidíte osobu, se kterou mluvíte. Tento vynález byl tedy uveden na trh později než v roce 1980, ale přesto se objevil. Dále popsala, jak bude v daném roce ovládat elektrické domovní dveře tlačítky. Zda se tedy jednalo pouze o její bujnou fantazii, nebo měla věštecké schopnosti, se již pravděpodobně nedozvíme.

iZdroj fotografie: Pexels

Rosa se rozhodla dopis zveřejnit s nadějí, že se k němu přihlásí jeho autorka. Zatím však není známo, že by byla nalezena. Kdo ví, třeba je z malé slečny skutečně bankovní úřednice, nebo možná předpovídá budoucnost či fantazíruje i nadále. Na DámskémDeníku známe pouze předpovědi Baby Vangy, které jsme na letošní rok již zveřejňovali. A ty rozhodně nejsou nijak povzbudivé.

Článek Ve staré pohovce našli dopis z roku 1969. Jeho obsahem byla předpověď budoucnosti, která se plní do posledního puntíku se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Zazmatkoval a nedal servírce dýško

V moderní době, kdy se dá u obchodníků i za služby snadno platit hodinkami nebo mobilem, čím dál víc lidí u sebe mince a bankovky nenosí. Když ale dojde na zaplacení útraty v restauraci, hotovost se hodí. Při elektronických platbách totiž může nastat krkolomná situace, pokud chcete kvalitní obsluhu odměnit dýškem. Přesvědčil se o tom i muž jménem Ted, který byl hostem podniku Side Street Pour House and Grill ve městě Lenoir v Severní Karolíně.

Stařičká paní si vyndala v restauraci vlastní jídlo. Číšník svou reakcí překvapil všechen personál i hosty

Po vánočních svátcích tam večeřel s manželkou, a nejenže si báječně pochutnali a užili skvělou atmosféru, ale byli také nadmíru spokojení s pozornou obsluhou. Jenže pak došlo na placení kartou a Ted, který měl v úmyslu bezchybnou servírku odměnit dýškem, udělal chybu. Namísto účtenky pro hosta si podle serveru Shareably omylem odnesl kopii určenou pro obchodníka, která obsahuje i řádek, na který se vepisuje výše spropitného. Takže obsluha vyšla naprázdno.

Svůj přešlap svérázně napravil

Když na svůj přešlap Ted nedávno přišel, nehodlal to nechat být jenom tak. S tím, jak se o ně servírka jménem Hope postarala, byli se ženou oba velmi spokojení. Představa, že obsluze nenechal ani korunu spropitného, které si bezesporu zasloužila, ho znepokojovala. Rozhodl se, že svou chybu napraví. Udělal to však velmi svérázným způsobem. Poslal do restaurace peníze a připojil i dopis, který se stal hitem Facebooku.

Výřečný zákazník v něm podrobně popsal nedorozumění, ke kterému došlo při placení. Podle něj servírka Hope odvedla skvělou práci, a tak se jí omluvil a přiložil 20dolarovou bankovku, což je asi 460 Kč, jako dýško. „Nezbývá mi než věřit, že mi Hope můj přehmat odpustí. Přikládám její spropitné v hotovosti. Takhle jsme ani jeden z nás nemohli ukončit rok 2023. Na nový začátek,“ cituje z dopisu Teda server SouthernLiving.

Článek Zákazník poslal restauraci velký obnos peněz a připojil k němu dopis. Obsluha šla do kolen se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Svého syna vychovával sám

Osmašedesátiletý Mirek V. žije sám v malém bytě. Samotu má sice rád, ale občas jej přepadne velký smutek a žal. Přestože si myslel, že svého syna vychoval dobře, on ho přesvědčil o opaku. „Žena zemřela, když bylo našemu synkovi Patrikovi 8 let. Na jeho výchovu jsem tak zůstal sám, ale zvládal jsem to. Byli jsme parťáci,“ vzpomíná pan Mirek V. I když věděl, že chlapci chybí ženská ruka, nikdy si jinou ženu nenašel.

Trávil se svým synem každou volnou chvíli, tvrdě pracoval, aby mu zajistil dobrou budoucnost. Když ale bylo Patrikovi pětadvacet let, oznámil svému otci, že se stěhuje do podnájmu. Pan Mirek byl na něj pyšný, že se chce postavit na vlastní nohy. Ve skutečnosti za tím ale byla jeho nová přítelkyně, která chtěla, aby žili sami a užívali si jeden druhého. „Já jsem s tím neměl problém, byl jsem rád, že je syn šťastný,“ vysvětluje v dopise pan Mirek V.

Kvůli snaše svého syna již léta neviděl

Ze začátku byl s Patrikem v kontaktu alespoň přes telefon, ale časem se mu už syn vůbec neozýval. „Na jeho třicáté narozeniny jsem ho šel navštívit, abych mu popřál. Otevřela mi však jeho žena, která mi řekla, že na něj mám špatný vliv a ať je už neotravuju,“ popisuje čtenář. Patrik manželku totiž poslouchá na slovo. Se svým otcem se potkal po čase ještě jednou, a to když si přišel pro peníze z prodeje bytu. Jeho tatínek si totiž koupil menší a zbytek peněz věnoval svému synovi. Ten si je mlčky vzal a odešel. „To bylo naposledy, co jsme se viděli,“ zoufá si pan Mirek V.

„Přestože jsem syna přes 15 let neviděl, doufám, že je šťastný. Moc mi ale chybí,“ svěřuje se v dopise smutný muž. Byl by rád, kdyby svým dopisem otevřel oči těm, kteří se ke svým rodičům zachovali podobně. Buďte rádi, že vaše matka nebo otec ještě žijí. Stýkejte se s nimi a užívejte si každou společnou chvíli. Někteří to štěstí už nemají. Jak jsme se totiž již na Dámském Deníku zmiňovali, rodiče jsou ti nejdůležitější lidé v životě, po jejich smrti bude vše jinak. Nezapomínejte na ně.

Článek Důchodce Mirek svého syna neviděl dlouhých 15 let. „Jeho žena mě nenávidí, on ji poslouchá na slovo. Prý na něj mám špatný vliv“ se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Kvůli manželově nevěře si málem vzala život

Paní Kateřina P. dle svých slov dlouho váhala, zda se má někomu se svým příběhem svěřit. Uvědomila si však, že možná díky tomu zachrání několik životů. Podobně jako si ten svůj sama zachovala díky babičce. Té velmi věřila, měla ji moc ráda. Proto když měla trápení, chodila se k ní vypovídat a ve většině případů žádala o radu. Stará žena jí vždy pomohla a povzbudila ji. Nakonec jí i zachránila život.

„Když jsem se dozvěděla, že mě manžel podvádí s několika ženami, zhroutil se mi svět,“ popisuje v dopise těžké chvíle paní Kateřina P. Místo toho, aby se jí omluvil, ještě ji zesměšňoval a svaloval veškerou vinu na ni. Jasně jí řekl, že buď to bude snášet, nebo jí zničí život, sebere děti a udělá z ní chudinku. Paní Kateřina byla zoufalá a pomýšlela na nejhorší, že si vezme život, aby tak zachránila aspoň své dva syny. Naštěstí se ale předtím šla se svým trápením svěřit babičce. Na její radu nikdy nezapomene.

Na babiččinu radu nikdy nezapomene

„Babička si mě vyslechla, pohladila mě po tváři a mlčky přistoupila ke sporáku,“ popisuje reakci staré ženy paní Kateřina P. Naplnila tři hrnce vodou a čekala, až začne vřít. Do první nádoby dala mrkev, do druhé vajíčko a do třetí zrnka kávy. Poté vše nechala vařit 20 minut, potraviny vytáhla a postavila je před svou vnučku. Zeptala se jí, co vidí. Ona odpověděla, že mrkev, vajíčko a kávu. Poté jí babička řekla, aby je zkusila. Ona tak učinila. „Mrkev byla měkká, vajíčko křehké, ale uvnitř tvrdé. Káva stejná jako před uvařením. Jen voda se zabarvila a získala lahodnou chuť,“ vzpomíná na své pocity žena.

Dále babička řekla, že se tyto 3 věci ocitly ve stejných podmínkách, ovšem úplně jinak reagovaly. Poté se vnučky zeptala: „Co jsi ty? Jsi mrkev? Tedy zprvu tvrdá a odolná, avšak při problémech změkneš a ztratíš svou sílu? Nebo jsi jako vajíčko, tedy nejprve křehké, ale pod tlakem ztvrdneš a tvé srdce zkamení? Anebo se cítíš spíše jako kávové zrno, které nezmění sebe, ale okolí a situaci kolem sebe? Každá špatná věc tě něco naučí a posune dále, je tedy jen na tobě, jak se zachováš.“

Paní Kateřina nad její otázkou dlouho přemýšlela, ale nakonec se rozhodla. Sebrala veškerou odvahu, svému manželovi se postavila a i s dětmi od něj odešla. Nyní žije spokojeným životem, má nového přítele a své již zesnulé babičce nepřestane být nikdy vděčná. Její rada jí zachránila život. Staří lidé jsou opravdu moudří, což dokazuje také třiaosmdesátiletá žena, která své rodině zanechala důležitý dopis, o jehož obsahu jsme již na Dámském Deníku psali.

Článek Vnučka se svěřila babičce se svými problémy i s myšlenkami na sebevraždu. Ta jí řekla něco, co by si měl každý zapamatovat se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Měla ráda uklízení, a tak se to stalo také její prací

Paní Svatava K. je nyní čerstvě v důchodu, na který má dle svých slov rozhodně nárok. Přestože měla vystudovanou vyšší odbornou školu a dobré zaměstnání, vše se změnilo po jejím těžkém úrazu. Po něm totiž svou práci již nemohla vykonávat a dostala invalidní důchod, přestože měla jen něco málo přes třicet let. Kvůli nízkému příjmu si musela najít přivýdělek, což ale nebylo tak jednoduché. Nakonec se rozhodla pro manuální práci.

Jelikož ráda uklízela a starala se o ostatní, zaměřila se na volná místa uklízečky. Uvědomila si, že nejlepší pro ni bude najít si práci v několika domácnostech, kde by pravidelně docházela uklízet. Svou práci si velmi oblíbila, i když u některých zaměstnavatelů se necítila dobře, a to zejména u bohatých rodin. „Po třiceti letech praxe v tomto oboru můžu říct, že většina zbohatlíků je opravdu nevychovaná a zhýčkaná,“ svěřuje se v dopise paní Svatava K. Mnohokrát byla svědkem šílených věcí.

U bohatých lidí to bylo nejhorší

U jedné bohaté rodiny vydržela jen týden, protože s ní žena jednala jako s hadrem. Donutila ji zaplatit drahý parfém, který paní Svatava omylem rozbila, přestože bylo ve flakonu už jen na dně. Musela jejich mramorové podlahy drhnout ručně na kolenou, uklízet po nich použité kondomy. Po jejich náctileté dceři dokonce použité hygienické vložky, které se válely po zemi v její koupelně. „Takové chování jsem ještě nezažila, taky jsem jim při odchodu řekla pěkně od plic, co si o nich myslím,“ vzpomíná paní Svatava K.

Naopak u jedné starší paní, kterou si moc oblíbila, skoro neměla co uklízet. Před jejím příchodem totiž žena vše sama uklidila, protože by se styděla, mít tam nepořádek. „Jediné, co jsem mohla udělat, tak umýt okna, na které stará paní nedosáhla,“ popisuje čtenářka. Často byla svědkem hádek, především ženy se jí svěřovaly se svými problémy a ona si je samozřejmě nechávala pro sebe. Obdivuji ji, protože sama uklízení nemám ráda. Je třeba si to nějak zpříjemnit a zjednodušit. Třeba pomocí těchto 6 tipů, o nichž jsme se na Dámském Deníku již zmiňovali.

Za ta léta si paní Svatava uvědomila, jak náročná a potřebná je práce uklízečky, i když si někdo jistě myslí, že je to snadné. Naučila se, že je špatné soudit člověka předem, protože se mnohokrát přesvědčila, že z velmi milých zaměstnavatelů se časem vyklubali zlí lidé, naopak z těch přísných zase jedinci se zlatým srdcem. „A rozhodně není ostuda pracovat jako uklízečka, je však důležité svou práci dělat spolehlivě a s velkou pečlivostí,“ končí těmito slovy svůj dopis paní Svatava K.

Článek Ze života uklízečky: Za celou 30letou kariéru zažila hodně, nejhůře to ale vždy vypadalo u nejbohatších klientů se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Rodiče na její vztah reagovali velmi negativně

Paní Kateřina M. své rodiče od malička bezmezně milovala a oni ji samozřejmě také. Po jejím narození se dozvěděli, že již další dítě mít nemohou, a tak se o svou dcerku velmi báli. Střežili ji jako oko v hlavě. Často podnikali různé rodinné výlety a svou holčičku učili, že je rodina velmi důležitá a denně jí připomínali, jak moc ji milují. „Až v dospělosti jsem si uvědomila, jací jsou mí rodiče ve skutečnosti. Otec narcista a matka jej v tom jen podporovala,“ svěřuje se paní Kateřina.

Když jí bylo čtyřiadvacet let, poznala Marka. Zamilovali se do sebe na první pohled. Ze začátku svůj vztah před rodiči tajila, ze zkušenosti totiž věděla, že jim nemůže říkat všechno. Stále u nich bydlela, takže platila jejich pravidla. Po několika měsících se rozhodla, že jim o svém příteli řekne, což také učinila. Jejich reakci však nečekala. „Byli úplně v šoku, táta dokonce křičel a nutil mě, ať se s Markem rozejdu,“ vzpomíná paní Kateřina. Ta jim však oznámila, že chce s přítelem bydlet. Od té doby jí rodiče striktně stanovili večerku na 22:00 a mluvili jí do oblékání.

Karma jejího otce dohnala

To dívku však neodradilo, po roce se odstěhovala a začala s Markem plánovat svatbu. Když rodičům oznámila své zasnoubení, byli zdrceni. „Nebyli zvyklí, že bych jim někdy odporovala,“ uvádí v dopise čtenářka. Svatbu své dceři rozmlouvali, dokonce se ji snažili několikrát překazit, a to citovým vydíráním, prostřednictvím jiných příbuzných a různými vymyšlenými lžemi. Paní Kateřina se však nenechala přemluvit a oznámila jim, že obřad bude za 7 dní a oba je tam chce mít. Věřila, že budou nakonec rádi, že se této slavnostní události zúčastní.

„V den svatby rodiče skutečně přišli. Matka však celou dobu plakala a otec byl protivný a sprostý. Nakonec to byl ale ten nejkrásnější den mého života,“ píše v dopise paní Kateřina. Jejich chování jim však nikdy neodpustila a přesvědčila se, že karma skutečně existuje. Po nějaké době totiž začali otce opouštět jeho přátelé. Dokonce musel prodat svou firmu, protože často na zaměstnance křičel a urážel je, ti jej nakonec udali. „Nepřeji mu nic zlého, ale asi si to za to, jak se celý život choval, zasloužil,“ končí svůj dopis žena.

Když jsem četla dopis paní Kateřiny, uvědomila jsem si, jak skvělé mám rodiče. Ti mě celý život podporují a při přípravách svatby i v celém jejím průběhu stáli po mém boku. Naše čtenářka chtěla prostřednictvím svého dopisu poukázat na fakt, že vám váš velký den mohou překazit i ti nejbližší. Tak tomu bylo i v případě ženy, jejíž svatbu i celé manželství zničila její tchyně a o jejímž příběhu jsme se na DámskémDeníku již zmiňovali.

Článek Otec nesouhlasil se sňatkem dcery a chystal se mu zabránit. Za pár let ho dohnala karma a on začal ztrácet přátele se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Noční tramvají jezdila často

Paní Andrea je devětatřicetiletá maminka čtyř malých dětí. Pracuje na tři směny, a jelikož mají v rodině pouze jedno auto, které používá manžel, jezdí obvykle tramvají. Přestože měla ze začátku obavy z nočních jízd v MHD, po čase si zvykla. Za což ji obdivuji, protože já bych měla velký strach jezdit v noci veřejným dopravním prostředkem. „Už dřív jsem narazila na zvláštní lidi, ale nikdy s nikým vlastně nebyl problém, žádné nebezpečí jsem necítila. Až do minulého týdne,“ uvádí paní Andrea.

Jako každý den, když měla noční, uložila své děti do postele, dala jim dobrou noc a šla se nachystat do práce. Poté se rozloučila s mužem a odešla na noční tramvaj. „Manžel mi nabízel, abych si vzala auto, ale nechtěla jsem. Dlouho jsem neřídila, navíc ve sněhu, takže jsem se bála. MHD je pro mě přece jen bezpečnější,“ popisuje čtenářka. Ten večer navíc hodně sněžilo a byla opravdu zima. Na zastávce čekala sama a doufala, že tramvaj brzy přijede.

Opilý bezdomovec ji obtěžoval slovně i fyzicky

Paní Andrea po příjezdu tramvaje nastoupila a sedla si dozadu. Všimla si, že je v dopravním prostředku sama. Na další zastávce však přistoupil další pasažér. Od pohledu bylo ženě jasné, že je to bezdomovec. Muž byl špinavý, měl na sobě několik vrstev otrhaného oblečení a opravdu silně zapáchal. Přestože byla tramvaj prázdná, sedl si přímo za ni. „Myslela jsem, že omdlím. Z toho smradu se mi dělalo zle. Chápu, že je lidem bez domova zima, ale do MHD by jim měl být bez lístku zakázán přístup,“ stěžuje si žena.

Modlila se, aby na místo dojela v pohodě. To se však nestalo. Muž na ni začal nejprve nesrozumitelně mluvit. Ženě bylo jasné, že je opilý. Měl nechutné a oplzlé řeči, avšak nezůstalo jen u nich. Když na něj paní Andrea nereagovala, začal na ni sahat. To už nevydržela a okamžitě vstala. Bezdomovec ji však následoval. V tu chvíli vzala mobilní telefon a zavolala policii. A dobře udělala. Jak totiž informuje také web DPP, stále roste počet případů nejen výtržnictví, kdy bezdomovci dělají problémy v MHD. V takových situacích byste měli bez váhání kontaktovat Policii ČR.

Chlapec v MHD odmítal sundat špinavé boty ze sedačky a blokoval místo na sezení. Cestující mu udělil řádnou lekci slušného chování

Naštěstí vše dobře dopadlo, žena vystoupila na nejbližší zastávce, kde si policie výtržníka odchytila. „Chtěla jsem tímhle varovat všechny, aby si dali při nočních jízdách hromadnými dopravními prostředky pozor. Lidi bez domova jsem vždycky litovala, tato nepříjemná situace ale změnila můj názor.“ Je však pravda, že ne všichni bezdomovci jsou zlí a nebezpeční. Někteří bez váhání riskují svůj život, aby pomohli ostatním. Takto tomu bylo i v případě muže, jenž z hořícího domu zachránil celou rodinu a o jehož příběhu jsme již na DámskémDeníku psali.

Článek V noční tramvají ženu obtěžoval opilý a zápáchající bezdomovec. Po chvilce už to nevydržela a vytočila strážníky se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Po nějaké době přišly na to, že jim kolegyně lže

Paní Johana pracuje v nejmenované větší firmě jako personalistka. Na stejné pozici je zaměstnáno 5 dalších žen, které si navzájem pomáhají a rozdělují práci. „Dá se říct, že jsme dobrá parta, ale Simona vždy trochu vybočovala,“ svěřuje se v e-mailu paní Johana. Jak dále napsala, zmiňovaná kolegyně byla do firmy přijata jako poslední, ovšem chovala se, jako by jí to tam patřilo. „Je to mladá hezká holka, takže není divu, že na ní vedení společnosti složené převážně z mužů může oči nechat.“

Již od začátku bylo jasné, že má Simona trochu protekci. Často odcházela z práce dříve, nebo naopak přicházela později z různých důvodů. Jednou to byla nemocná kočka, podruhé musela nutně k lékaři, jindy se jí ráno udělalo zle, takže musela zůstat raději ležet v posteli. „Postupem času jsme si s holkama uvědomily, že si to všechno vymýšlí. Proto jsme jí už nevěřily nic z toho, co nám říkala,“ pokračuje ve vyprávění paní Johana. „Hlavně nám ale začalo vadit, že musíme práci Simony udělat my, zatímco ona si vesele odpočívá doma.“

Nyní řeší otázku, zda ji nahlásit, nebo ne

Jelikož nechtěly žalovat a vypadat před vedením jako práskačky, všechny tyto aférky přehlížely. Když však před šesti měsíci přišla Simona do práce s nemocenským lístkem, zastyděly se, protože se domnívaly, že jí křivdily. Vypadala hrozně, byla bledá a omlouvala se, že jim přidělává práci tím, že musí zůstat doma. Řekla jim, že má velké bolesti zad a vypadá to, že bude muset na operaci. „Bylo mi jí líto. Teď jsem neměla důvod jí nevěřit, přece by si to nevymyslela,“ píše paní Johana. Jak však později zjistila, šeredně se mýlila.

Aférka s kolegou se podepsala na její psychice: „Udělala jsem strašnou věc a teď nevím, co dělat,“ popisuje své pocity žena

„Minulý týden jsem se dozvěděla, že Simona opravdu lže a vůbec nic jí není. Jedna z kolegyň zjistila, že Simona má známého lékaře, který jí napsal nemocenskou, aniž by jí něco bylo.“ Vše prasklo, když jedna z Johaniných spolupracovnic našla Simonin tajný profil na sociálních sítích, kde sdílela fotografie z dovolené, na které před dvěma týdny byla. Nyní paní Johana spolu s ostatními zaměstnankyněmi řeší, zda to vše nahlásit vedení firmy.

Přestože toho mají už všechny dost, nemohou se dohodnout, zda Simonu udat, nebo ne. Zvážily již všechna pro a proti, ale stále neví, jestli svou prolhanou kolegyni podrazit. „Myslíte, že ji máme prásknout?“ ptá se paní Johana na závěr svého e-mailu. Žádá tak o radu ostatní čtenáře podobně jako muž, jenž se zamiloval do své tchyně a o jehož dopise jsme vás již na DámskémDeníku dříve informovali. Já osobně bych Simonu nahlásila, protože nemám ráda lež. Takoví lidé se nezmění, takže by to v budoucnu mohlo být ještě horší.

Článek Kolegyně je už 6 měsíců na nemocenské. Celé oddělení ale ví, že nemoc předstírá. Nemůžeme se shodnout, jestli ji nahlásit se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Překvapivý dopis manžele znejistěl

Seriál o jednotlivých fázích rekonstrukce 130 let starého domu Courtney a Matt sdílejí na platformě TikTok. Poklidnou atmosféru ale jednoho dne narušil záhadný dopis z Kanady. Ukázalo se, že jim ho poslal bývalý majitel nemovitosti. „Dovolte mi, abych se představila. Jsem poslední žijící člen rodiny Madisonových, které kdysi patřil tento dům, a vyrůstala jsem v něm,“ stálo v úvodu dopisu, jejž Courtney přečetla na videu.

Následující řádky ale manžele dost znejistěly a přeběhl jim mráz po zádech, podobně jako jiné majitelce domu, o níž jsme psali na Dámském Deníku. „Ráda bych vám pověděla o tajných místnostech a některých věcech, o kterých jste možná nevěděli, když jste dům kupovali,“ poznamenala pisatelka dopisu z rodiny Madisonových, jejíž jméno ani místo, kde se dům nachází, pár nezveřejnil. Dal se ale do objevování tajemství svého rozlehlého obydlí ve viktoriánském stylu, které si nedávno koupil od historické společnosti.

@living_in_history We have secret rooms!?!? #secretroom #secretroomcheck #historichome #livinginhistory #hiddencompartment ♬ original sound – Courtney & Matt

Viktoriánská stavba ukrývala místnosti

Podle instrukcí z dopisu Courtney a Matt nejprve objevili tajnou skříňku na alkohol nad krbem v obývacím pokoji. Za posuvným zrcadlovým panelem našli zaprášené desítky let staré lihoviny, neotevřené lahve francouzského růžového vína z roku 1970 a Cabernet Sauvignon z roku 1989, lahve bourbonu, piva a smetanového sherry. Tajuplný pokoj se skrýval i ve zdi v koupelně. „Předpokládám, že tady kdysi nějaký pokoj byl, ale ve skutečnosti je to jen strašidelný, malý prostor v podkroví,“ uvedla ve videu Courtney.

Nebyly to ale zdaleka jediné tajné místnosti, které se nacházely ve staré nemovitosti. Naproti toaletě narazili na malé, zamčené dveře. Byl to vchod do rozlehlé místnosti, v níž byl kufr. „Je to obrovský prostor. Pokusíme se vymyslet, jak ho využít, zatím je to jen taková chladná, prázdná místnost,“ cituje Courtney NewYorkPost. Další záhadný pokoj zakrývala cihlová stěna v suterénu a podle manželů byl nejstrašidelnější ze všech, protože vypadal nejvíc starobyle a ošuntěle.

@living_in_history Part 2! #secretroom #secretcompartments #prohibition #hiddenbar #historichome #livinginhistory #thewatcherhouse ♬ original sound – Courtney & Matt

Každý den se objeví nějaký poklad

Na videu, které pár zveřejnil, jsou tajuplná zákoutí jejich viktoriánské nemovitosti dobře vidět. Svěřili se také, že jejich nový domov jim skoro každý den přichystá nějaké překvapení. Bývalí majitelé v domě zanechali starožitný nábytek a drobnosti, včetně staré hrací skříňky, která po zapnutí hraje svatební pochod, z něhož se ježí vlasy na hlavě. „Panebože, každý den najdeme další poklad!“ neskrývá nadšení nová majitelka domu.

Článek Po koupi starého domu dostali tajemný dopis. Z obsahu jim běhal mráz po zádech se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Díky své tetě měla krásné dětství

Paní Andrea vyrůstala pouze se svou matkou. Její otec je obě opustil, když bylo dívce pár měsíců. Stejně se zachoval i muž, o kterém jsme vás již v minulosti na DámskémDeníku informovali. Jak se dívka dozvěděla, o několik let později se upil k smrti. Svou mámu měla moc ráda, ale bohužel se na ní odchod jejího muže silně podepsal. Trpěla depresemi, spoustu času trávila v nemocnici nebo ležela doma v posteli neschopna se o svou dceru postarat. Naštěstí měla Andrea tetu Jarku, matčinu starší sestru.

Ta žila v domě se svým manželem Pavlem, který pracoval jako horník. Byl velmi rázný a zastával pravidlo, že když přijde z práce, chce teplé jídlo, pivo a klid. O vše ostatní se musí postarat jeho žena. Andrea u nich trávila spoustu času a poté, co jim zemřel při autonehodě jediný syn Jindra, Jarka se na svou neteř velmi upnula. Prakticky ji vychovala. Jako učitelka ve škole jí pomáhala s učením a zasvětila ji do života žen. Učila ji vařit, péct, starat se o dům a vysvětlila veškeré věci týkající se ženských problémů.

Zjistila, že její strýc všem celou dobu lhal

Když Andrea vystudovala a potkala Marka, zjistila, že existují i jiní muži než její strýc. Takoví, kteří se o sebe dokáží postarat, uvařit si, uklidit i vyprat. Když jej vzala představit matce, strýci a tetě, nechápal, jak se může Pavel ke své ženě tak hrozně chovat. Zašlo to tak daleko, že přestože byla Jarka nemocná, musela kolem něj skákat jako služka a neustále se o něj starat. Postupem času Pavel ohluchl, takže od své manželky vyžadoval nonstop péči. Ten stejný rok zemřela i Andreina matka, což ženu velmi zasáhlo. Naštěstí zde měla ale stále svou milovanou tetu.

„Manželství se nám rozpadlo pod rukama kvůli nemocné dceři,“ říká matka samoživitelka

Tu bohužel o několik měsíců později postihla mrtvice a ona ochrnula. Andrea jí tedy zařídila místo na specializované klinice a to samé chtěla navrhnout svému strýci. Když za ním přijela, aby mu uvařila a uklidila, zrovna seděl u stolu a jedl. „Zeptala jsem se ho, kdo mu uvařil. On cosi zamumlal a dál jedl.“ Andrea se tedy chopila vysavače a začala luxovat. V tu chvíli jí Pavel stroj vytrhl z ruky a řekl jí, že se o sebe dokáže postarat sám. Uvařil si, tak si i uklidí.

V tu chvíli Andree došlo, že hluchotu celé ty roky předstíral, jen aby ho musela jeho nemocná manželka obskakovat. Nemohla uvěřit svým očím. Dokázal se o sebe dokonale postarat, ale proč by to dělal, když měl Jarku. Byl tak vypočítavý a zrádný. „Teta zemřela před dvěma lety. A přestože rok poté zemřel i strýc, nedokážu mu jeho chování odpustit,“ svěřuje se v dopise paní Andrea. A já se jí ani nedivím. Jen těžko hledám pochopení pro muže, kteří takto smýšlejí. Podle mě by měli partneři spolupracovat a pomáhat si, ne být sobečtí a nechat se obsluhovat.

Článek „Předstíral, že je nemocný, protože chtěl neplacenou služku,“ píše žena. Vypočítavost jejího strýce nezná mezí se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

V dětství se dozvěděla, že je adoptovaná

Třiadvacetiletá Tereza Š. žije v okresním jihočeském městečku. Své rodiče Blanku a Petra má z celého srdce ráda a od malička pro ni byli vzorem ve všech ohledech. A přestože nebyli nijak bohatí, dívka měla vždy to, co potřebovala. Když začala chodit do školky, přičemž oba rodiče pracovali, často jí vyzvedávala babička, kterou měla také moc ráda. Chodily spolu na procházky, do cukrárny, a Tereza jí vždy vyprávěla, co ten den ve školce (a později ve škole) zažila. A hlavně milovala babiččinu kuchyni, vždy jí totiž uvařila, co si přála.

Když byla Tereza na základní škole a tak nějak chápala a vnímala souvislosti, rodiče jí řekli pravdu o jejím původu. Ukázalo se, že je ve skutečnosti osmým dítětem Petrovy sestřenice, která se už nechtěla o dalšího potomka starat, a jelikož věděla, že Blanka nemůže mít děti, rozhodla se jim malou Terezku svěřit adoptivně do péče.

Vyřídili k tomu veškeré nutné dokumenty, prostřednictvím nichž se žena své novorozené dcery vzdala. Stejně jako matka, o které jsme již v minulosti na DámskémDeníku psali. Když se dívka dozvěděla, že je adoptovaná, nemohla tomu uvěřit, ale přesto si nedovedla představit, že by měla jinou maminku a tatínka. Blanka a Petr pro ni byli ti jediní, dokonalí a milující rodiče.

Biologičtí rodiče po ní chtějí jen peníze

„Náhradní“ rodiče si přáli, aby Tereza vystudovala vysokou školu, což jim také splnila. Dostala se na prestižní univerzitu, kterou dokončila s vyznamenáním. Poté se vrátila do rodného městečka, kde si našla nadstandardně placenou práci v místní velké firmě. Věděla totiž, že rodiče stárnou a brzy budou potřebovat pomoc, tak jim chtěla zůstat nablízku. Po necelém roce v novém zaměstnání se pak před jejím bytem objevil neznámý muž. „Představil se jako Michal a řekl mi, že je můj bratr.“ Tereza byla překvapená a netušila, co po ní chce.

Když jí ale řekl důvod své návštěvy, zůstala jako opařená. Oznámil jí totiž, že její biologičtí rodiče jsou na tom finančně špatně a potřebují její pomoc. Je to přece její povinnost se o ně postarat. Tereza jej poslala slušně pryč a řekla mu, že její otec a matka jsou Petr a Blanka. Ti jí vychovali, dali jí lásku a šťastný život. Ty druhé lidi nikdy v životě neviděla a ani nechce. Bláhově siale myslela, že to tím skončí; více se mýlit nemohla.

„Dcery mě chtějí vyhodit z bytu. Peníze jsou pro ně důležitější než já,“ stěžuje si 78letá důchodkyně

Za týden však přišla k ní do práce do té doby neznámá sestra, která začala znovu naléhat. Tehdy už ale byla Tereza důraznější. „Řekla jsem, že s jejich rodinou nemám nic společného a ať mě přestanou otravovat. Jediní lidé, kteří si zaslouží mou pomoc, jsou mí rodiče Blanka a Petr.“

Od té doby má Tereza klid, tedy prozatím. Neví totiž, kdy se zase někdo objeví a bude ji chtít využít. „Teď, když vydělávám slušné peníze, jsem jim dobrá,“ píše v dopise naše čtenářka. Tito lidé jsou opravdu vypočítaví a je smutné, že se jí kdysi vzdali, a nyní by po ní akorát chtějí peníze. Snad jí už dají pokoj a nebudou ji obtěžovat. Je ale velká pravděpodobnost, že pokud se dostanou do finančních problému, pokusí se o to znovu, a možná i soudně.

Článek Rodina o ni neměla zájem, najednou ji ale kontaktovala: „Teď, když vydělávám slušné peníze, jsem jim dobrá,“ říká se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Zbaběle odešel a nechal mě s dcerou samotnou

Manželství paní Ivony bylo od začátku velmi šťastné. S manželem Petrem měli velkolepou svatbu v kostele, protože je jeho rodina silně věřící. Když zamilovaný pár zjistil, že čeká dítě, byl štěstím bez sebe. Těhotenství probíhalo normálně a bez komplikací, žádné z vyšetření nevykazovalo anomálie či nesrovnalosti. Termín porodu se blížil a manželé se na děťátko velice těšili. Narodila se jim malá dcerka Martinka.

Hned po porodu se však lékařům něco nezdálo, a tak novorozené miminko podstoupilo všemožná vyšetření, která nakonec odhalila skrytou vadu. Rodiče nevěděli, co se děje, a netrpělivě čekali na sdělení lékařů. Přestože doufali, že bude jejich dítě zdravé, oni je přesvědčili o opaku. Jakmile jim nastínili Martininu budoucnost, Petr se vyděsil a nemohl se s tím smířit. Když měla jejich dcera tři roky a bylo jasné, že se nikdy nevyléčí, vzdal to. „Řekl mi, že nechce promarnit svůj život se zmrzačeným děckem, sbalil se a odešel,“ vzpomíná na jeden z nejhorších dnů svého života paní Ivona.

Z důvodu každodenní péče už ženě docházejí síly

Ze dne na den opadl jeho zájem i zájem jeho rodičů, takže Martina rázem přišla jak o otce, tak i o prarodiče. A z paní Ivony se stala matka samoživitelka. Je pravda, že Petr posílá velmi vysoké výživné, protože se mu daří dobře, ale jeho přítomnost by byla pro obě mnohem lepší. Někdy dokonce pošle více peněz, asi proto, že jej tíží svědomí. Martina je nyní již na střední škole, je chytrá, jde jí to, ale je upoutána na invalidní vozík, je jí špatně rozumět a stále nosí pleny. Potřebuje čtyřiadvacetihodinovou péči.

Nemohla se vyrovnat se zíráním a posměchem lidí, protože na první pohled působí retardovaně, a tak má zařízené soukromé doučování doma. „Je to prostě krásná duše zamčená v ošklivém těle,“ popisuje svou dceru paní Ivona. Velmi ji už ale unavuje každodenní péče a rehabilitace. Naštěstí jí pomáhají rodiče, ale už jsou starší, takže toho od nich nemůže chtít tolik. Nejvíce ji zraňuje to, že na své dcerce vidí, jak moc by si přála, aby za ní někdy její táta přišel. Ví, že má novou rodinu a zdravého syna, o to víc ji to mrzí. „Nikdy mu neodpustím,“ uzavírá svůj životní příběh paní Ivona.

Článek Manžel jí nechal na krku postiženou dceru a zmizel. „Když zjistil, že se nikdy nevyléčí, vzdal to,“ vzpomíná žena se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Nejlepší je dělat si zásoby

Třiasedmdesátiletá Jarmila Vašíková je v důchodu již nějaký ten pátek. Žije s manželem na malé vesnici ve starém rodinném domě obklopeném zahradou. Oba mají průměrný, spíše nižší důchod, a tak se jich zdražování energií hodně dotklo. Starší dům je přece jen těžší v zimě vytápět, a tak se ceny za spotřebu plynu a elektřiny razantně zvýšily. V tu chvíli byla paní Vašíková nucena začít šetřit, kde se dalo, aby zaplatili vše, co je nutné, a ještě měli co jíst. Velkou výhodou je jejich zahrada plná plodin.

„Děláme si zásoby. Vše, co pěstujeme, spotřebujeme buď okamžitě, nebo zpracujeme a schováváme na jindy. Tím se dá hodně ušetřit,“ radí paní Vašíková. Kvůli tomu si i pořídili větší mrazák, protože spoustu věcí zamrazují. Například krájené papriky, hotové lilkové nebo cuketové pyré, pórek i krájená nebo celá rajčata a zelí. V případě potřeby poté cokoli vytáhne, nechá rozmrazit a uvaří třeba lečo, omáčku či zeleninovou polévku.

Z kuřete lze vytvořit hned několik jídel

Z ovoce nedělá marmelády, protože je s manželem nemají rádi, ale rozmixované nebo celé bobule opět zamrazí a později z nich peče koláče nebo je mixuje do ovocných nápojů. Ráda chodí s muže na houby, které poté nasuší. Stejně tak upravuje i hrušky a jablka. Bez takovýchto zásob by jen těžko vyžili. Když totiž zaplatí energie, telefon, internet a spoustu léků, které potřebují, na jídlo jim už mnoho nezbývá. Nenakupují jinak než v akcích, velmi často berou i potraviny s končící spotřebou.

„Když je v akci kuře, koupím hned tři kusy,“ popisuje svůj další tip paní Vašíková. Kuřata pak naporcuje. Dvě prsa namele a udělá z nich karbanátky, z ostatních poté naklepe řízky. Ze skeletu uvaří vývar, část z něj zamrazí, aby ho pak mohla použít při přípravě jiných polévek. Křídla a stehna upeče v troubě buď samotné, nebo na zelí. Také mají s mužem rádi polévku z taveného sýra. Ten hodí do vody, přidá brambory, mrkev, cibuli a svazek kopru, zahušťuje rýží. „Ušetřit se dá na všem, jen je třeba se nad tím zamyslet a být kreativní,“ ukončuje svůj dopis paní Vašíková.

Článek „I s malým důchodem se dá vyžít. Ušetřit se dá skoro na všem,“ radí seniorka se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Šikana v dětství jí způsobila trvalé následky

Kamila si prožila těžké dětství. Již na základní škole ji spolužáci šikanovali, což naprosto zničilo její sebevědomí. V šestnácti letech začala bojovat s depresemi a úzkostmi, které ji nakonec přemohly, a ona skončila v péči psychologů. Od té doby se stranila okolí, raději byla zavřená ve svém pokoji. Zde je dodnes, stále totiž žije se svými rodiči. Naprosto promeškala dospívání, studentské party a první lásky. Představa, že by mluvila s muži, ji děsí. Stále čeká na svůj první polibek. Před několika lety se rozhodla, že je na čase začít se svým životem něco dělat.

A tak se ve svých dvaadvaceti letech zaregistrovala na Facebook, kde se přidala do skupiny pro samotáře. Zde si po dlouhých letech našla první kamarádky, s nimiž si ze začátku jen psala, ale později společně chodily ven nebo do kina. Cítila se úžasně a věděla, že se jí daří svou sociální fobii minimalizovat. Dokonce vyzkoušela i několik seznamek, ale jakmile zjistila, že mužům jde jen o sex, znechutilo ji to. Je totiž velká romantička a ráda by si našla muže, kterému nejde jen o fyzično.

Ráda by si našla muže, kterému nejde jen o sex

Její kamarádky si již našly partnery, s nimiž mají děti. „Mám své přátele ráda, ale cítím se, jako bych žila v jejich stínu,“ svěřuje se slečna Kamila. Kvůli nízkému sebevědomí si nedokáže představit, že by šla s mužem na rande. Nevěděla by, jak se chovat, nikdy nepocítila lásku, nikdy se jí žádný muž ani nedotkl. Svým způsobem se za to, že je ještě panna, stydí. Ale z představy jakéhokoli sexuálního kontaktu je jí zle.

Přestože se jí opačné pohlaví spíše hnusí, rozhodla se změnit způsob života a překonat tuto fobii, aby si konečně mohla najít partnera pro život. Nechce totiž na stáří zůstat sama. Ví jistě, že chce člověka s laskavou povahou, který slušně vydělává a rád by s ní chodil na dlouhé procházky v přírodě. Jde jí především o emocionální spojení, což je pro ni ta nejdůležitější věc.

Článek Život v ústraní: „Je mi 35 let a jsem stále panna, představa jakéhokoli kontaktu se mi příčí,“ popisuje životní trable žena se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Dokud žil tchán, nemohla se jim tchyně plést do života

Paní Petra Kroupová svého manžela Jindru potkala na vysoké škole. Když jí po několikaletém vztahu požádal o ruku, s nadšením souhlasila. Již na svatbě měla se svou tchyní první větší konflikt, ale snažila se to neřešit. Přestože ji moc nemusela, svého tchána měla naopak velmi ráda, a to především proto, že svou ženu držel zkrátka, aby se nepletla do života jejich syna. Za to mu byla paní Kroupová velmi vděčná. Bohužel ale před třemi lety zemřel a začalo peklo.

Od té doby jí Jindra denně navštěvoval, protože stále něco potřebovala. Paní Kroupové to už začalo silně lézt na nervy, několikrát se kvůli tomu i s manželem pohádali. Žili už sami, děti se odstěhovaly, a tak si mohli konečně zase užívat sami sebe, ale bohužel tomu tak nebylo. Po několika rozhovorech se Jindra rozhodl, že své matce koupí byt se zahrádkou poblíž jejich domu, aby to k ní neměl daleko. Na jednu stranu byla paní Kroupová ráda, protože aspoň u nich nebyla její tchyně věčně nakvartýrovaná kvůli tomu, že mají zahradu a ona na ní ráda odpočívá.

Místo jednoho týdne je u nich už dva měsíce

Před dvěma měsíci šla Jindrova matka na laparoskopickou operaci žlučníku. Týden měla být v klidu, poté již mohla normálně fungovat. Paní Kroupová tedy po velkém manželově přemlouvání souhlasila s tím, že u nich její tchyně ten týden zůstane. Jenže to ještě nevěděla, že bude svého rozhodnutí hořce litovat. Nyní je to totiž už dva měsíce a mužova matka je tam s nimi stále. Navíc se nechává obskakovat, válí se na gauči nebo na zahradě a čeká, až jí její snacha naservíruje jídlo až pod nos.

Paní Kroupová navíc prochází těžkou menopauzou, hodně se potí, má návaly horka a špatnou náladu. V noci nespí a je unavená, takže když přijde z práce, nejraději by si lehla na pohovku pod její oblíbenou jabloň, ale nemůže, protože je tam vyvalená její tchyně. „Přivádí mě to k šílenství. S ničím nepomůže, dělá si ze mě akorát služku, myslí si, že je na dovolené. Nevím, jak se jí zbavit,“ stěžuje si paní Kroupová. S manželem se už kvůli tomu několikrát velmi pohádala, ale on jí akorát vyčetl, že je bezcitná.

Kdyby byl tchán naživu, tohle by jí nikdy nedovolil. Paní Kroupová si tak uvědomila, že je její manžel typický mamánek. Kamarádi jí už radili, aby přestala vařit a uklízet, aby manželovi řekla, že je jeho matka už v pohodě a jen na něj hraje, jak ji vše bolí. Teď neví, co dělat, jak ho má přimět, aby odvezl svou matku zpět domů, kde se o sebe dokáže normálně postarat. Mají přece svůj vlastní život.

Článek Tchyně u nich měla zůstat týden, ale jsou to už 2 měsíce: „Nevím, jak se jí zbavit,“ říká zoufalá žena se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Nakonec manžela vždy vezme s sebou

Paní Markéta Adamová žije se svým manželem už téměř pětatřicet let. Stále pracují, bydlí již sami, jejich dospělé děti se odstěhovaly a založily vlastní rodiny. Jak žena napsala, nejsou špatný pár, doma spolu v pohodě vycházejí, ale na dovolené je vše jinak. Nechápe, proč tomu tak je. Nikdy si jejich společnou dovolenou neužila, vždy domů odjíždí vyčerpaná a smutná, nikoli odpočatá a spokojená, jak to u většiny ostatních lidí bývá.

Už při vybírání destinace a samotného hotelu začíná peklo. Její manžel stále říká, že nikam nechce jet, ale manželku samotnou nepustí. Jednou v životě – už dávno – jela se svou kamarádkou, ale po návratu domů ji čekala tichá domácnost a mužovo trucování. Od té doby raději jezdí jen s ním. Nakonec muž s jejím výběrem souhlasí, ale po příjezdu na dovolenou začne peklo.

Za vše může ona

„Pokaždé je něco špatně. Pokoj je moc malý, špatně umístěný, hrozný výhled, žádné pořádné televizní programy nebo voda v koupelně špatně odtéká,“ popisuje mužovo stěžování si paní Adamová. Když mu řekne, aby šel problémy vyřešit na recepci, nikdy nejde. Poté si musí žena vyslechnout, jaký odpad to zase vybrala, že kvůli ní promarnil dovolenou a zbytečně utratil peníze. Přestože jezdí do opravdu kvalitních hotelů, vše je podle něj špatně a za vše může ona.

„Vidět jeho výraz a snášet jeho trucování a nespokojenost je pro mě děsivé,“ svěřuje se paní Adamová. Zajímavé je, že její manžel poté svým přátelům vypráví, v jak skvělém hotelu byli a jak perfektní dovolenou měli. Nechápe jeho chování. Myslí si, že na dovolené nemá kam utéct, a tak si na ní muž léčí své životní frustrace a snaží se ji co nejvíce zdeptat. Po poslední dovolené už toho má ale dost. Neví, zda se na něj nevykašlat úplně, nebo ho jen na příští zájezd prostě nevzít a jet sama. Nyní je každopádně zklamaná a smutná… zase…

Článek „Manžel mi zkazil další dovolenou,“ říká žena. „Na všechno si stěžuje, mám chuť se na něj vykašlat“ se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Její manžel si dokáže poradit se vším

Paní Dana Vrchotová žije se svým manželem v rodinném domě, který si sami před mnoha lety postavili. Její muž vyrůstal na vesnici, a tak se spoustu věcí naučil od svého otce. Ostatně jako většina tehdejších mužů. Neexistovaly televize, mobilní telefony a internet, lidé pracovali a starali se o svá obydlí, majetek a zvířata. Od svých rodičů přebírali moudra a učili se od nich, jak přežit a být samostatní. Dnešní doba je bohužel jiná.

Paní Vrchotová je vděčná za to, jak úžasného, ochotného a pracovitého manžela má. Když se jejich dcera Alena provdala za Marka a odstěhovala se definitivně od nich pryč, byli smutní, ale těšili se, že si zase budou užívat sami sebe a poté i zaslouženého důchodu. Bohužel však časem zjistili, že Marek je pro život absolutně nepoužitelný. Nedokáže sám zatlouct ani hřebík do zdi, aby připevnil obyčejnou polici. To byla totiž jedna z prvních věcí, o které svého tatínka Alena požádala.

Moderní muži jsou podle ní líní

Od té doby již uplynulo několik let a dcera paní Vrchotové neustále prosí svého tatínka o pomoc. Se svou dcerou mají samozřejmě krásný vztah a jsou rádi, že jsou pro ní stále důležití a nápomocní, ale jsou velmi zklamaní z toho, jakého neschopného muže si jejich dcera vybrala. Sám si s ničím nedokáže poradit. A jak se tak dozvídá od svých sousedů a známých, není to zcela ojedinělý případ. Dnešní muži nejsou schopni základních věcí, které kdysi jejich předkové běžně dělali sami. Myslí si, že veškeré domácí práce jsou pouze ženské, oni nemusejí nic.

Nejenže tedy Marek své manželce nijak nepomáhá s chodem domácnosti a péčí o dítě, ale nezastane ani ryze mužskou práci. Ano, sice dost vydělává a zabezpečuje rodinu, ale to je vše. Nenakoupí, neodnese těžké věci z garáže, neopraví kotel ani prasklou žárovku. Na vše si musí Alena volat tátu. „Moderní muži jsou líní a často ke svým ženám neuctiví. Nedivím se, že si mnoho žen raději vše zařídí samy, nebo poprosí o pomoc své rodiče. Hlavně, že mají tito chlapáci čas na mobil nebo počítač,“ píše v dopise paní Vrchotová.

Článek „Dnešní muži jsou pro život nepoužitelní,“ stěžuje si žena. Její dceři musí se vším pomáhat táta se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Čtenářka Katka zaslala do redakce e-mail se svým příběhem, jak sama napsala, možná i proto, aby ulevila svému svědomí a varovala ostatní, aby neudělali stejnou chybu jako ona. Přestože se nyní její mamince daří lépe, stále cítí vinu za to, jak sobecky se zachovala. Myslela si, že když odešla studovat, nemusí se o své rodiče zajímat, že jí patří svět a ona si musí jen užívat volnosti. Nyní svého chování velmi lituje.

Máminy telefonáty ji otravovaly

Slečna Katka Vrchlická je studentkou vysoké školy v Praze. Jelikož žije na Moravě, musela si sehnat bydlení, a odstěhovat se tak na studijní semestry od rodičů. Když odjela a začala studovat, máma jí denně volala a ptala se jí, jak se má a zda něco nepotřebuje. Studentka byla ze začátku ráda, že se může rodičům svěřit a vypovídat se, ale postupem času jí to věčné vyvolávání začalo lézt krkem.

„Čím víc mi máma volala, tím víc mě to štvalo. Když jsem neměla náladu, telefon jsem jí nezvedla,“ svěřuje se slečna Vrchlická. Měla pocit, že mluví pořád o stejných věcech. Jelikož už měla spoustu nových přátel, chtěla být spíše s nimi a povídat si. Žila s vědomím, že smyslem vysoké školy je mimo jiné opustit domov a rodiče a oprostit se od nich. Takže se chtěla cítit svobodná a dělat věci, které chce. Ne jen denně mluvit se svou matkou a bavit se o hloupostech.

Sice pozdě, ale naštěstí si uvědomila důležitost rodiny

Když přišlo zkouškové období, jela domů jako většina spolužáků. Našla tam ale jen prázdný byt, proto zavolala tátovi, aby zjistila, kde oba jsou. Ten jí řekl, že je s mámou v nemocnici. Slečna Vrchlická hodila věci na podlahu a okamžitě jela za nimi. Jakmile vešla do nemocničního pokoje, nemohla uvěřit svým očím. Její maminka ležela v posteli, hrozně zhubla a přišla o všechny vlasy. Diagnostikovali jí rakovinu jen měsíc poté, co dcera odešla na VŠ. Nechtěla ji svým zdravotním stavem zatěžovat. Jen jí volala, aby alespoň slyšela její hlas, který ji uklidňoval.

Slečna Vrchlická se rozplakala, protože se cítila jako ta nejhorší dcera na světě. Mamince se omlouvala, jak zle se k ní zachovala. Ona se na ni však nezlobila, řekla jí, že ji miluje a je ráda, že ji zase vidí. „Chtěla jsem přerušit studium a o mámu se postarat, ale zakázala mi to. Že musím pilně studovat, že jí bude stačit, když uslyší můj hlas v telefonu,“ vzpomíná studentka. A tak po návratu do školy s mámou denně telefonovala. V hovorech jí říkala, že se o ni nemusí bát, a povzbuzovala ji.

Přestože se maminčin stav o hodně zlepšil, stále slečnu Vrchlickou tíží svědomí. Až když viděla nemocnou mámu, uvědomila si, jak špatně se chovala a jak moc pro ni rodina znamená. „Pro ty z vás, kteří si myslíte, že jste příliš zaneprázdněni na to, abyste zůstali v kontaktu se svými rodiči, chci říct jediné: Nebudou tu věčně. Možná jste to slyšeli milionkrát, ale je to pravda,“ ukončuje těmito slovy svůj e-mail slečna Vrchlická.

Článek Dcera jí přestala brát telefon, protože už jí věčné rozpravy lezly krkem. Neměla tušení, že je její matka vážně nemocná se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Babička je neúnavná a velmi kritická

Babička slečny Mužné byla vždy konfliktní a náročná osoba, prostě takový generál. Ve stáří se tyto její vlastnosti ještě více zintenzivnily. Přestože se svou mámou dělají vše pro to, aby babičce pomohly, je to pro ni stále málo. Svou vnučku toleruje nejlépe, ale své dceři dává stará žena dost zabrat, neustále ji kritizuje a stěžuje si na ni. Slečnu Mužnou už tohle všechno přestává bavit.

Problémy začaly asi před rokem, do té doby byla babi stále fit a samostatná, dařilo se jí skvěle. Jenže loni začala být dementní, její stav se náhle zhoršil. Jsou dny, kdy je vše v pořádku, baví se se známými, ví, co dělá a kde je, ale stále častěji spoustu věcí zapomíná, plete si dny, hodiny i lidi. Dokáže být velmi únavná, vyžaduje neustálou péči od své dcery nebo vnučky. A přestože s ní ženy tráví spoustu času, pořád je to pro starou dámu málo. Vyhrožuje jim, že když ji nechají samotnou, něco se jí určitě stane. Ony neví, zda to myslí vážně, nebo to dělá schválně.

„Co mám dělat?“

„Miluju ji, ale odmítám jí obětovat celé svoje mládí. Konečně jsem dostala práci svých snů a nehodlám se jí kvůli ní vzdát,“ svěřuje se slečna Mužná. Její máma taky pracuje a její tatínek neměl babi nikdy rád, takže celá péče je na ní. Proto se jí snaží naše čtenářka pomáhat, ale už toho mají evidentně obě dost. Jsou unavené z tohoto věčného koloběhu. Jedna z nich jede k babičce ráno, aby jí dala snídani a zkontrolovala ji, druhá potom po práci odpoledne nebo večer. A takto se střídají denně a pomalu to začínají nezvládat.

Nedávno její matka navrhla babičce, že jí zařídí kvalitní pečovatelský dům, ale to zcela striktně odmítla. Každou opatrovnici, kterou jí najali, vyštvala svým chováním. Máma si ji nechce nastěhovat domů, protože by to psychicky nezvládla. „Naštěstí pochopila, když jsem odmítla její nabídku, že mi bude platit za péči o babičku. Ale já se chci rozvíjet a žít normální život. Už teď mi ho ničí, co teprve v případě, když o ni budu naplno pečovat,“ popisuje své trápení slečna Mužná.

Babiččino chování je už dost přes čáru a ani jedna z žen neví, co dál dělat. Slečna Mužná tímto dopisem vlastně žádá o radu, co mají s matkou dělat. Zda i přes protesty umístit babičku do domova seniorů, nebo péči o ni dále provozovat jako doteď? Obě už ale padají na ústa, je toho na ně vážně moc a skloubit starost o babi s náročnou prací, kterou obě mají, je už neúnosné.

Článek Babička odmítá nastoupit do pečovatelského domu: „Miluju ji, ale odmítám jí obětovat celé svoje mládí“ se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

I přes protesty tchyně se vzali

Paní Zita Koukalová žije se svým manželem Jirkou již téměř čtyřicet let. Dosud měli spokojené a klidné manželství, ale to jim teď narušila její tchyně. Nikdy pro ni bohužel nebyla dost dobrá. Když její syn chodil s předešlou přítelkyní, byla jeho matka spokojená, protože jeho partnerka pocházela z movité a vysoce postavené rodiny. Když se poté rozešli a on si přivedl domů paní Zitu, jeho maminka jí dala najevo, že je pro ni něco míň a že si její syn určitě zaslouží někoho lepšího, než je ona.

Přesto se vzali a velmi se milovali. Jirka jí často říkal, aby si z mámy nedělala těžkou hlavu, však si ji časem zamiluje. To se ovšem nikdy nestalo. Když se jim narodila dcera, dokonce jí s opovržením řekla, že ani není schopna zajistit mužského následníka rodu a vnučky si vůbec nevšímala. Až jakmile přišel na svět druhorozený syn, stále si jej přivlastňovala a později jím i manipulovala a snažila se jej proti paní Koukalové poštvat. To se jí naštěstí nepodařilo. Proto s ní kontakt snížila na minimum, ale svému manželovi nikdy nezakazovala, aby svou matku vídal.

„Jsem opravdu tak bezcitná?“

Když však její tchyně ovdověla a ve velkém domě zůstala sama, začala dělat problémy. Neustále svému synovi volala, a jelikož jí bylo paní Koukalové líto, pozvala ji několikrát k sobě domů na návštěvu. Tam se však manželova matka chovala hrozně, dělala si ze své snachy služku, kritizovala její dům, jídlo a vlastně všechno.

Přesto se to paní Koukalová snažila překousnout a se zaťatými zuby snášela její neustálé urážky. To však netušila, že bude ještě mnohem hůře. Když se tchynin zdravotní stav zhoršil tak, že nemohla skoro sama chodit a postarat se sama o sebe, neotálela využít situace. Hlavu měla totiž stále naprosto v pořádku.

Zatlačila na Jirku, aby ji vzal k sobě domů, protože sama už nic nezvládá. Paní Koukalová to však razantně odmítla a manželovi řekla, aby jí najal asistentku nebo ji umístil do pečovatelského domu. On však prý matku nikam nedá. Tak mu paní Koukalová ve vzteku navrhla, aby se k ní odstěhoval sám, protože za ty roky ponižování se o ni ona přece starat nebude. A tak ve finále její manžel prakticky žije se svou matkou, navíc je na paní Koukalovou naštvaný, a dokonce jí řekl, že je bezcitná.

„Vyčítám mu, že celé ty roky nebral ohled na mé pocity, kdy se ke mně ta ženská chovala jako ke kusu hadru. Nevím, jak s ním mám mluvit, cítím se zraněná, že si vybral svou matku, a ne mě. Obávám se, že tato situace naprosto zničí naše dosud bezproblémové manželství. Co mám teď dělat? Jsem opravdu tak bezcitná, jak mi Jirka říká?“ ptá se v dopise paní Koukalová a žádá o radu.

Článek Odmítla vzít tchyni domů: „Můj manžel si myslí, že jsem bezcitná. Já ale nechci mít doma dusno“ se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Idylické manželství zničilo nové zaměstnání

Dvaačtyřicetiletá paní Eva Vondrová poznala svého muže Patrika před mnoha lety v baru. Jiskra mezi nimi přeskočila téměř okamžitě, a tak nebylo divu, že se dali dohromady. Užívali si svou zamilovanost, cestovali, chodili s přáteli na zábavy a byli rádi, že se našli. Když dospěli, měli stálou práci a našetřené peníze. Rozhodli se tedy, že svůj vztah posunou o kus dále, a tak se vzali. Rok nato se jim narodilo první dítě, po třech letech k synovi přibyla ještě dcera. Byli velmi šťastní, avšak jen do doby, než Patrik změnil zaměstnání.

„Dostal nabídku na lepší pozici s mnohem vyšším platem, a proto bez váhání souhlasil,“ popisuje v dopise paní Vondrová. Přestože jí tehdy neřekl všechny podrobnosti, doufala, že se budou mít lépe. Její manžel však se změnou práce naprosto změnil i životní styl. Převládaly u něj noční směny nebo naprosto nepravidelná pracovní doba, takže se se svou manželkou doma prakticky nepotkávali. Ona chodila spát kolem desáté večer, on přišel domů třeba až po půlnoci. A absolutně nebral ohled na to, že jeho žena musí ráno brzy vstávat do práce.

Každý má už jiné zájmy a žijí prakticky odděleně

Pustil si televizi, dělal rámus, což paní Vondrovou samozřejmě vzbudilo. U puštěné televize nemohla spát, a jelikož se jejich syn už odstěhoval do jiného města, přesunula se do jeho pokoje, kde mohla v klidu spát. Tím se ale vše jen zhoršilo. Manžel za ní nikdy nepřišel, když šla za ním ona, aby se mohli přitulit a mít sex, vždy ji Patrik odmítl s tím, že je unavený, nebo ho bolí hlava. Paní Vondrová byla frustrovaná a nevěděla, co dělat. Když o tom s mužem mluvila, dokonce jí řekl, aby si našla milence.

Nedávno však přišla na důvod toho všeho. Při praní totiž na jeho košili objevila otisk rtěnky. Zjistila tedy, že má její muž milenku. Když se ho na to zeptala, vše samozřejmě zapřel. Začala tedy nad jejich vztahem přemýšlet. Došlo jí, že mají každý úplně jiné záliby, navíc mají oba někoho jiného, s kým tráví čas intimně. Ona si totiž také našla milence. Přestože svého muže stále miluje, neví, co dál dělat. „Rozvádět se nechci, ale dochází mi, že už si s Patrikem nemáme co říct,“ svěřuje se v dopise paní Vondrová.

„Nemám se komu svěřit a svou dceru s tím nechci zatěžovat. Stále bydlí doma, je už velká, a tak i ona musí vidět, že je něco v nepořádku. Co mám tedy dál dělat? Žít jako dosud, doma se přetvařovat a dělat, že je vše v pohodě? Nebo mám manželovi říct o svém milenci a zároveň i to, že vím, že i on někoho má? Přemýšlím, jestli má náš vztah vůbec smysl. Nevím, co dál dělat…“ žádá o rady paní Vondrová. Jistě se v podobné situaci ocitlo již mnoho z vás, kteří jí mohou poradit a svěřit se se svými zkušenostmi.

Článek Bydlí s manželem spolu, ale přesto odděleně: „Každý máme jiné záliby. Přemýšlím, jestli má náš vztah vůbec smysl“ se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Období heydrichiády

Od vyvraždění Lidic uběhlo jednaosmdesát let. Základy tamních budov a sousoší dětí však budou tuto tragédii vždy připomínat. Srovnání Lidic se zemí proběhlo v období tzv. heydrichiády. Šlo o děsivou dobu, kdy nacisté neúnavně pátrali po atentátnících, kteří zaútočili na vůz říšského protektora Reinharda Heydricha. Jejich běsnění dosáhlo nových rozměrů, když Heydrich zemřel na následky těžkých poranění.

iZdroj fotografie: Michal Ritter / Creative Commons / CC BY-SA

Ústřední dvojicí se stala dělnice Anna Maruščáková a Václav Říha. Hloupou náhodou otevřel dopis adresovaný Anně továrník Jaroslav Pála. Stálo v něm: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme.“

Lhal, aby zapůsobil

Nezúčastněný Pála ho okamžitě odevzdal nacistickým úřadům. Neznal však pozadí Říhových slov. Ve skutečnosti byl Říha ženatý a se svou manželkou očekával narození dcery. Aby na Annu zapůsobil, předstíral, že je členem odboje a má co dočinění s atentátem na Heydricha. Netrvalo dlouho a všechno šlo ráz na ráz. Maruščáková u jednoho z výslechů prozradila, že ji Říha požádal o vyřízení pozdravů rodině Horákových z Lidic od jejich syna z Anglie.

Jejich syn Josef Horák tam totiž působil v rámci zahraničního odboje společně s Josefem Stříbrným, dalším rodákem z Lidic. To byl pomyslný poslední hřebíček do rakve vyhlazené obce. Nacisté u obou rodin uskutečnili domovní prohlídky. Bylo zadrženo patnáct osob, které následně popravili na kobylinské střelnici. To ještě nikdo netušil, že podobný osud čeká i zbytek obyvatel Lidic.

Zastrašení Čechů

Zanedlouho poté bylo zjištěno, že všechny informace od Říhy byly slepé a neopodstatněné. Jak již bylo řečeno, nacisté stále nenalezli viníky smrti říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeho úmrtí je vyburcovalo k plánu, který měl vyděsit české obyvatelstvo natolik, aby se do pátrání po atentátnících zapojilo samo a nacistům pomohlo pomstít svého vůdce.

iZdroj fotografie: Peter Stehlik / Creative Commons / CC BY

Nevinné Lidice obklíčily jejich jednotky v noci, aby ráno začaly bezcitné popravy. O život zde přišlo celkem 340 obětí. Všichni muži nad patnáct let věku byli popraveni. Ženy byly poslány do koncentračního tábora na severu Německa. Většina lidických dětí byla zplynována ve speciálně upravených nákladních vozech. Několik z přeživších se setkalo se svými matkami na konci války. Svými znalostmi přispěl k objasnění tehdejších událostí historik Eduard Stehlík.

Článek Od vyvraždění Lidic uplynulo 81 let. K hrozivé myšlence tehdy nacisty dovedl dopis dvou milenců se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Když děti odešly, cítila se osamělá

Paní Zlata Horkelová se s manželem rozvedla již před mnoha lety. Nikdy jí nevadilo, že je singl. Byla nezávislá, podnikala, dobře vydělávala, ale především měla malé děti a starost o ně ji naplňovala. Její dům byl stále plný jejich kamarádů a mladých lidí, kteří tam často i přespávali. Když však její potomci odpromovali a odstěhovali se, padl na ni splín. Dcera odcestovala na druhý konec světa a syn sice bydlí ve stejném městě, ale má svou rodinu, která ho naplno zaměstnává.

Paní Horkelová, jíž bylo přes padesát let, tak zůstala úplně sama. Osamělé večery, víkendy a později i prázdniny a svátky jí dávaly zabrat. Sice dostávala pozvání od rodiny a přátel, aby s nimi trávila čas, ale pokaždé si připadala jako páté kolo u vozu, že ji zvou jen ze soucitu, a to jí bylo nepříjemné. Necítila se tak dobře a raději s díkem nabídky odmítala. Takovýto život ji už přestával bavit a ona přemýšlela, co dál dělat a jak z té samoty ven. Jedním z jejich klientů byl muž jménem Ondřej. Byl v podobném věku a taky sám.

Spletla si osamělost s láskou

S manželkou se rozvedl již dávno a měl dva dospělé syny. Několikrát se setkali pracovně a on ji jednou pozval na večeři. Paní Horkelovou uchvátil svým smyslem pro humor a zápalem pro čtení. Po čase spolu začali chodit, byli zamilovaní a vše bylo úžasné. Nyní byla žena se svým životem spokojená. Když jí Ondřej nabídl sňatek, protože by bylo fajn spolu zestárnout a starat se jeden o druhého, souhlasila. Řekla si, že konečně zase nebude trávit svátky sama. Jelikož mají oba děti, podepsali na její žádost předmanželskou smlouvu o oddělení majetku.

Bohužel po svatbě se Ondřej změnil. Nastěhoval se k ní, prodal svůj byt, část peněz dal svým synům a část si nechal. Z galantního pána s fantazií se vyklubal pořádný lakomec. Nechce na nic přispívat, stále za sebe nechává platit a navíc si ze své ženy udělal služku. Chce, aby se mu věnovala, prala mu, uklízela a vařila jako dokonalá manželka. Navíc je vybíravý, hypochondr a vyžaduje stálou pozornost. Z takového života je už unavená. A tak si paní Horkelová po pár letech vztahu uvědomila, že se nechala napálit jako školačka. Chce se rozvést.

Když to manželovi oznámila, začal naříkat, že nemá kam jít, protože prodal byt. Naštěstí ale mají podepsanou předmanželskou smlouvu, takže ho prakticky vyhodila, protože už se na něj nemohla ani podívat. „Proto sdílím svůj příběh jako varování. Vím, že je mnoho svobodných žen v mém věku, které se cítí samy. Já věřila, že najdu romantický vztah, který zaplní prázdnotu v mém životě, a podívejte se, jak jsem dopadla. Takoví muži nehledají lásku, ale jen ženu, která se o ně na stará kolena postará. Neudělejte takovou chybu jako já,“ varuje ostatní ženy paní Horkelová.

Článek „Spletla jsem si osamělost s láskou. Zbytečně jsem se zapletla do manželství,“ říká nešťastná žena se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Všichni měli o babičku strach

Slečna Adéla Janků, která pracuje jako knihovnice, byla již od dětství úzce spjata se svou babičkou Olgou. Právě ona v ní totiž vzbudila lásku ke knihám a hudbě. Dostala od ní svá první alba a ráda poslouchala, když jí její babi vyprávěla o svém vystupování s rockovou kapelou. Společně také luštily křížovky a učily se anglicky. „Při rodinných akcích jsme hráli divadelní představení, recitovali básně, tančili a zpívali. Bylo to tak výjimečné, že bych v budoucnu přesně takové dětství chtěla i pro své děti a vnoučata,“ svěřuje se v dopise mladá dívka.

Před několik lety však nastala velká změna. Babička s dědou byli nuceni zavřít svůj obchod a odstěhovat se do Německa, kde se museli postarat o dědečkovu maminku. Odloučení od milované babičky bylo pro Adélu těžké a jejich kontakt byl omezen pouze na telefonáty. Po roce však paní Olga přestala komunikovat a rodina proto začala panikařit. Když už chtěli volat dědovi, co se děje, někdo jim zaklepal na dveře.

Přijela puberťačka, a ne babička

Tam stála paní Olga, která vypadala jako žena uvolněné morálky. Měla na sobě upnuté barevné minišaty, boty na vysokém podpatku a nějaké divné náramky. Adéla byla zvyklá na to, že její babička byla trošku extravagantní a milovala barvy, ale tohle už bylo silně přes čáru. Babi dělala, jako by se nic nestalo, objala všechny členy rodiny a každému dala dárek. Své dceři a vnučce přivezla tanga, zeťákovi růžovou kravatu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Poté jim vyprávěla, že poznala nové přátele, kteří jí ukázali mnohem lepší život než jen sedět doma a starat se o starou tchyni. Dědeček se styděl, a tak se nesvěřil, že jej jeho žena opustila, aby si mohla ve svých sedmdesáti letech užívat života. Vrátila se tedy zpět do České republiky, začala pracovat jako účetní a hrát ve svatební kapele. Ve svém volném čase obrážela bary a diskotéky.

Chtěla jí domluvit, ale bylo to zbytečné

Když ji Adéla jednoho večera viděla v nočním podniku, kde zrovna tancovala a zpívala na stole ve společnosti mladých mužů, nemohla uvěřit svým očím. Korunu tomu stará dáma dodala tím, že začala na celý bar křičet, ať se všichni seznámí s její krásnou vnučkou, která ještě neměla přítele. Něco podobného provedla i bratranci Adély, když ho potkala na diskotéce. Udělala mu parádní ostudu tím, že přemlouvala všechny přítomné slečny, aby s ním šly na rande. To už byl jasný signál, že si musí Adéla se svou babičkou promluvit.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Sešla se s ní tedy na neutrální půdě, aby jí domluvila. Řekla jí, že je trapné, jak se chová, a že by si měla uvědomit, kolik jí je let. Při společném rozhovoru se dozvěděla, že paní Olga svého muže stále miluje, ale chce si užívat života. Své intelektuální dny již má za sebou, a tak je nyní čas si hrát. Když si Adéla svou babičku vyslechla, pochopila, proč se chová jako malé dítě. V tu chvíli se rozhodla vzdát jakékoli poučování a uznala, že Olze takový styl prostě sluší a bylo by těžké ji změnit.

„Stále se mi nelíbí její image, ale co můžu dělat? Pořád doufám, že se babička jen „vyblbne“, začne se chovat normálně na svůj věk a vrátí se zpět k dědečkovi. Oba se trápí, když nejsou spolu, ale ona je prostě tvrdohlavá. Přátelé mi takovou cool babičku závidí, ale já se za ni stydím. Je mi líto dědy, oba je mám moc ráda, ale nemám právo jí cokoli nakazovat. Je dospělá a je to její život. Musím jen doufat, že dostane rozum,“ uzavírá svůj dopis slečna Adéla.

Článek „Stydím se za svou babičku, dělá ze sebe dítě,“ říká mladá žena se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Prakticky dělala doma služku

Paní Elena Janková je čtyřicetiletá žena, která vystudovala ekonomii. Hned po škole nastoupila na pozici účetní, kde je dodnes. Práce ji velmi baví, již jako malá holčička měla ráda čísla a peníze. S manželem se seznámila těsně po škole a po několikaletém vztahu se jim narodil syn, dva roky poté i dcera. Po mateřské dovolené se však okamžitě vracela do práce, rodičovskou dovolenou tedy nevyužila, byly totiž potřeba peníze. Od té doby utíkal její život jako na běžícím páse.

iZdroj fotografie: Pexels

Prakticky se nezastavila. Každé ráno musela odvést děti do jeslí a do školky, poté do školy, jít do práce, po práci vyzvednout děti a odvést je do kroužků. Poté rychle přijít domů, uvařit, uklidit, vyžehlit manželovi košile, udělat s dětmi úkoly a nakonec padla do postele úplně vyřízená. Když navíc přišel manžel s tím, že si založí firmu, vše se ještě zhoršilo. Denně jí domů nosil faktury, které musela zpracovávat, protože je přece účetní. Resty doháněla o víkendu. Její manžel jej proležel u televize, občas se uráčil vzít děti na hodinu ven.

Její nemoc ji paradoxně vyléčila

Přestože paní Janková dělala, co mohla, její muž byl stále nespokojený. Ať už proto, že nemá dobře vyžehlené košile, nebo po obědě nebyl ke kávě upečený dort. I když tedy jeho žena padala téměř na ústa, stále se snažila mu vyhovět. Naučila se tedy péct zákusky, a navíc ještě obstarávala práci kolem domu. Možná si říkáte, proč to celé ty roky snášela a nevzbouřila se. Jak sama napsala, bylo to hned z několika důvodů. Především proto, že ji naučili, že láska se musí zasloužit. Protože média propagují image ženy, která si se vším poradí. Myslela, že manželství takto funguje.

Po čase onemocněla její tchyně, o kterou se musela starat. Manžel jí nakázal, že za ní bude každý den jezdit, aby jí nakoupila, uvařila a dělala jí společnost. Nejen kvůli tomu neměla absolutně čas starat se sama o sebe a o své zdraví. Nechodila k lékaři, proto když měla nějaký problém, zahnala jej prášky proti bolesti. Ignorovala náhlou bolest na pravé straně břicha, a tak nakonec skončila v nemocnici s prasklým slepým střevem a zánětem pobřišnice. A právě tato nemoc ji paradoxně vyléčila.

Manželovi nastavila jasná pravidla

Jelikož musela být delší dobu v nemocnici, zjistila, že její manžel s pomocí již vyléčené tchyně dokáže fungovat, zvládne se postarat o domácnost i děti. Uvědomila si, že se ty roky nechala využívat a kvůli tomu skončila ve svých pětatřiceti letech skoro mrtvá a připadala si jako lidská troska. Po návratu domů stanovila jasná pravidla, která její manžel musel dodržovat. Samozřejmě se ze začátku bránil a křičel, ale paní Janková nepovolila. Od té doby se střídají v péčí o děti i domácnost.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Naše čtenářka díky terapiím pochopila, že má právo být milována jen tak za nic. Že si lásku nemusí zasloužit plněním vysokých očekávání druhých, posluhováním a otročením. „Velmi můj životní postoj ovlivnila výchova a to, co jsem si odnesla od rodičů. Moje matka byla stejná, vždy připravená pracovat a obětovat se. Nenáviděla jsem to na ní, a přesto jsem se chovala stejně jako ona. Proto bych chtěla otevřít oči všem ženám. Chci, aby si uvědomily, že nemusejí nikomu dělat služky, aby byly milovány,“ ukončila svůj dopis paní Janková.

Článek „Myslela jsem, že si lásku musím zasloužit,“ popisuje svůj nešťastný vztah 44letá žena se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Charlesova první psaná slova

Adresovaný je jeho královské babičce Alžbětě, přezdívané též Královna matka, v době, kdy byla nemocná. V dopise doslova stojí: „Babi, je mi líto, že jsi nemocná. Doufám, že ti bude brzy lépe.“ Na zadní stranu dopisu připojil tehdy ještě princ Charles slova „spoustu lásky od Charlese“ a vyzdobil ji barevnými malůvkami a křížky, což je v anglicky hovořících zemích zkratka pro polibek. Celý dopis působí velice dojemně, protože je z něj cítit ještě nejistá ruka školáčka při prvních tazích perem.

Krabice s věcmi, kterou nálezce obdržel od své matky, patřila jeho dědečkovi, Rolandovi Stackdaleovi. Ten v 50. letech 20. století pracoval jako policejní seržant v královnině osobní ochranné jednotce a podílel se též i na zajištění bezpečí ostatních členů královské rodiny. Není známo, jak konkrétně se k tomuto dopisu dostal. Avšak bylo běžnou praxí, že členové královské rodiny rádi rozdávali drobné upomínkové předměty svým oddaným služebníkům, kterých si vážili.

Dědeček patřil mezi loajální služebníky

To, že Roland stoprocentně patřil mezi ně, dokládá též fakt, že po jeho smrti obdržela jeho manželka Audrey Stackdaleová řadu upřímných kondolencí, mimo jiné i od Williama Tallona, sluhy královny matky. Stálo v ní: „Je mi velice líto, že slyším o Vaší smutné ztrátě, a Vaše rodina má v této hrozné chvíli mou nejhlubší soustrast. Vždy jsem si Rona (nejlepšího a nejlaskavějšího seržanta, kterého jsme kdy měli) velice vážili, jen doufám, že jeho odchod byl klidný a že netrpěl.“

iZdroj fotografie: Pixabay

V krabici se vzpomínkami byly dále nalezeny i další cenné předměty včetně pohlednic, menu královské večeře, pozvání na ples, poznámky podepsané královnou matkou a kopie královnina vánočního projevu z roku 1956. Jak však nálezce uvedl, největší hodnotu pro něj má zjištění, že si práce jeho dědečka a jeho charakteru celá královská rodina nesmírně vážila.

Článek Manželé našli na půdě dojemný dopis, který napsal britský král Karel III. své babičce se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Všichni na ni zapomněli

„Mám za sebou osamělé svátky,“ začala svůj dopis paní Prachovská, které před šesti lety zemřel její milovaný manžel Milan. Byl to úžasný a obětavý člověk. Měl velmi dobrou práci, při níž získával důležité kontakty. Měli proto spoustu známých, někteří z nich jsou opravdu vlivní lidé. Proto když někdo potřeboval s čímkoli pomoci, Milan neváhal, obvolal ty správné lidi a situaci vyřešil. Tito manželé byli velmi šťastní a vychovávali svou dceru, kterou vedli k zodpovědnosti a samostatnosti.

iZdroj fotografie: Freepik

Paní Prachovskou a jejího muže neustále někdo zval na různé návštěvy a akce. Byli velmi oblíbení, ovšem jak po manželově smrti zjistila, tito přátelé se s nimi bavili především proto, aby měli k dispozici pana Milana. Když zemřel, jejich zájem najednou opadl a na osamělou vdovu všichni zapomněli. Proto byla ráda, že má alespoň svou dceru, která měla dvě děti. Paní Prachovská je ráda hlídala a podnikala s nimi různé výlety.

Když jí dcera oznámila, že neplánovaně otěhotněla potřetí, domluvili se, že se přestěhuje k nim, aby se mohla o svá vnoučata starat na plný úvazek.

Na Vánoce zůstala úplně sama

Když děti povyrostly, vrátila se paní Prachovská zpět k sobě domů, ale když mohla, brala si vnoučátka na hlídání. Celý rok šetřila, aby mohla na Vánoce připravit bohatou večeři, nakoupit dárky a pozvat svou dceru s rodinou k sobě domů. Cítila se tak potřebná a její samotu to alespoň na chvíli zahnalo. Tuto tradici dodržovali několik let, avšak loňské vánoční svátky byly jiné. Paní Prachovská zůstala úplně sama. Nevzpomněli si na ni známí, manželovi přátelé ani nikdo jiný.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Týden před Vánoci jí zavolala dcera a řekla jí: „Letos budeš svátky trávit u tety, protože jedeme na hory.“ Paní Prachovská zprvu nechápala, jak to myslí, ale ta jí to hned vysvětlila. Řekla jí, že se s třemi dalšími rodinami dohodli, že pojedou lyžovat. Když matka odvětila, že má našetřeno, takže by mohla jet s nimi, řekla jí dcera, že její známí by se v její společnosti nejspíš cítili špatně. Jsou totiž mladí, jedou si tam odpočinout, pobavit se, a navíc jejich děti jsou v podobném věku, takže si spolu rozumí, tudíž žádné hlídání nepotřebují. V tu chvíli si paní Prachovská uvědomila, že je již nadbytečná.

Trávit Vánoce u své sestry nechtěla, protože ta má také svou rodinu, děti, vnoučata, nechtěla tam tedy překážet. Cítila se opuštěná jako zbytečná a nepotřebná věc. Snažila se dceru pochopit, ale nedokázala to. Ukázalo se, že s ní již čas trávit nepotřebuje. Když jí matka hlídala děti, byla užitečná. Teď ji již ale nezajímá, jak se žena cítí, jak trávila čas o svátcích. Nepřemýšlí nad tím, že matce chybí, že babička postrádá svá vnoučata a potřebuje je vidět. „Je to pro mě velmi smutné, možná jsem jen přecitlivělá, ale moc mi to ubližuje,“ ukončila svůj dopis paní Prachovská.

Článek „Mám za sebou osamělé svátky, všichni na mě zapomněli,“ svěřila se paní Zdenka, která se cítí zbytečná se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Zranění po výbuchu

Takové štěstí však nemají všichni. Ne vždy se vrátí všichni členové týmu. Z jedné mise v Afghánistánu se nevrátil také Todd Weaver. Byl to manžel ženy jménem Emma a otec jejich společné dcery Kiley. Todd podlehl svým zraněním po výbuchu, který nikdo ze zasahující jednotky nepředpokládal. Nedalo se mu již pomoci. Jeho ostatky pak byly převezeny do Spojených států amerických.

Emmu tragédie naprosto zlomila. Přestože bylo jeho tělo řádně pohřbeno na místo, kde ho mohla navštěvovat, nikdy neměla možnost se s ním rozloučit. Říct mu vše, co ještě nebylo vyřčeno, a vyjádřit mu lásku, která je vzájemně spojovala. Myslela si, že je nenávratně pryč, že devítiměsíční Kiley nikdy nepozná, co k oběma cítil.

Dva dopisy

Dva dny po Toddově pohřbu se Emma odhodlala zapnout jeho osobní počítač. Když procházela jeho soubory, objevila dva dokumenty, jež nesly názvy „Drahé Emmě“ a „Drahé Kiley“. Neváhala a okamžitě je otevřela. Když přelétla jejich obsah očima, uvědomila si, o co se jedná. Todd si tyto dopisy předchystal, kdyby se mu něco stalo a nebylo by možné říct tato slova vlastními ústy.

iZdroj fotografie: Piqsels

Emma nemohla uvěřit svým očím. Zde je úryvek z dopisu pro jejich dceru Kiley: „Milá Kiley, moje malá myšičko, i když si mě nepamatuješ, věř, že tě tvůj taťka zbožňoval. Když ti bylo devět měsíců, musel jsem odjet na misi. Opustit tebe a tvou maminku byla ta nejtěžší věc v mém životě. Když ses narodila, byl to nejlepší den mého života. Je mi moc líto, že tě nevidím vyrůstat…“

Otázka rozloučení

Dopis pro manželku Emmu je v několika ohledech ještě osobnější: „Milá Emmo, pokud čteš tato slova, tak jsem se nevrátil domů. Moc tě miluji a navždy také budu. I když už nejsem po tvém boku, tak na tebe dávám pozor z nebe. Nikdy bych si nemohl přát lepší manželku. Žil jsem život, o kterém si mohou ostatní nechat tak akorát zdát. Buď silná kvůli naší Kiley…“

iZdroj fotografie: Freepik

Emma s Kiley se pravděpodobně nikdy nevyrovnají se svou rodinnou ztrátou. Tyto dopisy a city plynoucí ze slov jejich milovaného člena rodiny jim však mohou pomoci zmírnit smutek. Emmu minimálně přestala trápit otázka jejich posledního rozloučení, jež byla do objevení obou souborů černou myšlenkou, kterou nedokázala pustit z hlavy. Slova Todda jim už nikdy nikdo nevezme.

Článek Její manžel zemřel během vojenské mise. V jeho počítači pak našla dopisy: „I když si mě nepamatuješ, věř, že tě tvůj taťka zbožňoval…“ se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Papír a tužka v ruce

Malému Filipovi je teprve šest let. Brzy půjde do první třídy, na velkou změnu v podobě školní docházky se však netěší. Neustále se nemůže vyrovnat se smrtí tatínka. Každou volnou chvíli na něj myslí a ptá se maminky Kateřiny, kdy jej půjdou opět navštívit. Několik měsíců uplynulo a nadešel den Radimových narozenin. Kateřina se bála, jak na ně bude Filípek reagovat.

Chlapec ji však velmi překvapil, když jej objevila, jak zadumaně sedí nad papírem s tužkou v ruce. Ukázalo se, že píše svému tatínkovi dopis s přáním k narozeninám, který následně pošle do nebe, kde si jej taťka bude moci přečíst. Kateřina neměla to srdce synovi říct, že dopis pravděpodobně nepůjde bez reálné adresy ani odeslat, natož tak doručit.

Vyhnout se hvězdám

Filipovo nadšení však nebralo konce. Osobně dopis dokonce předal pošťákovi. Za několik týdnů přišla odpověď, která vyrazila dech Kateřině i malému pisateli. Dopis pocházel od přepravní společnosti, která zaručovala jeho doručení. „Chtěli bychom vás informovat o doručení vašeho dopisu. Cesta do nebe byla velmi obtížná. Doručovací dodávka se musela vyhnout několika hvězdám a meteoritům.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

„Nic nám však nezabránilo v tom, abychom úspěšně doručili vaše psaní. Budeme i nadále zajišťovat přímé doručení do nebes.“ Dopis na konci obsahoval také oficiální podpis a logo vedení firmy. Kateřinu taková reakce neskutečně dojala. Příběh sebe a svého syna si nenechala pro sebe a s milým překvapením se svěřila svému okolí. Reakce potěšila ji i jejího syna v nelehkém životním období.

Článek Malý Filípek poslal zesnulému otci dopis do nebe. Po pár týdnech přišla odpověď se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Ojeté auto

Kevin Duke se rozhodl své dceři koupit její první auto. Jelikož si nemohl dovolit pořídit nový vůz, obstaral jí ojetý Ford Fusion, který objevil v místním autobazaru. Aby se jako správný táta ujistil, že je auto bezpečné a bez problémů, ujal se jeho testování sám. Používal ho pár prvních dní, testoval ho a šťoural se v něm. Když otevřel palubní přihrádku, narazil tam na kus papíru. Po bližším zkoumání zjistil, že se jedná o dopis.

Kevin se dal do čtení, a jak sám vzpomíná, uronil u toho nemálo slz. V dopise se dočetl, že jej napsala Sabrina, dcera původní majitelky, pro kterou má toto vozidlo v srdci speciální místo. Naléhala, aby se nový majitel o vůz staral s maximální péčí a úctou. Popisovala v něm svůj životní příběh, který byl neuvěřitelně smutný a dojemný. Zde jen úryvek dopisu, jež se v autě ukrýval.

Dojemný dopis

„Jen jsem vám chtěla říct, jaké speciální vozidlo jste si koupili. Tohle auto patřilo mé matce, která zemřela 25. února 2015 při požáru domu spolu s mou šestiletou dcerou a mojí tetou. Moje máma řídila toto auto naposledy v den, kdy nás opustila. Ona a moje dcera šly nakupovat a nechat se ostříhat. Toto auto pro mě znamená spoustu speciálních vzpomínek. Můj domov a všechno v něm je pryč, tohle auto bylo jediné, čeho jsem se mohla dotknout.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

„Došlo ke zmatkům s papírováním a to způsobilo, že nebyla hrazena pojistka, proto o auto přicházím. Nejsem na vás naštvaná. Doufám, že tohle vozidlo je nejlepší, jaké jste kdy měli. Doufám, že bude fungovat ještě dalších 100 let. Doufám, že zadní sedadlo bude plné dětí a hraček. Moje rodina naplnila toto auto spoustou lásky. Podnikali jsme výlety, poslouchali hudbu z 80. let a country. Na zadním sedadle jsem vyměnila víc plen, než dokážu spočítat. Někde je pravděpodobně zapadlá pastelka, která patřila mé dceři. Možná i celý kuřecí nuget. HA!“

„Promáčklina na zadním blatníku na straně řidiče a promáčklina ve dveřích spolujezdce jsou místa, do kterých narazila moje holčička, když se učila jezdit na kole. To bylo několik měsíců před její smrtí. Vím, že pro vás je to jen auto, pro mě je to ale mnohem víc. V tomto autě se odehrával život.“

„Auto se jmenuje Sylvie, pojmenovala ho tak má dcera. Pokud to bude možné, jméno neměňte. A když budete chtít někdy Sylvii prodat, zkuste mě prosím najít. Právě jsem zaplatila 3 pohřby, takže si teď nemůžu dovolit ho koupit zpět, ale doufám, že v budoucnu budu v lepší finanční situaci. Žehnám vám, buďte šťastní, žijte a milujte se jako my. Přeji vám a Sylvii jen to nejlepší.“

iZdroj fotografie: Pexels

Muže se dopis dotkl natolik, že se rozhodl Sabrinu vyhledat. Když ji našel, bez rozmyšlení jí auto vrátil a své dceři koupil jiný vůz. Ta ho pojmenovala Sylvie 2. Je neuvěřitelné, co vše se může v životě přihodit. Tento dojemný příběh měl díky Kevinovi úžasný a šťastný konec.

Článek Koupil dceři první auto. V přihrádce pak našel dopis od původního majitele se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Moje milá rodino…

Moje milá rodino, mám poslední dobou mnoho času k přemýšlení. Sedím na dvoře, kochám se zapadajícím sluncem a plevel v záhoncích už mi ani při nejmenším nevadí. Konečně můžu trávit více času s rodinou a přáteli. Věřím tomu, že život by měl být jako mozaika, složený z krásných drobných okamžiků. Teď se snažím na vše vzpomenout a jsem za to vděčná.

Na některých věcech už nešetřím. Nebojím se vyndat z vitríny drahý čínský porcelán a dát do něj čerstvě utrhnutou květinu. Když jdu na procházku, vezmu si svou nejlepší bundu a svůj luxusní parfém si nešetřím na večírek, ale nosím ho, i když jdu jen do obchodu. Slova „jednou“ a „někdy“ jsem navždy vyškrtla ze svého slovníku.

Pokud je něco, co stojí za to vidět, slyšet nebo dělat, chci to vidět, slyšet nebo to udělat okamžitě. Nevím, co by lidé dělali, kdyby najednou zjistili, že tu zítra už nebudou. Všichni to totiž považujeme za samozřejmost. Asi by zavolali rodině a několika přátelům, možná se jim omluvili za dávné neshody.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Já vím, že by mě mrzelo vše, co jsem svým milovaným blízkým nestihla říct. Litovala bych, kdybych svému manželovi a členům rodiny dostatečně nezopakovala, jak moc je miluji. Proto vám radím: neodkládejte nic na později, jelikož nikdo z nás neví, kolik dní mu na tomto světě ještě zbývá, ani vy, ani já.

Každé ráno, když se vzbudím, si říkám, jak moc jsem ráda, že tady ještě můžu být. Každý den, každá minuta, každý nádech je dar. Nemůžu za to být dostatečně vděčná. Víte, život se možná změnil v jinou píseň, než jste si vždy představovali. Ale dokud jste tady, můžete pořád tancovat.

Článek Moje 83letá matka mi napsala dopis, který mě rozplakal. Ta neuvěřitelná moudrost stáří je lepší než rada kdejakého psychiatra se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Měli společnou domluvu

Když se žena dozvěděla, že její jediný syn zemřel, rozplakala se. Zeptala se doktora: „Proč malé děti umírají na rakovinu? Vždyť zrovna ony si vůbec nezaslouží takto trpět.“ Sestra k ní přišla a řekla jí, že se může jít rozloučit se svým synem, pokud chce. Matka pak ustřihla pramen vlasů svého dítěte, strčila ho do kapsy a naposledy syna pohladila po tváři. Potom se obrátila k sestřičce:

„Můj syn měl nápad, že pokud zemře, budou jeho orgány odebrány a nabídnuty dalším nemocným dětem. Nejprve jsem byla proti. On mi však řekl, že po smrti už nebude moci udělat nic užitečného, ale jeho orgány mohou stále pomáhat ostatním dětem, které to budou potřebovat. Vždy měl zlaté srdce a pomáhal druhým, kdykoliv to bylo třeba.“

Našla od něj dopis

Žena opustila nemocnici, ve které se svým synem posledních 6 měsíců byla vlastně úplně každý den. Po příchodu domů začala uklízet jeho pokojíček. Na stole ležela bez povšimnutí obálka, na které bylo napsáno její jméno. Ihned věděla, že je od něj, a tak si sedla a začala číst. V tomto dopise stálo:

iZdroj fotografie: Depositphotos

„Moje milovaná maminko! Vím, že jsi nyní velmi smutná, ale neboj se, já na tebe nikdy nezapomenu. Jednoho dne se znova setkáme. Mezitím bych byl rád, abys adoptovala nějakého malého chlapce, kterému dáš moje hračky, můj pokoj, moji postel a budeš mu tou nejlepší matkou, jakou jsi byla mně. Představ si, že mě babička a dědeček přivítali s otevřenou náručí, nejsem tady sám.“

Dopis pokračuje

„A poslouchej, Ježíš nevypadá tak, jako je vymalovaný na různých obrázcích. Ale když jsem ho uviděl, hned jsem věděl, že je to on. To díky němu jsem ti mohl napsat tento dopis, jinak bys ho teď nečetla. Pamatuj, že tento dopis vidíš jen ty, když se na něj podívá někdo jiný, uvidí jen prázdný kus papíru. Vše je tu dokonalé a rakovina už je úplně pryč. Mám tě moc rád, mami. Netruchli moc dlouho.“

Z jakého důvodu věříte či nevěříte na posmrtný život?

Zdroj: Mirror

Článek Malý chlapec před smrtí napsal dojemný dopis: „Moje milovaná maminka budeš navždy, nech mě to udělat…“ se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Dopis, který šokoval společnost

V sobotu večer jsme se s rodinou rozhodli zajít na večeři do naší oblíbené restaurace. Ihned se nám dostalo místa a objednali jsme si nápoje, přičemž jsme se rozhodovali, co si dáme jako hlavní jídlo. Jakmile nám číšník přinesl večeři, všichni jsme si pochutnávali, ovšem to pouze do chvíle, kdy jsme byli požádáni, abychom odešli kvůli stížnosti na hlučnost mého čtyřletého syna.

Můj syn Killian se narodil s neurologickou poruchou zvanou dětská apraxie řeči, která intenzivně ovlivňuje jeho život, a to hned v mnoha ohledech – zejména v komunikaci s lidmi a v podobě jeho náhlých výbuchů chování. Je to velmi energické dítě, které má co říct, ale když mluví, jeho slova jsou nejasná. Asi pět minut poté, co jsme se pustili do jídla, k nám přišel vedoucí, zeptal se nás, jak nám chutná a poté nám oznámil něco nečekaného. Ten pán totiž řekl, že musíme odejít z restaurace, protože dostal stížnost na hlučnost mého dítěte. Nemohla jsem tomu uvěřit. 

Jako omluvu nám dal kredit ve výši 20 dolarů se slovy, že jej můžeme použít při další návštěvě. Bohužel žádná další návštěva už nikdy nebude. Proč bych měla svého syna a zbytek rodiny vystavovat takové diskriminaci? Co by mě vůbec mohlo přimět k tomu, abych se vrátila? Byli bychom opět požádáni o odchod, kdyby byl můj syn hlučný? Tohle není v pořádku a já jsme se rozhodla oslovit společnost. Prosím sdílejte tento případ, protože jediný, kdo něco může změnit, jsme my – lidé. 

Výpověď v televizi 

Braunová o své zkušenosti hovořila také s místní televizí. Vysvětlila, že to nebylo tak, že by Killian běhal po restauraci a vyřvával, ale že s nimi seděl u stolu v zadní části, kde nebylo moc lidí. Celá tato situace se však dostala také k vedení restaurace, z níž byla rodina vyhozena. To reagovalo omluvou: „Jsme v kontaktu s rodinou a osobně jsme se omluvili. Snažíme se, aby se všichni hosté cítili v našich restauracích příjemně a vítaně, což se nám bohužel v tomto případě nepodařilo.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vedení také dodalo, že se z této neomluvitelné chyby poučí a proškolí celý tým, aby mohl lépe sloužit všem „různorodým“ hostům. Jako kompenzaci dostala rodina dárkové karty, a dokonce i konzultace s organizací, která má usnadnit Killianův život. 

Jaký názor máte na tento srdceryvný příběh vy? 

Zdroj: TheSun

Článek Rodinu bez milosti vyhodili z restaurace kvůli postiženému synovi. Matka za něj bojovala zuby nehty se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Byli z něj nadšení

Ve stejný rok se Taylor a Amanda rozhodli, že chtějí adoptovat dítě. Když Petera poprvé uviděli, nevěřili svým očím. Peter byl totiž opravdu velmi roztomilý. Tehdy mu byly čtyři roky, byl to blonďatý chlapeček s krásnýma oříškově hnědýma očima. Už v tu chvíli si byli jisti, že si ho chtějí adoptovat, že toto je jejich syn.

Od toho dne pracovali na tom, aby se Peter oficiálně stal součástí jejich rodiny. A to se nakonec i podařilo. Peter se zpočátku cítil milován. Byl středem pozornosti svých nových rodičů a často ho vzali ven do parku nebo do nákupního centra, aby se jako rodina najedli něčeho velmi dobrého. To vše se ale změnilo o pár let později, když Amanda a Taylor zázračně počali děti.

Narodila se dvojčata

Když bylo Petrovi šest, vrátil se domů ze školy a spěchal obejmout svou maminku. Jeho otec ho ale odstrčil a řekl mu, že by mohl matce ublížit, protože v bříšku nosí dítě. Také mu řekl, že jestli se mu něco stane, bude za to moci on. Otcův výhružný tón Peterovi nevadil, protože byl nadšený z příchodu svých sourozenců a myslel si, že spolu budou vyrůstat. Vždycky si přál sourozence.

iZdroj fotografie: Depositphotos

A proto se začal chovat naprosto vzorně. Dělal domácí úkoly sám, dojídal jídlo a držel se svým rodičům z cesty. O devět měsíců později jeho matka porodila dvojčata. Petra nechali u souseda, když se dva týdny starali o dvojčata v nemocnici, protože se narodila předčasně. Každý den se ptal, kdy už se jeho rodiče vrátí a sousedka mu říkala, že už to nebude dlouho trvat. Také ho ujišťovala, že bude dobrým bratrem.

Začali se k němu chovat hrubě

O pár minut později se objevilo žluté taxi a Taylor vystoupil jako první. Peter vzrušeně vyběhl do garáže, aby ho pozdravil. Byl velmi nadšený, ale jeho otec ho ihned odbyl. Mít vlastní děti úplně změnilo způsob, jakým se k Petrovi chovali. Také už neměli dostatek peněz, protože vše museli kupovat dvakrát. V důsledku toho museli mnoho věcí omezit. Peter byl požádán, aby snídal a obědval ve škole, a nedostával žádné svačiny.

Také se nemohl dívat na televizi a musel zůstávat ve svém pokoji. Tak to pokračovalo celé roky a mu pomalu začalo docházet, že je to kvůli tomu, že je adoptovaný. Když jednou chtěl vzít svého kamaráda na večeři, řekla mu Amanda, že už tak za něj utrácí peníze a že si nikoho zvát nesmí. Neustále ho s Taylorem ponižovali a on nevěděl, čím si to zasloužil.

Našel záhadný dopis

Hned druhý den přišel ze školy domů a viděl své dva sourozence, jak třídí poštu. Jeho sestra u podala dopis, který byl určen jemu. V dopise stálo: „Petere, miláčku, čekali jsme, jestli se nám ozveš…“ V tu dobu ale vytrhla Amanda dopis z rukou Petera. Ale Peterovi to nedalo a prohledal celý dům, jestli náhodou nenajde ještě nějaký dopis. Po několika minutách hledání je nakonec našel v krabici pod postelí.

A bylo jich víc než dost. Tyto dopisy mu psali jeho praví rodiče a Amanda s Taylorem je před ním skrývali. A od té doby už to šlo všechno rychle. V jednom z dopisů bylo napsáno číslo na Peterovu pravou matku a tak se rozhodl, že tam zavolá. Sešli se a Peter se opět cítil milován. Amanda si sice nepřála, aby šel Peter za jeho rodiči a chtěla od nich peníze, ale nebylo jí to nic platné. Peter je teď konečně opravdu spokojený.

Zdroj: Express

Článek Malého Péťu neustále zesměšňovali jeho adoptivní rodiče. Jednou v domě našel dopisy, které zažehly plamen naděje se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Napsal učiteli dopis

Chlapec jménem Edward neudělal přes víkend domácí úkoly a jeho teta se rozhodla, že na internetu sdílí dopis, který napsal učiteli. V dopise stálo: „Neudělal jsem svůj domácí úkol, protože jsem nechtěl o víkendu dělat věci do školy. Má to být čas bez stresu, který chcete trávit se svými přáteli, dívat se na televizi a hrát hry. Proto jsem se nepřipravoval do školy, věděl jsem, že bych byl potom nepříjemný a naštvaný.“

So my cousin and his wife got an email from their sons teacher. He didn’t do his hw so she asked him to write a paper saying why he didn’t do his hw and this is what she got…😂🤦🏼‍♀️ pic.twitter.com/2eDh2IgB9X

— Lydia (@_Lyddz) February 14, 2019

Edward také poznamenal, že dospělí ani nemusí dělat domácí úkoly, pokud nejsou učitelé nebo velcí šéfové. Pod příspěvkem se strhla lavina komentářů, a s chlapcem dokonce souhlasili i nějací učitelé. „Jsem učitel a naprosto souhlasím s tímto klukem. Dost bylo víkendových domácích úkolů. Měly by se dělat pouze ve všední dny. Učitelé tímto způsobují, že děti nenávidí učení a školu celkově.“

Něco na tom je

Někteří lidé pod příspěvek dokonce psali, že chlapec by byl určitě skvělý právník. On ale nechápe, jak je možné, že si tento dopis přečetl tolik lidí. Chtěl, aby si ho přečetl jeho učitel, ale rozhodně nečekal, že se stane celosvětově známým. Ale za svými slovy si stojí, jako každé dítě nenávidí dělání domácích úkolů. Říká, že do školy musí chodit celý týden, tak by aspoň o víkendu chtěl mít klid.

Dělali jste domácí úkoly poctivě, nebo jste je také vynechávali?

Zdroj: Mirror

Článek Malý chlapec místo domácího úkolu odevzdal dopis, proč ho nesplnil. Ačkoli nechtěně zkritizoval systém školství, sklízí ovace se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Příspěvek se rychle šířil

Samotný dopis byl adresován Rolfu Christoffersenovi, tehdejšímu námořníkovi norského námořnictva. Lze předpokládat, že z důvodu vojenské služby netrávil doma se svou rodinou příliš mnoho času. Jeho žena Virginia mu napsala tato slova: „Miluji Tě Rolfe jako teplo pocházející ze slunce. To jsi v mém životě Ty, slunce, kolem kterého se točí všechno ostatní. Moc se mi po Tobě stýská, doufám, že jsi v pořádku,” stálo v dopise.

Melissa Fahyová byla velmi dojatá, když našla tento zažloutlý důkaz lásky. Po poradě se svým otcem se rozhodla pár vyhledat a předat mu část jeho minulosti. Na svém profilu na Facebooku zveřejnila příspěvek, v němž prosila své přátele o sdílení její žádosti, aby se dostala k co největšímu počtu lidí. To byla její strategie k úspěšné misi. Okolí ji podpořilo a její příspěvek se šířil doslova rychlostí blesku.

Vrátily se mu vzpomínky

Krátce po zveřejnění výzvy se přihlásil adresát Rolf a jeho syn z Kalifornie. Muž dal následně svému synovi dopis přečíst. Oba měli z navrácení střípku z minulosti obrovskou radost. Rolfovi se vrátily všechny staré vzpomínky. Nostalgicky vzpomínal na svou několik let zesnulou, vždy úžasnou ženu. Melissa a její otec mu předali něco, co netušil, že vůbec existuje a jakou to bude mít hodnotu.

iZdroj fotografie: Pexels

Rolf se od smrti své ženy před 6 lety cítil velmi osamělý a nemohl najít své místo ve světě. Vše do té doby dělali spolu, byl zvyklý na její společnost. Najednou neměl svou životní parťačku a zároveň lásku svého života. Časem si na situaci však zvykl. Pro něj byl tento dopis jako poselství z jiného světa, zpráva od jeho ženy, která mu vzkazuje, jak moc jej miluje a vždy milovat bude.

Co zajímavého jste našli během rekonstrukce domu či bytu?

Zdroj: Express

Článek Při rekonstrukci svého domu objevili tajnou skrýš. Uvnitř je čekal „poklad“ s nevyčíslitelnou hodnotou a velkou historií se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Na internetu vypátrali příjemce

Cookův zeť začal číst dopis uvnitř obálky. Otec si vzpomněl, že mu jeho obsah připadal jeho slovy neuvěřitelný. On i jeho dcera věděli, že musí najít adresáta tohoto dopisu napsaného téměř před sto lety. Řekl: „Poté, co jsem si ho přečetl, jsem prostě věděl, že ho musím dostat zpátky tam, kam patří. Tedy k právoplatné rodině.“ A tak díky svým laickým detektivním schopnostem využil internet a podařilo se mu vypátrat syna původního příjemce, který žil v Kalifornii. Dopis, napsaný v květnu 1945, byl adresován dnes již postaršímu muži Rolfu Christoffersenovi.

iZdroj fotografie: Pexels

V roce 2017, kdy historický dopis obdržel, mu bylo 96 let. Tento dopis pro něj nenapsal nikdo jiný než jeho zesnulá manželka. Tehdy těhotná Virginia Christoffersenová napsala dopis, když se jí stýskalo po manželovi. Vdovec byl za druhé světové války jako námořník v norském námořnictvu. Rolfův syn se rozhodl přečíst ho svému otci v den šestého výročí matčiny smrti. Byla to velmi emotivní záležitost. Část dopisu zněla: „Miluji tě, Rolfe, jako miluji hřejivé slunce, a tím jsi pro můj život, sluncem, kolem kterého se pro mě točí všechno ostatní.“

Dopis ho nesmírně zaskočil

Napsala, že je hrdá a šťastná, že s ním má dítě, a psala o tom, jak je pro ni důležitý. Virginia také uvedla, že když jsou spolu, cítí se jako v nebi. Rolf byl vděčný a poděkoval nálezcům, že ho na tento dlouho ztracený dopis upozornili. Sami o tomto zážitku řekli: „Nemohli jsme uvěřit tomu, že jsme ho oslovili a snažili se vrátit dopis, který mu patřil.“ Také jeho syn byl tímto zážitkem ohromen. Rozplakal se, když mluvil o tom, jak významná pro něj slova jeho zesnulé matky byla. Starší muž uvedl, že ho tento dopis, který mu byl předán po tak dlouhé době, zaskočil.

Jeho vlastních slova: „Byl jsem po tolika letech velmi překvapený. Zaplavil mě příval štěstí, když jsem zjistil, že takový dopis existuje. Ještě teď jsem velmi dojatý.“ Rolfova manželka už možná není mezi živými. Ale to neznamená, že nemůže cítit její přítomnost prostřednictvím toho, co mu zanechala v tak krásném dopise, který mu připomíná její věčnou lásku. Ať už jde o WhatsAppy nebo dopisy, psané slovo udržuje spojení a poskytuje útěchu lidem na různých stranách zeměkoule.

Vzpomínky na lásku k rodině

Dnes již zesnulý americký voják John Gonsalves, který v mládí bojoval ve druhé světové válce, se o to pokoušel se svou matkou. V roce 1945 jí ve svých dvaadvaceti letech, když byl v zákopech, napsal dopis. Bohužel se tento dopis ztratil a jeho maminka zemřela dříve, než byl po šestasedmdesáti letech nalezen. I on už není mezi námi. Jediným, komu zůstala jeho slova, je vdova Angelina Gonsalvesová.

A lost love letter finds its recipient after 72 years https://t.co/gktDo6Ii5K via @WTKR3 pic.twitter.com/nm4Fip0yZ3

— Rachael Cardin (@RachaelCardin) May 15, 2017

Dopis zněl: „Drahá maminko. Dnes jsem od tebe dostal další dopis a s radostí jsem se dozvěděl, že je všechno v pořádku. Pokud jde o mě, mám se dobře a daří se mi dobře. Ale co se týče jídla, je většinou dost mizerné. S láskou a polibky, Tvůj syn Johnny. Doufám, že se brzy uvidíme.“ Jejich slova žijí dál jako připomínka toho, jak moc milovali svou rodinu. Musí být velmi zajímavé je nacházet a objevovat jejich příběhy.

Píšete stále klasické dopisy, nebo preferujete elektronickou komunikaci?

Zdroj: Express

Článek Truchlící vdovec byl zaskočen, když mu přišel 72 let starý milostný dopis. Byl totiž od jeho zesnulé ženy se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Roky přibývají a docházejí síly

Když už se lidé na chvilku zastaví, většinou to není dobrovolně. Donutí je k tomu nemoc nebo nějaká tragédie, aby si uvědomili, co je v životě opravdu důležité a jak čas neúprosně letí. Obzvlášť když roky přibývají a docházejí síly. Úžasný dopis, který je plný životních lekcí, napsala své přítelkyni Bertě 83letá babička.

V dojemném dopisu babička napsala. „Milá Berto, více čtu knihy a méně utírám prach. Sedávám na dvorku a obdivuji výhled, plevel na zahradě mě už netrápí. Trávím více času s rodinou a přáteli a méně pracuji. Život přece není vytrvalostním závodem. Musí být plný příjemných zážitků. Teď se snažím tyto okamžiky rozpoznat a ocenit je,“ uvedla.

Chci to udělat hned

V dopisu, jenž stojí za přečtení, se moudrá žena rozepsala o tom, jak začala používat věci, které do té doby byly schované jen na výjimečné příležitosti. „Nic nešetřím. Používám čínský porcelán a křišťál pro každou zvláštní příležitost, jako je ztráta jednoho kilogramu nebo první kvetoucí duhovka. Když jdu na trh, nosím svou nejkrásnější bundu,“ napsala.

iZdroj fotografie: Pixabay

Podobně se rozepsala o dalších drobných maličkostech, jimiž si rozzářila život. „Svůj nejlepší parfém si nešetřím na speciální večírky, ale používám ho, když jdu do banky nebo do obchodu. Slova jako ‚jednou‘ a ‚brzy‘ mizí z mého slovníku. Pokud něco stojí za to vidět, slyšet nebo něco dělat, chci to vidět, slyšet nebo udělat hned,“ vysvětluje v dopise.

Vadilo by jí, kdyby to nestihla

Z dopisu vyplývá, že život je příliš krátký, a proto si ho 83letá žena snaží vychutnat a oprostit se od zbytečností. „Nevím, co by ostatní lidé dělali, kdyby věděli, že tu zítra nemusí být. Myslím, že by zavolali blízkým, rodině a přátelům. Možná i starým přátelům, s nimiž se kdysi ve zlém rozešli, aby vše napravili. Možná by společně šli na večeři,“ pokračuje v dopise seniorka.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Přítelkyni Bertě babička vysvětluje svou motivaci. „Vadilo by mi, kdyby se naplnily moje dny a já nestihla tyto drobnosti udělat. Byla bych rozzlobená, kdybych nestihla napsat dopisy, které jsem měla v úmyslu jednou napsat. Bylo by mi líto, kdybych svému manželovi a dětem neříkala dost často, jak moc je opravdu miluji,“ konstatovala seniorka v dopise.

Každá minuta života je dar

Závěrem ještě babička dodala, že život není samozřejmost. „Každé ráno, když otevřu oči, říkám si, jak je to výjimečné. Každý den, každá minuta, každý nádech je skutečně dar od Boha,“ napsala a pokračovala: „Možná se z našeho života stane jiná píseň, než jakou bychom si přáli. Ale dokud jsme tady, můžeme tančit.“

Co všechno v životě odkládáte?

Zdroj: TheSun

Článek Dopis 83leté babičky je plný životních lekcí a rad, které jsou lepší než od psychiatra. Doporučuje nic neodkládat se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Stáří nemusí být jednoduché

Pravděpodobně si v mládí ani neuvědomujeme, jak se cítí starý člověk. Někteří se stáří bojí, jiní to berou jako součást života a vše, co je čeká, přijímají. I když máte možná ještě hodně daleko do důchodu, pokuste se pochopit staré osoby a chovejte se k nim s úctou. Místo posměchů a jiného nevhodného chování těmto lidem můžete pomáhat, mnohým z nich usnadníte jejich život. Každá pomocná ruka se jim totiž ve vyšším věku hodí.

Krásný a dojemný dopis, který je pravdivý

Jedna babička se rozhodla napsat dopis ještě předtím, než bude hodně stará. Předala jej potomkům a přeje si, aby si psaní přečetl každý mladý člověk. Pokud se nebude moci obléknout, nebo bude mít problémy s jídlem, prosí o trpělivost. I vaši rodiče ji s vámi museli mít, když jste byli malí a nechtěli se oblékat či jíst. Dále píše, že jestli se bude neustále v každém rozhovoru opakovat, nemají ji její potomci přerušovat, ale poslouchat.

iZdroj fotografie: Depositphotos

I ona jim četla každou noc stejnou pohádku, dokud neusnuli. Zmínila se také o tom, že jakmile se nebude chtít koupat, aby se nesmáli, ale spíše jí pomohli a byli trpěliví. Když její děti byly malé, častokrát je přesvědčovala ke koupeli. V dopise také psala o nových technologiích, které starší lidé většinou nechápou. Pokud by jim tato babička nerozuměla, prosí své potomky o vysvětlení a nauku. V jejich dětství je ona učila psát, stát a mnoho dalších věcí.

Nad dopisem by se měl každý zamyslet

Babička nezapomněla napsat mnoho dalších věcí, které se starším lidem stávají a mladí je nechápou. V případě, že by se ztratila v rozhovoru, prosí o čas na vzpomínání a nechce, aby se na ni kvůli tomu zlobili. Když nebude chtít jíst, nikdo by ji neměl nutit. Ona sama pozná, kdy má hlad, a nají se. Jakmile pocítí únavu a budou ji bolet nohy, žádá o pomocnou ruku, své děti v náručí nosila často. Tento dopis je velice pravdivý a měl by si jej přečíst každý mladý člověk.

Jaké problémy podle vás mají senioři nejčastěji?

Zdroj: DailyMail

Článek Babička v dopise popisuje svým potomkům, jak by se k ní měli chovat. Její slova jsou klíčem k pochopení stáří se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Uvědomila si hodně věcí

„Milá Berto, poslední dobou stále více čtu. Sedím na dvoře a kochám se tím, jaký mám krásný výhled. Plevel už mi dávno nevadí. Trávím více času se svoji rodinou a přáteli a už méně pracuji. Vždy jsem se řídila tím, že by život měl být plný příjemných zážitků, nikoli vytrvalosti. Snažím se rozpoznávat ty chvíle a vážit si jich.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Už nic nešetřím. Ten nejlepší porcelán používám pro každou speciální příležitost, jako je například zhubnutí jednoho kilogramu nebo první kvetoucí rostlina na jaře. I když jdu jen nakoupit, vezmu si na sebe tu nejhezčí bundu, kterou mám. Moje teorie je, že pokud budu vypadat úspěšně, můžu za obyčejný sáček s potravinami utratit velké peníze.

Važte si svého života

Slova „jednou“ a „brzy“ už do mého slovníku zkrátka nepatří. Pokud něco chci vidět a stojí to za to, chci to vidět, slyšet, nebo udělat hned. Nevím, co by dělali ostatní lidé, kdyby si skutečně uvědomili, že už tu zítra nebudou. Každý to totiž považuje za samozřejmost. Neodkládejte důležité věci na zítra. Raději všem svým přátelům a rodině zavolejte ihned a vyřešte všechno, co je potřeba.

Velice by mě mrzelo, kdybych si nesplnila všechny moje touhy. Pokud by člověk věděl, kolik mu zbývá času, rozhodně by na nic nečekal a všechno by dělal hned. Bylo by mi líto, jakmile bych svému manželovi a členům rodiny dostatečně často neříkala, jak moc je miluji. Každé ráno, když otevřu oči, říkám si, jaký je to vlastně zázrak, že stále žiji. Každá minuta a každý nádech je dar. Važte si toho, dokud můžete.“

Jaký máte po přečtení tohoto dopisu pocit?

Zdroj: Čtenářka Radka B.

Článek Seniorka v pokročilém věku napsala dopis své kamarádce. Jeho text vám otevře oči a pomůže vám více než rada psychologa se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Šikana v českých školách

Výsledky průzkumu provedeného společností SCIO ukazují, že se slovním či fyzickým ubližováním se na základních školách setkává drtivá většina žáků. S agresivní šikanou se na druhém stupni potkává více než polovina dětí. Šikana je velmi nepříjemný společenský problém, který může člověka poznamenat na celý život. „Se sebepoškozováním jsem začala právě v důsledku šikany,“ vysvětluje 22letá Češka. „Nejdřív to začalo schováváním věcí a zdánlivě nevinnými posměšnými poznámkami,“ dodává.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Důvěra nejen rodičů, ale také samotné školní instituce je při řešení problémů s šikanou zásadní. Málokdy se ale stane, že učitelé chtějí zasáhnout, raději před tím zavírají oči, protože jsou to přeci jen děti. Kromě trvalých následků na psychice a sebevědomí může celý případ skončit i nejhorším možným způsobem, a to sebevraždou oběti. Jak rodiče, tak učitelé a blízcí by proto neměli ignorovat výstražná znamení a být dětem na blízku pro nabídku podpory, ale i edukaci.

Příběh odvážného chlapce

8letý Nicolas Neesley se se šikanou ze strany starších dětí setkal poprvé na dětském hřišti. Nepocítil ji přímo na vlastní kůži, ale byl svědkem události, která ho přiměla se nad šikanou více zamyslet. Jako malý chlapec projevil Nicolas více rozumu než kdejací dospělí, kteří chování agresorů raději přehlížejí. Na hřišti k nim totiž přistoupil starší chlapec a začal si utahovat z Nicholasova přítele. „Myslíš, že je v pořádku si takhle z někoho utahovat?“ zeptal se Nicolas.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Jako odpověď ale pouze dostal další nadávky a facku. Po cestě domů Nicolasovi rodiče hned poznali, že se něco děje. „Když jsme přijeli domů, celou situaci nám popsal a zeptal se, jak může chlapci pomoci,“ popisuje situaci matka Nicolase. „Řekla jsem mu, ať se do toho raději nemíchá, ale nenechal si to rozmluvit. Byl odhodlaný mu pomoci,“ dodává. Malý chlapec se nezamýšlel pouze nad tímto jedním incidentem, ale také nad tím, jak pomoci dalším dětem, které se se šikanou ve škole potýkají.

Dopis pro všechny agresory

Malý Nicolas se rozhodl vše vyřešit veřejným dopisem. Ten byl určený nejen všem agresorům v jeho škole, ale nyní i těm venku. V něm vyzývá ostatní, aby byli k sobě vzájemně uctiví a aby byli opatrní a zodpovědní. Svůj dopis předal rektorovi jménem Ron Olmsted a ten jej vyvěsil ve škole. Projev malého chlapce ale dojal i velké množství lidí na sociálních sítích.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Od Nicolase se totiž všichni můžeme učit. Už ve svém věku porozuměl tomu, že agresivní chování může být projevem osamělosti, nízkého sebevědomí nebo problémů v rodině. Místo výčitek nabídl pomocnou ruku. Nenávist tak oplatil láskou a agresorovi, který týral jeho kamaráda, nastavil zrcadlo. Jako dospělí bychom se měli inspirovat a před varovnými znameními nestrkat hlavu do písku. Vyrovnání se s agresivním chováním okolí totiž člověka nemusí posílit, ale může mu způsobit trauma na celý život.

Co byste malému chlapci poradili vy, kdybyste byli v roli jeho matky?

Zdroj: Reader’s Digest, iRozhlas

Článek Tyran plivl do tváře chlapci, který bránil šikanovaného kamaráda. Odvážný hoch hned poté napsal radikální dopis všem agresorům se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Úvaha o jejím životě

V současnosti se nejspíše nesetkáte s ručně psanými dopisy, protože většina lidí píše e-maily nebo si vše vytiskne. Starší dáma však zvolila psanou formu, jež je více osobní. Dopis začíná sdělením o tom, že svůj život začala žít jinak. Už ji tolik netrápí neuklizená domácnost, ale raději si zajde do přírody, kde může relaxovat. Více si všímá svého okolí, barev, zvuků a snaží se si vše užívat. Na to většina lidí ani nemyslí, protože neustále musí něco udělat a ani si nevšimne například toho, že začalo jaro a venku opět zpívají ptáci.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Příroda ji uklidňuje

Pro všechny by měla být příroda něčím, co je velice obdivuhodné a k čemu by každý měl mít respekt. Tato dáma se svěřila, že svůj volný čas tráví na zahradě a pozoruje, jak jí zde rostou květiny a mnoho dalšího. To, že se mezi nimi nachází i plevel, ji neznepokojuje a snaží se neřešit zbytečnosti. Svůj čas věnuje primárně rodině a přátelům, díky čemuž má méně starostí. Je totiž hlavně se svými nejbližšími, a to je pro ni důležité. Každý má své priority nastavené jinak, ale všichni by si měli udělat nejvíce času právě na rodinu.

Dopřává si luxus

Jelikož se tato dáma nechce ve svém životě omezovat, začala používat sbírku drahého nádobí a pije ze sklenic, které jsou velmi cenné. Jídla si dopřává tolik, kolik chce, a neřeší žádná kila navíc. Nechce se už zaobírat hloupostmi, které by ji akorát trápily. Chce jednoduše žít naplno a luxus, který již má, bude využívat. Za uklizeným domovem se nežene, ale nenechává si ve svém domově nepořádek. Nádobí ve dřezu nebo prach na poličkách nejde uklidit hned, ale udělá si na tuto činnost čas později.

iZdroj fotografie: Pexels

Pokud má doma něco drahého, co si šetřila na později, nyní podle ní nastal čas na to, aby využívala i tyto věci. Příkladem může být třeba drahý parfém, který nosí i na obyčejný nákup. To, že krásně voní, jí dodává sebedůvěru a lepší pocit. Uvědomuje si, že již není nejmladší, a je jí líto, že za celý život neříkala své rodině více, že ji miluje. Nyní se však snaží vše napravit a své rodině věnuje téměř všechen svůj čas. Pokaždé, když nastane další ráno, je vděčná a těší se, co ji čeká. Podobný přístup by měli mít i ostatní. Ze života by jim totiž zmizelo mnoho starostí.

Co děláte pro to, abyste si život více užívali?

Zdroj: Reader’s Digest

Článek 83letá dáma sepsala osudová moudra pro šťastný a naplňující život. Každý by se jimi měl řídit dříve než později se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Chlapec napsal dopis rodičům

Každé dítě špatně snáší, když se jeho rodiče hádají a nakonec se rozhodnou, že bude nejlepší, když se rozvedou. Stejně to měl i tento chlapec, který svým rozvedeným rodičům napsal tento dopis: „Milá maminko a tatínku! Nikdy prosím nezapomeňte na to, že jsem dítě vás obou. I když nyní žiju jen s jedním z vás, pamatujte si, že ke svému spokojenému životu potřebuji oba.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

Chtěl, aby rodiče věděli, co cítí

„Miluji vás celým svým srdcem a nedávám přednost ani jednomu z vás. Proto přede mnou nenadávejte jeden na druhého a nepomlouvejte se. Vždycky mě to bolí, když tohle děláte. Pamatujte také na to, že když budu s jedním z vás, musím být nějak v kontaktu i s tím druhým. Proto mi na sebe dejte e-mail nebo telefon, abych se mohl každý den ozvat nebo třeba jen popřát k narozeninám či Vánocům.“

Text dopisu byl velice dojemný

„Jste oba dva mými rodiči a z toho důvodu vás miluji oba stejně. Pokud máte narozeniny, chci je s vámi strávit, když se vám povede vyfotit moji roztomilou fotku, pošlete to ihned tomu druhému, ať ji také vidí. Podělte se spolu o radostné chvíle. Nesnažte se mě přesvědčit, ať za tím druhým nejdu, chci trávit čas s vámi oběma.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

„Nejradši bych se rozpůlil, abych mohl být s oběma najednou. Ale to bohužel nejde. Tak mi prosím alespoň nezakazujte vídat toho druhého. Chápu, že jste spolu už nechtěli být, ale já ke spokojenému životu potřebuji vás oba.“

Jaký máte názor na střídavou péči?

Zdroj: Se souhlasem čtenářky Kateřiny

Článek Chlapec svým rozvedeným rodičům napsal upřímný dopis. Tohle by si měl povinně přečíst každý dospělý se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Uvítací dopis do rodiny

Chci vás pozdravit!

Vítejte v této jedinečné rodině, v novém životě a v novém vztahu, který spolu budeme nyní sdílet. 

Budeme v kontaktu především kvůli mým dětem, stejně tak, jako jste v kontaktu se svým šéfem kvůli práci. Pokud je však naším cílem úspěch, ať už jde o rodičovství nebo o práci, je klíčové spojení mezi námi. Nehodlám tento dopis zaplnit radami typu „jak jednat s mým bývalým mužem“, kterého znám mimochodem již od svých dvaceti let. Nechci o něm říkat nic osobního, všechno, co ti o sobě řekne, je jen mezi vámi dvěma. Nebudu tě ani poučovat o tom, co mezi námi nefungovalo. Mohu vám říct jen to samé, co jsem řekla všem ostatním:

„Myslím si, že je to dokonalý muž – ovšem pro někoho jiného.“

Možná to bude znít divně, ale fandím vám. Moje děti nyní poznají svého tátu z té stránky, o které neměli žádné tušení. Budou svědky štěstí, které se skládá z radosti, vzrušení a tajemství nového, vzkvétajícího vztahu. Nyní mohou vidět, jak jejich otec září nadějí. Slyší ho, jak se směje a mluví s obrovským úsměvem na tváři. A protože svého otce milují a obdivují, jsou šťastné i ony.

iZdroj fotografie: Pexels

Chci, abyste věděla, že je důležité být sama sebou. Ničeho se nebojte a nemusíte se cítit odstrčená – každý hledá v životě své místo. Je nám jasné, že jste svým způsobem jedinečná a zároveň máte nějaké nedostatky, kvůli kterým se někdy budeme chytat za hlavu… Nikdy byste se však kvůli tomu neměla měnit.

Nyní se budeme vídat často. Budete s námi chodit na koncerty a zápasy, různé akce, hrát s námi hry, chodit na promoce a mnoho dalších věcí. Zpočátku to může být nepříjemné, ale doufám, že to tak nezůstane. Děti sice vědí, že s tátou už nejsme, ale musí také vědět, že jsme jim stále oporou.  

Není na tom nic divného

Mnoho mých přátel se mě ptalo, jestli nebude divné, když mé děti budou sedět mezi matkou a nevlastní matkou. Není to snadný úkol, ale vím, že jste to vy, kdo mi s tím může pomoci. Žádám vás, abyste se stala součástí této malé společnosti, které říkáme rodina. A to i přesto, že někdy budete svědkem hádky mezi mnou a mým bývalým manželem. Pochopte však, že potřebujeme komunikovat, abychom z našich dětí vychovali co nejlepší lidi. 

iZdroj fotografie: Depositphotos

Nemusíte se však cítit nepříjemně, ani se mě snažit nějak shazovat. Rozhovor mezi mnou a mým bývalým mužem, v jehož centru nestojí naše děti, téměř neexistuje. Náš vztah se od nynějška točí pouze kolem nich. Pokud chcete, dám vám spoustu rad, abyste měla přehled o tom, jaké to je začít vztah s otcem dospívajících dětí. I pro ně je totiž tento vztah nový a ony netuší, co mohou dělat nebo říkat ve vaší přítomnosti. Dospívající děti mají své vlastní malé životy, naděje a sny, se kterými budou potřebovat do budoucna pomoci. 

Doufám, že postupem času mezi vámi a mými dětmi vznikne přátelský vztah a budete spolu trávit více času, abyste si vytvořili speciální pouto. Bude to však vyžadovat velkou práci a hodně úsilí. Doufám, že vás tento dopis nijak neodradí. Když jsme se poprvé setkaly a já vám rozpačitě podala ruku, nemohla jsem vám toto všechno říct najednou. 

Vítám vás se vší úctou!

Kristýna

Jak byste se k podvádění ve vztahu postavili vy?

Zdroj: Se souhlasem čtenářky Kristýna

Článek Podvedená žena napsala milence svého manžela uvítací dopis do rodiny. Její text ohromil internet, získá si i vaše sympatie se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Kdo je ta nervózní a rozzlobená dáma?

Děje se to každý den. V léčebnách dlouhodobě nemocných lidí, v nemocnicích i nejrůznějších hospicech umírají staří lidé, na jejichž příběh svět už dávno zapomněl. A nejen zapomněl, ve skutečnosti už nikoho nezajímá. Tyto bytosti jsou ale i přes své stáří stále citlivé a plné emocí a touhy po životě, který už však nenávratně uplynul.

iZdroj fotografie: Pixabay

Jistá stará dáma, která už cítila smrt na jazyku, se rozhodla svým ošetřovatelkám připomenout, o co tady ve skutečnosti jde. Sestrám, které měly za úkol se o ženu v jejích posledních letech starat, zamrzl úsměv na rtech ve chvíli, kdy uklízely věci po nedávno zemřelé klientce hospicu. Měly za to, že to byla rozzlobená, nervózní a mentálně retardovaná žena, která už dávno nevěděla o světě. Více se však mýlit nemohly!

Po přečtení dopisu zůstaly beze slova

„Drahá sestro! Co vidíš, když se na mě podíváš? Rozzlobenou a nervózní starou ženu s podivnými manýry? Ženu, která hledí zasněným pohledem do prázdna? Ženu, která čas od času zvrací jídlo, která neodpovídá, když se jí na něco zeptáte? Stařenu, která nevnímá dění kolem sebe? Která často ztrácí boty a oblečení? Malou starou tetku, kterou je neustále třeba koupat a krmit? Myslíš, že jen čekám na smrt? To si myslíš, když se na mě díváš?“ ptá se dáma v úvodu svého dopisu na pohled, který na ni pečovatelky nejspíše také měly.

iZdroj fotografie: Pxhere

„Pokud je to tak, podívej se trochu blíž. To, co vidíš, totiž nejsem já. Povím ti, kdo jsem. Kdo jsem byla dřív, než jsem tiše zemřela v tomto opuštěném koutě. Byla jsem desetiletá dívka, která měla otce a matku. Měla jsem sourozence, které jsem milovala a oni milovali mě.

Byla jsem šestnáctiletá dívka, která se těšila na život. Snila jsem o tom, že najdu pravou lásku. Ve dvaceti letech jsem byla nevěstou, moje srdce tlouklo pro Saltiho. Slíbila jsem, že ho budu milovat celý svůj život. A taky jsem ho milovala.

iZdroj fotografie: Pixabay

Ve třiceti jsem se stala matkou dětí, které mě potřebovaly. A bylo mi čtyřicet, když děti tak strašně rychle vyrostly. Když mi bylo padesát, odstěhovaly se z domova. Zůstali jsme spolu s manželem a žili jsme šťastný život. V šedesáti letech jsem si mohla pochovat svou malou vnučku. Kolem mě byly moje děti a spousta vnoučat a svět byl báječný.

Náhle se však stáhla temná mračna. Můj manžel zemřel. Při pohledu do budoucnosti jsem viděla už jenom hrůzu a děs. Moje děti se staraly o své vlastní děti. Roky plynuly a potkávali jsme se čím dál méně.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Teď jsem stará žena. Příroda je nemilosrdná! Jsem všemi opuštěná. Moje krása i zdraví už jsou dávno pryč. Maso se proměnilo v kámen, stejně jako moje srdce. Přesto jsem však stále naživu! I když zmožená beznadějí a emoce se ve mně vzdouvají.

Pamatuji dny šťastné i smutné. V duchu jsem se častokrát vracela zpátky v čase. Chtěla bych být znovu mladá. Život utekl až příliš rychle. Začínám se smiřovat s tím, že nic netrvá věčně. Prosím, podívej se na mě znovu a podívej se blíž. Nejsem jen naštvaná, jsem opuštěná, křehká stará žena. Jejíž jedinou budoucností je smrt.“

Jsme v tom spolu

Tyto řádky z pera umírající ženy připomínají, že za každou tváří se skrývá příběh, který by neměl být zapomenut. Příběh plný dobrých i zlých událostí a vzpomínek, které formovaly minulost nás všech. Když proto uvidíte staršího člověka, neměli byste ho na první pohled soudit. Zaslouží si pozornost a hlavně respekt. Každý z nás totiž jednou bude ve stejné pozici. A krásné fotky z dovolené zůstanou jen hořkou vzpomínkou.

Jakou máte zkušenost s péči o lidi v hospicech?

Zdroj: Se souhlasem čtenářky Petry

Článek Krátce před svou smrtí stará paní napsala upřímný dopis, kým doopravdy je. Při čtení zdravotním sestrám ztuhl úsměv na rtech se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Byl opravdu pozorným manželem

Manžel byl ke své ženě opravdu velmi laskavý a v jeho vzkazech byla cítit láska. Někdy ji pochválil účes, jindy ji vzkázal, že si šel koupit koláč a jí přinese její oblíbené pekařské pochutiny. Pak však přišla jeho nemoc a on napsal své ženě dlouhý dopis. Nenechal ho však na obvyklých místech. Místo toho ho uložil do sejfu. Jeho žena ho totiž měla v každém případě otevřít až po jeho odchodu. Bohužel ji kvůli bolesti, která ji provázelo dlouho nenapadlo podívat se právě do sejfu.

iZdroj fotografie: Pexels

Když dopis našla, byla rozrušená. Třásly se jí ruce a také začala plakat. Byla dojatá, ale také ji bylo velice líto, že je to pravděpodobně poslední dopis či vzkaz od jejího milovaného muže. Při čtení měla stále v očích slzy, a přesto se přitom ještě usmívala. Manžel ji v dopise psal, že je s ní byl velice šťastný a kdyby si měl na počátku vybrat znovu, určitě by si opět vybral právě ji. V životě s ní byl nadmíru spokojený a opravdu ji velice miloval. Pak se však zaměřil také na dobu, kdy už tu nebude.

Nikdy ji nehodlá opustit

Svou ženu manžel v dopise také upozornil, že ji nikdy neopustí, jen se bude muset naučit žít bez něj. Vysvětlil jí, že ho sice již nikdy znovu nespatří, ale uvnitř její duše ho bude navždy cítit, stejně jako v předchozích letech. Ubezpečil ji, že kdykoliv ho bude potřebovat, bude i nadále s ní. Také ji upozornil, že bude muset zastávat práci, kterou dělal on. Ideální však bude, pokud v takových případech zavolá mechanikovi, aby se veškeré věci v domácnosti nemusela učit. Napsal ji také, že stůl už nemusí prostírat pro dva, ale přesto vždy bude sedět naproti ní.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Na závěr dodal, že pokud přijde někdo, kdo ji bude milovat a jí s ním bude dobře, ať ho nechá vstoupit do svého života a je šťastná. Rozhodně by prý z toho neměla mít žádné výčitky. Tím, že bude milovat někoho druhého, přece svého muže nebude podvádět. Úplně na konci se omlouval za to, že odešel a prosil svou ženu, aby neplakala, protože její slzy ho velice bolí. Ujistil ji, že ji bude vždy velmi milovat, a že láska má moc až za hrob.

Jak často píšete druhým vzkazy nebo dopisy?

Zdroj: Transparency

Článek Žili spolu šťastně dlouhých 14 let. Jednoho dne však manžel odešel a zanechal po sobě dlouhý dopis se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Je to velice zajímavý dopis

Dcera seděla u své umírající maminky v nemocnici, když v tom jí dala dopis, a řekla jí, ať si ho přečte, až tady nebude. Když nadešel ten smutný den, vzala psaní a začala číst. V něm stálo: „Moje milovaná dcero! Teď už tady s tebou sice nejsem, ale chtěla bych ti říct pár věcí. Pamatuješ si, holčičko, kolikrát jsem ti v noci vyprávěla tu stejnou pohádku, protože jsi nemohla usnout?“

iZdroj fotografie: Depositphotos

Byla jí vděčná za to, co pro ni dělala

Žena si vzpomněla na své krásné dětství a pokračovala ve čtení: „Když jsi protestovala při koupání, utíkala z koupelny a hádala se se mnou, že se koupat nebudeš, a já ti říkala, že když do vany půjdeš, tak ti něco dám? Vždy jsem ti všechno ukázala, a když jsi něco nevěděla, pomohla jsem ti. To prostě maminky dělají.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

Byla opravdu vděčná za to, s jakou láskou se o ni maminka starala. Dopis ještě ale zdaleka nekončil. „Já bych ti chtěla poděkovat za to, jak jsi se ke mě celý život chovala, a teď v nejtěžších chvílích, že jsi mě v tom nenechala samotnou.“

Takhle by se měl chovat každý

Přes slzy již skoro neviděla na písmenka, ale dopis si chtěla a musela přečíst do konce. „Děkuji ti, že když jsem už skoro nemohla chodit, mohla jsem se o tebe opřít, stejně jako ty o mě, když ses jako malá učila chodit. Dokázala jsi mě vždy vyslechnout, i když se mi už pletla slova a zapomínala jsem.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

„A hlavně jsem ti nesmírně vděčná za to, že jsi mě v mých posledních dnech nenechala samotnou. Nebuď dlouho smutná, zase se jednou sejdeme. Mám tě moc ráda, máma.“ Pokud máte ještě tu možnost, běžte obejmout své rodiče a buďte vděční za každou chvíli strávenou s nimi. Nikdy nevíte, která bude tou poslední.

Jaké máte vztahy se svými rodiči?

Zdroj: Transparency

Článek Umírající matka nechala své dceři dopis. Když si ho dívka přečetla, její život nabral lusknutím prstů zcela jiný směr se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Po smrti ženy našel vzkaz

Muž ztrápený smrtí své ženy si nejprve myslel, že v její peněžence našel jen zapomenutý seznam na nákup. Pak pochopil, že jde o dopis, který je adresovaný jemu. Žádala v něm, aby muž neplakal proto, že zemřela. Dodala, že bude mnohem lepší, pokud se její manžel bude usmívat za to, pro co oba dva žili. Dodala, že její manžel jistě ví, že je na správném místě, a že se jistě brzy opět shledají. Na závěr se s ním prozatím rozloučila.

iZdroj fotografie: Pixabay

Úžasné, že ano? Žena i v posledních dnech svého života dokázala přemýšlet nad tím, jak zmírnit bolest své životní lásce. Žena věděla, že umírání není jednoduché, ale žít bez milované osoby musí být mnohem těžší. Proto chtěla svému muži první chvíle, které stráví bez ní, alespoň trochu ulehčit. Tímto dojemným, krátkým, ale výstižným vzkazem se ji to bezpochyby podařilo.

Vyrovnat se se smrtí je těžké

Srovnat se se smrtí někoho blízkého je vždycky těžké. Nezáleží na tom, kolik mu je let ani kolik let jsme v jeho přítomnosti strávili. Jde o opravdu složité období. Nejprve přijde stav odmítání. Nevěříme tomu, že se to stalo. Snažíme se namluvit, že milovaná osoba jen na nějaký čas odjela a vrátí se. Často se nám pak zjevuje ve snech. Přemýšlíme nad ní neustále a nemůžeme ji dostat z hlavy. Po nějaké době nám dojde, že smrt je nevratná.

iZdroj fotografie: Pixabay

V tu chvíli přijde vztek, později smutek. Každý se se smrtí vyrovnává po svém. Ideální však je, pokud dotyčný dostane pomocnou ruku. A pokud je to od milované osoby, která se s ním chce svým způsobem rozloučit ještě po svém odchodu, je to nejideálnější způsob. Osamocená osoba je dojatá, ale ve většině případů také motivovaná pokračovat v životě. A jak byste se k takovému posmrtnému vzkazu stavěli vy? Potěšil by vás?

Zdroj: Transparency

Článek Žili ve šťastném manželství 60 let. Po smrti manželky našel muž v peněžence dopis. Z čista jasna bylo všechno jinak se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

„Snaž se mě chápat, až budu stará“

Matka této dívky si uvědomila, že její dcera je již dospělá a čas je nezastavitelný. Došlo jí, že jednoho dne se možná budou muset obrátit role a to byla hlavní motivace, která ji vedla k napsání tohoto dopisu. „Má drahá dcero. Čas plyne, nehledě na to, jak moc si jej přejeme zastavit a já cítím, že se blížím do bodu, kdy budu jednoduše stará. Co všechno to může znamenat? Mnohé věci, ze kterých mám obavy.

iZdroj fotografie: Freepik

Proto jsem se rozhodla ti sepsat tento dopis, abys mě třeba jednou pochopila a nezanevřela nade mnou, až přijde můj čas. Pamatuješ si, kolikrát jsem ti četla jednu a tu samou pohádku předtím, než si šla spát? Vybavuji si to jako dodnes, četla jsem ti jí každý den skoro měsíc a tobě se to neomrzelo, chtěla si ji prostě slyšet znovu. Proto tě prosím, pokud budu někdy opakovat věci dokola, nezlob se na mě a neříkej, že už jsi to slyšela tisíckrát, jen poslouchej.“

Článek Matka zanechala dceři dojemný dopis, který by si měl přečíst každý. Lekce do života, jíž budeme muset jednou čelit všichni se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Proč jsem se rozhodla dopis napsat?

Opravdu nevím, jestli se k tobě můj dopis někdy dostane, ale je mi to jedno. Hlavní totiž je, že ti chci říct, že jsem ti upřímně vděčná. Po třech společných letech jsem věřila a myslela si, že jsi ten pravý a že je naše láska dostatečná veliká, aby stvořila potomka a spojila nás do konce našich dní. Bylo mi teprve 19 let, když jsme se poprvé potkali a vím, že to byly bláznivé časy. Oba jsme byli naivní, chodili na vysokou školu a užívali si každého dne, jakoby byl poslední.

iZdroj fotografie: Pixabay

Byli jsme však nezodpovědní a naše chování se stále přibližovali tomu dětskému. Při pohledu zpátky se vlastně docela dost divím, že jsem neotěhotněla dříve. Ano měla jsem sice možnost se rozhodnout, zda si ho nechat anebo jít na potrat, jenže já to chtěla dokázat a mít někoho, pro koho budu doopravdy žít a celým svým srdcem ho milovat. Vzpomínám si na šestý měsíc, kdy jsem seděla ve svém pokoji a nenáviděla tě za to, co jsi mi udělal.

Článek Dopis pro mého bývalého muže, který mě opustil poté, co jsem otěhotněla. Jsem ti upřímně vděčná se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Její poselství dohnalo dceru nejen k slzám 

Rozhodla se proto, že dceři napíše dopis, ve kterém jí sdělí nejen své pocity, ale předá i pár rad, které jí během života bohužel předat nestihne. Jedinou její podmínkou bylo, že dcera může dopis otevřít až v den, kdy jí bude 18 let. Dcera se rozhodla přání matky vyslyšet a dopis otevřela až v den svých narozenin. To, co v něm stálo ji nejen rozplakalo, ale také přimělo udělat zásadní životní rozhodnutí.

iZdroj fotografie: Pexels

Dopis začínal slovy, že si její matka je vědoma, že je právě ve věku, kdy ji potřebuje nevíce a ona tady pro ní nemůže být. Přesto ale nemá propadat zoufalství, protože i když se jí to teď tak může zdát, život není nespravedlivý. To jen my, lidé, máme neustále tendenci si život komplikovat a dělat ho mnohem složitějším, než ve skutečnosti je. Na všechny situace existuje řešení, jen se nesmíme bát je hledat. 

iZdroj fotografie: Pexels

Poučila také svou dceru o tom, že nikdo není dokonalý, ale právě nedokonalost lidí z nich dělá ty dokonalé osoby. Je zapotřebí totiž pouze myslet na to, že každý má nějaké nedostatky a právě ty jej činí jedinečným. Také jí radila, že se nikdy v životě nesmí vzdát. Selhání je normální a k životu patří, je ale zapotřebí se z něj poučit a ve své cestě pokračovat dál. Neúspěch neznamená, že se dveře nadobro uzavřou, ale že se otevřou jiné, které ve finále mohou vést ke stejnému cíli.

Článek Po dosažení plnoletosti si přečetla dopis na rozloučenou od své zesnulé maminky. To, co v něm bylo, dohnalo dceru k slzám se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

iZdroj fotografie: Pixabay.com

Začátky

Byli na vysoké, tak se potkali. Na nějakém bláznivém večírku, který nebyl ani první a ani poslední a trval od večera do rána. Byli skoro ještě děti, které se parádily jako dospělí. Ovšem ona věřila, že jejich vztah je skutečný, pevný a nezlomný.

iZdroj fotografie: Pixabay.com

Když zjistila, že je těhotná, myslela, že spolu vše zvládnou a překonají. Ale on se bez myšlení a ve slepé panice sebral, odešel, a ona ho už nikdy neviděla. V prvních měsících těhotenství a mateřství ho za to nenáviděla. Za to, že ji opustil a nechal s dítětem.

Ovšem časem zjistila, že jí dal něco, co by nikde jinde nezískala – krásou dceru a životní lekci.

Článek Píšu tento dopis muži, který odešel těsně před narozením mého dítěte se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Dojemná žádost, kterou nelze odmítnout

Do psaní dopisu se chlapec z Velké Británie pustil spontánně, navíc předem o tomto svém nápadu nikomu neříkal. Jakmile jeho dopsání dokončil, přemýšlel, jak jej doručit přímo svému otci na neobvyklou adresu– do nebe. Nakonec se rozhodl, že o tuto nesnadně splnitelnou službu požádá pracovníky pošty. K dopisu tedy připojil i roztomile sepsanou žádost určenou přímo pro ně.

iZdroj fotografie: Pixabay.com

Poté, co se hochův dopis společně s přiloženým vzkazem dostal do rukou vedoucích pracovníků místní pošty, rozhodli se k neobvyklému kroku. Vzniklá situace je dojala natolik, že chlapci vyhověli. Ten se tak zanedlouho dočkal vytoužené odpovědi – sice ne přímo od svého zesnulého otce, nýbrž od místní pošty, která jej takto ujistila, že udělá vše pro to, aby byl jeho dopis doručen.

iZdroj fotografie: Pixabay.com

Zpětná vazba plná naděje

V odpovědi stálo následující:

Článek Chlapec napsal dopis pro svého zesnulého otce. Dočkal se odpovědi se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.