Zemřela herečka Marta Rašlová, diváci ji mohou znát z desítek filmů

Říkalo se jí slovenská Marilyn, jenže za přezdívkou zůstala herečka, kterou do svých filmů obsazovali Barabáš, Herz, Hanák i Šulík. Narodila se 29. května 1949 v Bratislavě a do slovenského filmu vstoupila velmi brzy, ještě jako mladá žena bez herecké průpravy. Její kariéra se táhla přes čtyři dekády a zanechala stopu v titulech, které dnes patří do kánonu československé kinematografie.

Průlom přišel přes casting, který prošlo 800 dívek

Prvním velkým filmem byl snímek Zmluva s diablom z roku 1967, kde ztvárnila postavu Ičky Borošové. Do role se dostala přes masový casting, jehož se zúčastnilo přes 800 přihlášených dívek, a Rašlová v té době pracovala jako typografka, ne jako herečka. Film zaujal i za hranicemi Československa: italský producent Moris Ergas ho zařadil do distribuční sítě Carla Pontiho a v Itálii byl uváděn pod názvem La scuolla delle vergini. Šlo o neobvyklý mezinárodní přesah pro slovenský film té doby, a Rašlová stála v jeho středu. Ještě v roce 1969 se objevila ve dvou dalších titulech, Slávnosť v botanickej záhrade a 322, a postupně si budovala pozici herečky, která nebyla jen tváří jednoho žánru ani jedné generace.

Helena ze skladnice, která zůstala v paměti

Pro české publikum je nejsilnější kotva jiná: role Heleny ve filmu Holky z porcelánu, který měl premiéru 11. dubna 1975. Režisér Juraj Herz v něm natočil svůj první film v podmínkách normalizační kinematografie a scénář napsala Jaromíra Kolárová. Národní filmový archiv čte snímek jako dílo s výrazným ženským pohledem, a Helena, skladnice s vlastní vůlí a vlastním životem, je jednou z jeho ústředních postav. Česká televize Rašlovou v obsazení uvádí dodnes. Právě tato role se stala tím, co si z její kariéry pamatuje největší část publika. Jenže to je trochu nespravedlivé zkrácení příběhu, který byl delší a pestřejší.

Filmografie, která nekončila v sedmdesátých letech

Po největší slávě pokračovala v menších rolích, ale z filmové mapy nezmizela. V roce 1989 se objevila ve snímku Sedím na konári a je mi dobre, v roce 1995 ve Záhrade Martina Šulíka a ještě v roce 2014 ji lze najít v pohádce Láska na vlásku. To je rozpětí téměř pěti dekád aktivní práce před kamerou, od odvážného debutu v době, kdy slovenský film zažíval jedno ze svých nejsilnějších období, až po pozdní návraty v době, kdy se o ní veřejnost přestávala zajímat. Přezdívka slovenská Marilyn jí zůstala, ale popisuje jen část toho, čím byla. Herečka, která prošla castingem pro Barabáše, hrála u Herze a Šulíka a jejíž filmografie sahá od konce šedesátých let do druhé dekády tohoto století, si zaslouží víc než nostalgickou vzpomínku na jeden film. Zpráva o jejím odchodu přišla se zpožděním, ale to, co po ní zůstalo, nikam nezmizelo.