Zagorová ve svých pamětech popsala dvě slova, po kterých odešla od partnera. Už se k němu nevrátila

Příběh, který Zagorová svěřila stránkám knihy …dřív než to zapomenu, není jen o jedné větě nebo jednom gestu. Je o vzorci, který se opakoval: lži, odpuštění, další lži, dokud nepřišel moment, kdy se k odpuštění už nedokázala přinutit. Byl starší o osmnáct let, pohyboval se v zákulisí české kultury a v pamětech vystupuje jen pod křestním jménem Josef. Až pozdější sekundární zdroje ho spojují s producentem Josefem Márou. Zagorová ho v knize plným jménem neoznačila. Možná chránila sebe, možná jeho. Možná obojí.

Muž ze zákulisí, který uměl mluvit

Když se mladá zpěvačka z Ostravy zamilovala do staršího muže z pražského kulturního prostředí, viděla v něm bránu do světa, po kterém toužila. Josef uměl mluvit tak, že mu člověk věřil, to je formulace, která se v sekundárních zdrojích opírá o tón memoárů. Zagorová se kvůli němu přestěhovala z Ostravy, začala nový život. A brzy zjistila, že jí lhal od prvního dne.

První zradu ještě překročila. Dala mu druhou šanci. Přímé vysvětlení, proč se tak rozhodla, se v dostupných zdrojích nenachází, ale indicie jsou čitelné: zamilovanost, obdiv, příslib kariérního startu v Praze. Jenže vzorec se opakoval. A pak přišel okamžik, po kterém už nebylo co odpouštět.

Facka jako konečná hranice

Po výroku, který Zagorová v pamětech popisuje, následovalo fyzické napadení. Facka. Žádná metafora, žádné přenesené pojmenování; sekundární zdroje situaci popisují přímo jako úder. Zagorová odešla s pár věcmi v tašce a už se nevrátila.

Rozhodující přitom nebyla jen ta dvě slova sama o sobě. Byla to tečka za celou řadou zklamání. Lži dokázala překousnout, nevěru překročit. Fyzické násilí už ne. V tom je jádro příběhu, které memoáry zachycují: ne dramatický dialog, ale vnitřní hranice, za kterou Zagorová odmítla jít.

Proč o tom tak dlouho mlčela

Zagorová nikdy nepatřila k těm, kdo by svá zranění vystavovali na odiv. Při křtu pozdější knihy Legenda Hana Zagorová: Málokdo ví v roce 2010 sama řekla, že negativní věci obvykle zakrývá. Memoáry …dřív než to zapomenu vyšly poprvé v roce 2004 u nakladatelství Ikar a představovaly vzácný průlom v její jinak pečlivě střežené intimitě. Tištěná verze je dnes vyprodaná, ale v únoru 2024 vyšla audiokniha na Supraphonline se stopáží přes osm hodin, která celý životopisný text znovu zpřístupnila.

Není veřejně doloženo, komu se tehdy, v době, kdy od Josefa odcházela, svěřila. Ani v pozdějších rozhovorech tento konkrétní vztah podrobně nerozebírala. Paměti zůstaly jediným místem, kde příběh vyprávěla s takovou otevřeností.

Od destrukce k respektu

Kontrast mezi raným vztahem a tím, co přišlo později, je ostrý. Manželství s Vlastimilem Harapesem sice skončilo rozvodem, ale bez veřejné války. Harapes ještě v roce 2010 v rozhovoru pro ČT24 řekl: „S Hanou jsme přátelé, velmi si jí vážím.“ Žádné lži, žádné násilí, žádná dehonestace, jen dva lidé, kteří se rozešli důstojně.

A pak přišel Štefan Margita. Ve společných rozhovorech pro Český rozhlas oba opakovaně mluvili o klidu, úctě a vzájemné opoře. Zagorová říkala, že s jeho příchodem opouštěla melancholii a vracela se k veselosti. Margita zase přiznával, že mu „Zagorka“ pomohla zkrotit výbušnost. Dva lidé, kteří se navzájem neničili, ale opravovali.

Zagorová v jednom z posledních rozhovorů pro Radiožurnál v roce 2021 řekla, že ji život „ubil“. Nepojmenovala přímo Josefa, neukázala prstem na konkrétní moment. Ale kdo zná příběh z memoárů, rozumí, odkud ta únava pocházela, a proč si později tak cenila vztahu, ve kterém se nemusela bát.

Facka, po které odešla s taškou v ruce, nebyla jen konec jednoho vztahu. Byla to hranice, díky které mohlo všechno ostatní začít.