Dojemná zpověď maminky, jíž zemřel tříletý syn na rakovinu. Svou kuráží inspiruje matky po celém světě

Vzpomínám na svého syna. Vzpomínka kterou si pamatuji nejvíce, jak jsem cítila jeho plešatou hlavu při polibku, byla lepkavá, hladká a teplá. Je to jedna z mých hmatových vzpomínek, kterou si pamatuji i po osmi letech, poté co jsem přišla o svého tříletého syna, který bojoval s juvenilní myelomonocitární leukemií.

Vzpomínky na syna

S trochou úsilí cítím do dnes jeho plešatou hlavu, která mi spočívala v ruce, když odpočíval na mé hrudi vyčerpaný z koupání nebo převlékání. Dokonce cítím i náznaky vlasů, které se mu objevili pár týdnů před smrtí. Vzpomínám jak ho jeho holá hlava proměnila z malého batolete v někoho kdo se více podobal malé soše Buddhy. Můj krásný, chytrý a nemocný chlapec.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Timaree Marston

Na rozdíl od některých rodičů, které mají děti s rakovinou, jsem si nikdy neoholila hlavu. Syn potřeboval, abych tu byla pro něj jako jeho máma a to včetně mých vlasů. Poté co zemřel jsem několik let dodržovala jeho přání a pořádala holení svatého Baldrika, holila hlavy všem rodinným příslušníkům, dokonce i jednomu z jeho onkologů. Působilo to jako terapie, bylo příjemné vidět to a připomínat si syna.

První holení hlavy

Našla jsem 46 maminek, které měli děti zasažené rakovinou a ne jen, že si holili hlavu, ale také sháněli peníze na podporu svatého Baldricka. Přesně tuto energii jsem potřebovala cítit. V roce 2016 jsem se s touto skupinou, z celého Las Vegas spojila, abych se zúčastnila svého prvního holení hlavy. Už jsem byla připravená.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Timaree Marston

V této skupině se nikdo neholí sám, byla jsem v páru s jinou matkou, která nedávno přišla o chlapečka také kvůli rakovině. Seděli jsme na podiu v ruce drželi fotky svých dětí a měli slzy v očích. Bylo to neskutečné. Akce se konala v obrovské irské hospodě, kterou vlastnili rodiče , kteří také přišli o dítě kvůli rakovině. Některé lidi jsem ani neznala, ale i tak jsem se tam cítila bezpečně.

Chvíli jsem se držela za ruku s jinou mámu, když nám holička poprvé projela vlasy. Vzpomínala jsem na svého chlapce, jak se bál, když se poprvé stříhal v nemocnici. Jak jsem si přála, aby tam byl semnou a nabídl mi stejnou útěchu jako já jemu.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Timaree Marston

Pamatuji si jak jsem poprvé ucítila vzduch na své holé hlavě, moje hlava byla studená. Holič pochválil tvar mé plešaté hlavy a když mne uviděla Caemon prohlásila, že měl stejně krásnou hlavu. V tu chvíli jsem ucítila žal a slzy ale i pýchu. Byl to způsob jak být zase se svým synem. Když jsem se poprvé uviděla v zrcadle byla jsem v šoku a cítila jak se můj zármutek a láska k synovy obnažily.

Pocity, když jsem se vrátila domů

O pár dní déle, když už jsem byla konečně doma v San Franciscu, to na mne dolehlo. Lidé se dívali na mojí plešatou hlavu, je to něco co nevidíte tak často. Stávalo se, že mě někdo pochválil můj odvážný účes a já jen řekla, že jsem to udělala pro svého chlapce. Holení svatého Baldricka jsem v posledních pěti letech ještě dvakrát zúčastnila.

Každé holení je jiné, ovládnou vás emoce, někdy je to vzrušující jindy se bojíte. Často mám pocit, že se znovu připojím ke skupině matek a budu připravená bojovat za všechny naše děti.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Timaree Marston

Sledovala jsem desítky matek, jak zažívají ty samé pocity. Sedí, oči zavřené, cítí zármutek, ale zároveň i klid a radost. Poté co otevřou oči, vypadají jako bojovnice. Je to jedna z největších proměn, které tyto ženy podstoupí.

Momentálně si dávám pauzu. Myslím si, že tři holení, za tři roky života mého syna by mohli prozatím stačit. Protože stejně jako vzpomínky na jeho plešatou hlavu , mám v hlavě i vzpomínky na ten klid, který vždy přišel v okamžiku holení a můžu si kdykoliv vzpomenout a to mě posílí. Jsem válečnická máma, která se nikdy nezastaví.

Zdroj: St Baldricks Foundation