Vondráček odmítl „lex pomstu“ v přímém přenosu. O minutu později řekl větu, která ho usvědčila z opaku

Ve středu 2. července 2026, ve studiu pořadu Události, komentáře na České televizi, moderátor položil přímou otázku: je tohle „lex pomsta“? Vondráček odpověděl rychle a rozhodně: „Ne.“ Vysvětlil, že Česko je parlamentní republika, ne prezidentská, a že výstražné kontrolky zablikaly ve chvíli, kdy současný prezident „házel klacky pod nohy vládě, kde to jen šlo.“ Zní to jako systémový argument. Jenže o necelou minutu později přišla věta, která celou konstrukci posunula jinam: „Musím se přiznat, že kdyby se pan prezident nechoval tak, jak se chová, tak bych toto nenavrhl. Pravděpodobně bych si ani nevšiml, že to je nějaké riziko.“ Dvě tvrzení v jedné debatě: jedno popírá osobní motiv, druhé ho dokládá.

Co novela skutečně mění, a co ne

Nálepka „lex pomsta“, kterou návrhu veřejně přiřkl ministr vnitra Vít Rakušan, sugeruje plošný útok na prezidentské pravomoci. Realita je užší. Vondráčkův pozměňovací návrh k zákonu o zahraniční službě se týká jediné kategorie: vedoucích stálých misí při mezinárodních organizacích. Dnes podle § 10 odst. 4 tohoto zákona prezident na návrh vlády pověřuje a odvolává vedoucí všech zastupitelských úřadů, tedy velvyslanectví i stálých misí. Pokud novela projde, u stálých misí by tuto pravomoc převzal ministr zahraničí. Velvyslanci u jednotlivých států zůstávají v prezidentském režimu beze změny.

Jde tedy o jeden segment diplomatických nominací, ne o celé portfolio. Přesto je politicky výbušný, protože právě kolem obsazení stálých misí se v posledních měsících vedly spory mezi Hradem a vládou.

Systémová oprava, nebo politický naschvál?

Vondráčkova obhajoba stojí na rozlišení, které zní elegantně, ale v praxi se těžko udržuje. Účel návrhu popisuje jako systémovou opravu ve prospěch parlamentní republiky; změna má platit pro všechny budoucí prezidenty, nejen pro Petra Pavla. Impuls ale sám spojuje s konkrétním člověkem v konkrétním úřadu. „Není to odveta, je to o ostražitosti,“ řekl v debatě.

Právně to nemusí být čistý rozpor. Zákonodárce může reagovat na reálný problém a přitom vytvořit obecné pravidlo. Politicky ale obě tvrzení v jedné minutě působí jako přiznání, že systémový návrh vzešel z osobního sporu. A právě to využil v téže debatě poslanec Jan Skopeček z koaliční ODS, který návrh ostře odmítl. Označil ho za „šprajc“ a „naschvál“ a řekl, že pokud spolu nejvyšší ústavní činitelé takto bojují, prohrává politika jako celek. Podle Skopečka se ústavní architektura nemá přepisovat podle toho, kdo je zrovna prezident.

Vondráčkova argumentace přitom není čerstvá. Už v březnové debatě na ČT24 mluvil o „mnoha různých naschválech“ prezidenta, v dubnu na iROZHLASe zmiňoval Pavlův „velice široký výklad pravomocí“ kolem nejmenování Filipa Turka ministrem i spor o delegaci na summit NATO v Ankaře. Červencové přiznání v přímém přenosu tedy nebylo přeřeknutí, bylo dovršením měsíce budované linie, která systémový argument vždy podpírala personálním konfliktem.

Ústava versus běžný zákon: kde je hranice

Klíčový právní spor se točí kolem článku 63 Ústavy, který říká, že prezident „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.“ Zároveň ale tentýž článek v odstavci 2 připouští i další prezidentské pravomoci stanovené zákonem. Otázka zní: spadají vedoucí stálých misí pod ústavní pojem „vedoucí zastupitelských misí“, nebo je jejich zařazení jen zákonným rozvedením?

Pokud jde o čistě zákonnou úpravu, stačí ke změně běžná parlamentní většina. Pokud by se ale ukázalo, že ústava míní i stálé mise, musel by přijít ústavní zákon, a ten vyžaduje třípětinovou většinu všech poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů. Vondráček sází na první výklad. Definitivní slovo by mohl mít Ústavní soud.

Zajímavý je pohled přes hranice. Slovenský zákon o zahraniční službě v § 8 výslovně počítá s prezidentem i u vedoucích stálých misí: ministr předkládá vládě návrh na jejich pověření a odvolání a ten směřuje k hlavě státu. Vondráček v rozhlasové debatě tvrdil, že v okolních zemích prezidentská role u těchto nominací „není obvyklá.“ Slovenský případ ukazuje, že evropská praxe tak jednoznačná není.

Co bude dál: Senát, veto, přehlasování

Návrh nyní míří do Senátu. Ten může novelu schválit, zamítnout, vrátit s pozměňovacími návrhy, nebo se jí nezabývat; v takovém případě je po třiceti dnech považována za schválenou. Při zamítnutí či vrácení má Sněmovna možnost setrvat na své verzi, potřebuje k tomu ale 101 hlasů, tedy nadpoloviční většinu všech poslanců.

I kdyby Senát novelu propustil, prezident Pavel může využít právo veta do patnácti dnů od doručení. Ani to ale není konečná: Sněmovna může veto přehlasovat stejnou většinou 101 hlasů. Prakticky vzato, pokud koalice udrží disciplínu, má nástroje, jak novelu protlačit navzdory odporu Hradu i horní komory. Přesné datum účinnosti zatím známé není; závisí na tom, jak rychle legislativní proces proběhne.

Libor Vondráček chtěl v přímém přenosu dokázat, že jeho návrh je chladná systémová úprava. Místo toho předvedl, jak těžké je oddělit princip od politiky, když sám přizná, že bez jednoho konkrétního prezidenta by ho princip nikdy nenapadl.