Spousta mladých rodin spoléhá na výpomoc rodičů a prarodičů. Prostě mají čas a prostředky, tak pohlídají děti, postarají se o domácího mazlíčka, nakoupí nebo přispějí nějakou tou korunou. Když jim ale dojdou síly nebo finance, často se ocitnou sami jako kůl v plotě. Vyprávět by o tom mohl čtenář Dámského Deníku šestasedmdesátiletý Jaromír K. z Chomutova. „Přestal jsem synovi dávat peníze a on mě odepsal. Tak jsem ho přece nevychoval,“ napsal nám do redakce.

Manželka zemřela, syna vychovával sám

Pan Jaromír celý život tvrdě dřel, aby mohl dobře zabezpečit svého syna. Byl jediným člověkem, na němž mu záleželo. „Na všechno jsme zůstali se synem sami, protože moje žena brzy zemřela. Ale dařilo se nám dobře. Lednice byla vždycky plná, měli jsme uklizeno, jezdili jsme na dovolenou k moři a syn dostal, cokoli si přál,“ vzpomíná čtenář. Přiznává ale, že moc času se synem trávit nemohl. Byl většinou v práci právě kvůli tomu, aby měli dost peněz.

90letá seniorka je svým příbuzným už jenom na obtíž. Životní příběh o tom, jak osaměle se mohou cítit naši rodiče

Syn odešel z domova, když začal studovat na univerzitě. Otec mu pronajal byt a postaral o to, aby finančně nestrádal. Přivydělávat si na brigádách jako ostatní studenti rozhodně nemusel. „Nechtěl bydlet na koleji, protože by tam neměl klid na studium. Chápal jsem to. Snažil jsem se zařídit všechno, co chtěl. Chtěl jsem, aby byl v pořádku a šťastný. Jenže dnes si říkám, že jsem na něj měl být tvrdší,“ vysvětluje pan Jaromír.

Všechno se změnilo, když šel do důchodu

Dokud pan Jaromír pracoval, měl dost peněz na to, aby syna nadále podporoval. Dával mu peníze a nic na tom nezměnil ani fakt, že už dávno dostudoval, začal pracovat, oženil se a založil vlastní rodinu. „Vím, že by měl stát na vlastních nohou. Ale měli tolik výdajů s novým domem a pak další, když se narodil můj vnuk. Měl jsem peníze, tak proč bych jim nepomohl? Vždyť je to můj jediný syn,“ svěřil se čtenář.

iZdroj fotografie: Freepik

Jenže všechno nabralo překvapivé obrátky, když pan Jaromír odešel do důchodu. „Pracoval jsem ještě pár let v penzi, ale nakonec mi došly síly. Jsem rád, že z penze poplatím náklady na bydlení, jídlo, léky a skoro nic mi už nezbyde. Podporovat syna už nemůžu, nemám z čeho,“ vysvětluje čtenář. Když to synovi řekl, dočkal se reakce, která ho velmi zaskočila. „Syn mě prostě odepsal,“ posteskl si.

Ze dne na den ho vymazal ze života

Se svým synem se pan Jaromír v podstatě nestýká. Občas mu zavolá, ale potomek pokaždé hovor utne s nějakou výmluvou. Na narozeniny vnuka ho nezve. „Přerušil se mnou kontakt. Prostě mě ze dne na den vymazal ze svého života. Stal jsem se v jeho očích nepotřebným. Tak jsem ho přece nevychoval… A nejhorší na tom je, že jsem už dva roky neviděl vnuka. Přitom bych ho tak rád někdy pohlídal,“ smutně uzavřel svůj příběh pan Jaromír.