Zcela jistě neexistuje nic horšího, než když se rodič dívá do hrobu svého dítěte. A přesto musí napnout síly a najít způsob, jak se s tragedií vyrovnat.
Někteří z vás si možná po přečtení titulku pomyslí, že jen blázen bude fotografovat zemřelého blízkého člověka, natož malé dítě. V anglicky mluvících zemích se ale jedná o dávnou tradici, která má své opodstatnění. Na konci 19. století bylo fotografování luxusní záležitostí a děti, které zemřely, obvykle fotografii neměly. Byly tedy fotografovány až po smrti, aby na ně měla rodina nějakou památku. Při tehdejší vysoké úmrtnosti dětí vzniklo takových obrázků opravdu hodně.
Pěkný den se špatným koncem
Christine Johnson, jednadvacetiletá maminka dvojčat a osmiměsíčního Maysona si ten den potřebovala vyřídit nějaké záležitosti na úřadech. Nechala proto děti v péči svého partnera a své matky. Byla bez starostí, protože věděla, že bude o děti výborně postaráno. Babička si hrála s malými dvojčaty a malého Maysona zatím uložili ke spánku. Když se Christine asi po dvou hodinách chystala domů, zazvonil telefon.
Od zjevně vyděšené babičky se trhaně dověděla, že s Maysonem je něco v nepořádku. Christine tedy pospíchala domů, myslela si, že došlo k nějaké nehodě, ale nenapadlo ji, že může být tak zle. Ještě před jejím příchodem dorazili k miminku záchranáři. Mayson nedýchal a nijak nereagoval. Přes všechnu snahu lékařů a po mnoha pokusech o resuscitaci zemřel. Jak se ukázalo, příčinou jeho smrti byla SIDS neboli náhlá smrt kojence.
V době, kdy zemřel, mu bylo pouhých osm měsíců a před Christininým odchodem z domu neměl žádné zdravotní potíže. Zoufalá Christine tedy vzala svého bezvládného synka naposledy do náruče a nechala se s ním na památku vyfotografovat. V den nedožitých prvních narozenin svého syna se Christine rozhodla, že založí nadaci pro zvýšení povědomí o SIDS. Cílem této vzniklé nadace je také poskytování psychické opory rodinám, které stihl podobný tragický osud.
Postihuje častěji chlapce
Syndrom náhlého úmrtí kojenců děsí rodiče i lékaře. Je totiž záhadou a ani při následné pitvě se obvykle nezjistí jasná příčina smrti miminka. Syndrom náhlého úmrtí je uveden jako příčina smrti u osmi procent z dětí, které zemřou do jednoho roku života. Zhruba dvě třetiny z nich jsou chlapci. Osmdesát procent dětí umírá na syndrom náhlého úmrtí dřív, než se dožije šesti měsíců a bývají častěji z rodin, kde je více dětí.
Během let bylo vypozorováno několik rizikových faktorů, které mohou představovat pro kojence nebezpečí. Lékaři se domnívají, že riziko náhlého úmrtí zvyšuje spaní na bříšku. Ideální je spaní na zádech na pevné podložce bez dráždivých předmětů v postýlce. To mohou být například plyšáci. Také doporučují spaní v samostatné postýlce, nikoli v jedné posteli s rodiči. Často doporučované monitory dechu náhlým úmrtím podle odborníků nemohou zabránit.
Syndromu náhlého úmrtí kojenců nepředcházejí žádné zjevné zdravotní potíže dítěte a na příčinu úmrtí neodhalí s jistotou ani následné posmrtné vyšetření. Podle současných poznatků se jako nejpravděpodobnější příčiny jeví náhlá zástava dechu, nebo porucha srdečního rytmu. V České republice každý rok umírá v důsledku náhlého syndromu úmrtí kojenců průměrně 22 dětí do jednoho roku.