S prezidentem jsem nemluvil, řekl Babiš. Pak popsal večeři v Ankaře tak, že Pavlova verze nedává smysl

7. července 2026, čtvrt po sedmé večer. V ankarském kongresovém centru začíná neformální večeře lídrů NATO. Mezi hosty sedí i dva Češi, prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš. Oba dorazili ze stejného hotelu, ale oddělenými kolonami, bez společného plánu a bez koordinace. O den později, když se v Ankaře rozsvítily kamery českých novinářů, nabídli o tomtéž večeru dvě verze, které se překrývají jen v jediném bodě: krátce si podali ruku. Ve všem ostatním se rozcházejí, a právě ta nesourodost říká víc než kterýkoli z jejich výroků.

Dva stoly, dva světy

Babiš to novinářům řekl stručně: „S prezidentem jsem nemluvil.“ Přišel prý na večeři později, Pavel už byl na místě, podali si ruku a rozešli se ke svým stolům. U toho Babišova seděl mimo jiné ukrajinský prezident Zelenskyj a dánská premiérka Frederiksenová. Témata? Melania Trumpová, film o jejím životě, jídlo, fotbal. „Nebylo tam nic o výdajích NATO,“ shrnul premiér.

Pavel popsal tentýž večer jinak. Mluvil o dotazech spojenců na české obranné výdaje, o podpoře Ukrajiny, o budoucí summitové deklaraci a potřebě plnit závazky. Podle něj šlo o pracovní příležitost, kde se řešily klíčové aliační priority.

Kde je háček? Pavel se podle dostupných informací účastnil i recepce před samotnou večeří a vedl bilaterální rozhovory na jejím okraji. Seděl u stolu s představiteli Belgie, Chorvatska, Albánie a Estonska, tedy v jiné skupině než Babiš. Babiš naproti tomu popisuje výhradně svůj stůl a samotnou večeři, na recepci podle svých slov nebyl. Důvod pozdního příchodu veřejně neuvedl.

Není to o paměti, ale o rámování

Lákavé je celý spor zredukovat na otázku „kdo lže“. Jenže dostupná fakta ukazují něco složitějšího. Oba muži pravděpodobně popisují reálné zážitky, jenže každý z jiné části večera a od jiného stolu. Summitový program podle oficiálního harmonogramu NATO zahrnoval nejprve recepci a teprve poté večeři u menších stolů. Jeden večer tak mohl paralelně nabídnout summitová témata i společenský rozhovor.

Problém není v tom, že si dva lidé pamatují totéž jinak. Problém je v tom, co si každý z nich vybral zdůraznit, a proč. Pavel potřeboval ukázat, že na summitu aktivně zastupoval české zájmy. Babiš potřeboval ukázat, že prezident na večeři nehrál žádnou roli. Obě verze jsou selektivní. Obě slouží domácímu publiku víc než aliančním partnerům.

Dvě delegace, žádná koordinace

Kořeny ankarského rozladu sahají měsíce před summit. Vláda původně počítala s tím, že delegaci povede výhradně premiér. Prezidenta do ní nezařadila. Pavel se obrátil na Ústavní soud, který v předběžném opatření z 24. června nařídil, aby prezident byl součástí oficiální delegace. Meritorní rozhodnutí ale dosud nepadlo.

Turecká strana nakonec na žádost českého ministerstva zahraničí rozšířila pozvání na neformální večeři i na Pavla. Výsledek? V Ankaře operovaly dvě české linie:

• Oddělené kolony z hotelu na jednání.
• Žádná průběžná koordinace programu.
• Žádný společný briefing pro novináře.

Ústavní právníci Kysela i Gerloch přitom v komentářích pro ČT24 zdůrazňovali, že prezident i vláda musí navenek vystupovat ve shodě, že ústava nepočítá se dvěma nezávislými zahraničními politikami. Ankara ukázala, jak vypadá praxe, když se tohle pravidlo ignoruje.

Černý pasažér s rozdělenou posádkou

Celý spor by byl jen kuriózní diplomatickou anekdotou, kdyby se neodehrával na pozadí jednoho nepříjemného čísla. Česko na summit přijelo s obrannými výdaji kolem 154,8 miliardy korun, tedy přibližně 1,72 % HDP. Alianci přitom slibovalo dvě procenta. Vládní mandát pro Ankaru výslovně počítal s tím, že premiér bude partnerům vysvětlovat plán navýšení o 36 miliard v příštím roce.

Pavel po summitu varoval před obrazem „černé ovce“ nebo „černého pasažéra“ mezi spojenci. A právě tady se osobní spor dvou českých politiků mění v reputační problém. Spojenci nesledovali, kdo s kým seděl u stolu. Sledovali, zda Praha mluví jedním hlasem, a zda za slovy stojí rozpočet. Viděli dvě delegace, dvě verze téhož večera a čísla, která nedosahují ani základního závazku.

Co z toho plyne pro příští summit

Ankara 2026 nemá v novodobé české historii srovnatelný precedent. Ústavní právníci mluví o dlouhodobě ustálené praxi, která dosud fungovala bez takto vyhroceného veřejného sporu. Klíčové bude meritorní rozhodnutí Ústavního soudu, teprve to určí, kdo a za jakých podmínek zastupuje Česko na aliančních summitech. Bez jasných pravidel se scénář z Ankary může opakovat.

Krátkodobě je škoda jasná: operativní důvěra mezi Hradem a Strakovkou klesla na minimum. Střednědobě ale nejde ani tak o to, kdo měl pravdu o jedné večeři. Jde o to, zda Česko dokáže na příštím summitu přijet s jednou delegací, jedním poselstvím a rozpočtem, který odpovídá slibům. Protože spojenci si nepamatují, o čem se mluvilo u stolu. Pamatují si, kdo platí účet.