Tohle slyšet nechtěl: Rutte nastavil Babišovi zrcadlo, tohle nečekal

Žádný křik, žádné bouchání do stolu. Mark Rutte přijel do Prahy s úsměvem, ocenil českou muniční iniciativu i příspěvky do aliančních misí, a pak před kamerami zopakoval totéž, co říká při každé návštěvě každého spojence. Jenže tentokrát ta slova dopadla jinak. Před necelým rokem, v květnu 2025, Rutte v Praze chválil prezidenta Petra Pavla za výdaje nad dvě procenta HDP a vítanou trajektorii ke třem procentům. Teď stál vedle premiéra, jehož vláda tu trajektorii tiše opustila.

Zdvořilý vzkaz, který bolí víc než výčitka

Rutte na společné tiskové konferenci nepoužil ani jednu ostrou větu. Nemusel. Stačilo, že vyšší obranné výdaje neprezentoval jako vojenskou povinnost, ale jako motor prosperity, inovací a pracovních míst. Přesně ten jazyk, kterým obvykle mluví Babiš sám, efektivita, byznys, národní zájem. Šéf NATO vzal premiérovi jeho vlastní slovník a obrátil ho proti němu.

V otázkách novinářů pak Rutte dodal, že téma obranných výdajů otevírá u všech spojenců a že na summitu v Ankaře se k plnění závazků aliance vrátí. Diplomaticky řečeno: nikdo nemá výjimku, ani Česko.

Čísla, která Babiš relativizuje

Babišova odpověď měla předvídatelný scénář. Premiér mluvil o tom, že „naše čísla jsou jiná“, navrhl, aby si týmy vyměnily data, a připomněl, že problém je i v tom, že HDP roste. Prakticky šlo o uhýbání k technikáliím, a právě v nich se skrývá jádro sporu.

Samotná kapitola ministerstva obrany na rok 2026 činí 154,8 miliardy korun. Celkové obranné výdaje včetně dalších rozpočtových kapitol, počítané širší metodikou NATO, dosahují podle údajů ministerstva obrany 184,7 miliardy, tedy 2,06 procenta HDP. Rozdíl mezi oběma čísly je propastný:

• Jen kapitola MO: zhruba 1,73 % HDP, do dvouprocentní hranice chybí asi 24,5 miliardy korun.
• Širší metodika NATO: 2,06 % HDP, Česko je asi 5,4 miliardy nad hranicí.

Babišova vláda přitom proti návrhu předchozího kabinetu odsunula z obranné kapitoly zhruba 21 miliard korun do dalších let. Když Rutte mluví o nezbytnosti zvyšování, míří přesně sem.

Od konsenzu k osamělé pozici

Ještě v březnu 2025 panovala v české politice vzácná shoda. Předsedové vládních i opozičních stran podepsali společné prohlášení o minimálně třech procentech HDP na obranu do roku 2030. Poslanecká sněmovna to podpořila usnesením. Fialova vláda za rok 2024 vykázala 2,09 procenta a schválila růstovou trajektorii.

Pak přišla změna vlády, a s ní jiný slovník. Programové prohlášení Babišova kabinetu staví do popředí zdravotnictví, bydlení a důchody. Obrana má být financována podle „aktuálních potřeb státu“ a ekonomických možností. Na tiskové konferenci 26. ledna 2026 Babiš výslovně řekl, že jeho vláda nemá závazek 3,5 plus 1,5 procenta. Ministr obrany mluvil o změně priorit, ne o lineárním navyšování.

Mezitím se ale alianční laťka posunula ještě výš. Haagská summitová deklarace z června 2025 stanovila cíl pěti procent HDP do roku 2035, z toho nejméně 3,5 procenta na klíčové obranné požadavky. Česká debata se tak neposouvá od 1,7 ke dvěma procentům. Posouvá se od minima k číslům, která jsou pro současný rozpočet téměř nepředstavitelná.

Regionální srovnání Babišovi nepomáhá

Podle odhadů NATO za rok 2025 vypadá středoevropská tabulka takto:

Vůči Slovensku a Maďarsku jde o boj o desetiny procentního bodu. Vůči Polsku je Česko v úplně jiné lize, a právě Polsko je soused, se kterým Babiš potřebuje mluvit o regionální bezpečnosti jako rovný s rovným.

Co Česko reálně riskuje

Washingtonská smlouva nezná automatický sankční mechanismus za nesplnění procentního cíle. Článek 5 o kolektivní obraně platí dál. NATO samo popisuje dvě procenta jako orientační hranici a indikátor politické vůle. Jenže smlouva ve svém článku 3 zároveň říká, že každý spojenec má udržovat a rozvíjet vlastní schopnost bránit se. Bez reálných schopností se z článku 5 stává papírový slib.

Problém tedy není ztráta garancí přes noc. Je to pomalá eroze důvěryhodnosti, ve chvíli, kdy Česko od ostatních spojenců něco potřebuje, bude mít slabší pozici u stolu, kde se rozhoduje.

Rutte v Praze Babiše nezostudil. Udělal něco účinnějšího: vrátil debatu z českých technikálií zpět k aliančním číslům a k závazkům, které Česko ještě nedávno samo hlasitě přijímalo. Zrcadlo nemusí křičet, aby v něm bylo vidět všechno.