Psali jí, že je plochá. Solaříková jim odpověděla pěti větami, které by si měl přečíst každý rodič dcery

Komentáře přicházely hlavně zpod článků o jejích fotkách v plavkách. „Plochá dráha někoho zajímá?“ „Prsa nechala doma v šuplíku.“ „Kobra, co nemá prsa.“ Herečka je nemazala, neignorovala, neodpověděla emotikony. Sedla před kameru a natočila instagramové video, ve kterém hejty přečetla nahlas, a pak řekla pět věcí, které z osobní urážky udělaly veřejnou otázku pro každého, kdo doma vychovává dceru.

Pět tezí, které z videa zazněly

Primární video nebylo v otevřených zdrojích dostupné k doslovnému přepisu, ale sekundární zdroje (ProŽeny i Blesk) se shodují na pěti obsahových bodech:

• Nezveřejňuje to kvůli sobě. Nejde jí o to, že ji komentáře osobně ranily. Jde jí o princip.
• Odmítá normu, že malá prsa rovná se menší ženskost. Vadí jí představa, že žena s menším poprsím je automaticky méně sexy nebo méně hodnotná.
• Svá prsa má ráda a nikdy by je neměnila. Žádné zvětšování, žádné omluvy.
• Rok kojila dceru, a názory „Michala, Jirky nebo Jindřicha“ jsou jí ukradené. Funkci vlastního těla staví proti mužskému hodnocení jeho atraktivity.
• Bodyshaming se má mazat, ne tolerovat. Podobné komentáře by neměly být součástí běžné komentářové kultury.

Nejsilnější moment není urážka sama. Je to odmítnutí předat dalším holkám lekci, že jejich hodnota se měří tím, co si o jejich těle napíše cizí muž do komentářů.

Pod videem se strhla bouře, ale jiná, než byste čekali

Reakce pod příspěvkem nepřipomínaly klasický střet „slavná versus hater“. Převládla podpora; podle ProŽeny souhlas vyjádřilo přes 18 tisíc sledujících. Herečka Lenka Krobotová napsala: „Vystihlas to naprosto přesně.“ Michaela Pecháčková tleskala a žádala, ať se video dostane co nejdál. Dagmar Havlová stručně: „Páťo, dobrý.“ Monika Timková přidala sebeironickou poznámku o vlastních velkých prsou a poděkovala. Aneta Vignerová otevřeně volala po regulaci komentářů, Kateřina Pechová označila komentářové sekce pod články za „jistotu extrémní žumpy“.

Skutečný spor se nevedl o Solaříkovou. Vedl se o to, co ještě necháváme projít jako běžný komentář. Hejty totiž nepřicházely primárně z jejího profilu, žily pod články a texty na zpravodajských webech, kde je správa komentářů často minimální. A právě tam je čtou i dospívající dívky, které si z nich odnášejí normu: tohle je normální, tohle se říká, tohle se snáší.

Solaříková nakonec komentáře pod svým příspěvkem vypnula. I podpůrná lavina může být zahlcující.

Proč právě rodiče dcer, a proč nejde o moralizování

Herečka ve videu výslovně zmínila, že podobné komentáře mohou reálně ublížit dívkám a ženám s nižším sebevědomím. Není to fráze. Česká data jí dávají za pravdu.

Reprezentativní studie na 9 441 českých adolescentech ve věku 11–17 let, publikovaná v Journal of Child and Family Studies, uvádí, že s online bodyshamingem má zkušenost téměř 26 % dospívajících. U útoků mířených na tělo byly šance negativních reakcí až 27,5× vyšší než u méně osobních forem posměchu, a dívky patřily mezi nejzranitelnější skupinu. Výzkum E-Bezpečí Univerzity Palackého přidává další čísla: třetina českých dětí čelila online posměškům kvůli vzhledu, 7,5 % kvůli tomu omezilo jídlo, téměř 7 % hlásilo poruchy spánku a 7,5 % dětí vykazovalo sebezraňující tendence.

Puberta zesiluje citlivost na vzhled. Sociální sítě zesilují srovnávání. A komentáře pod články zesilují pocit, že veřejné hodnocení cizího těla je v pořádku. Solaříková z tématu malých prsou udělala širší rodičovské téma tím, že odmítla, aby internet vychovával dcery k pocitu méněcennosti.

Mimochodem, nebyla v červnu 2026 jediná. Ewa Farna jen pár dní předtím při koncertech v pražském Edenu promítala na obří plátno nenávistné komentáře o své postavě během písně „Tělo“. Dvě ženy, dvě formy (intimní video a koncertní scéna pro tisíce lidí), ale totéž sdělení: problém není tělo, problém je komentář.

Co říct dceři, která dostává podobné zprávy

Psycholog John Suler popsal mechanismus, který Solaříková pojmenovává intuitivně: online disinhibiční efekt. Anonymita, neviditelnost, časový odstup a pocit, že „je to jen internet“, snižují psychologické zábrany. Lidé napíšou věci, které by tváří v tvář nikdy neřekli. Dospívající dívka tohle neví, vidí jen výsledek a vztahuje ho na sebe.

UNICEF i Americká pediatrická akademie nabízejí konkrétní kroky pro rodiče:

• Pojmenovat, kde je problém. Ne v jejím těle. V komentáři.
• Víc poslouchat než vysvětlovat. Žádné zlehčování typu „to je jen internet“ nebo „nečti to“.
• Vysvětlit algoritmy. Sociální sítě tlačí nerealistická srovnání, protože na nich lidé tráví víc času.
• Společně pročistit feed. Přestat sledovat triggerující účty, používat „Not Interested“, omezit citlivý obsah.
• Hlídat varovné signály. Změny jídla, spánku, izolace, obsesivní cvičení, opakující se úzkost; to už je na pediatra nebo psychologa.

Instagram sám nabízí nástroje jako Hidden Words, Limits nebo varování před odesláním potenciálně urážlivého komentáře. Používají se málo. A hlavně: technické řešení nestačí tam, kde chybí norma. Děti totiž nečtou jen komentáře, čtou i to, co dospělí nechají projít bez reakce.

Solaříková nenatočila video o prsou. Natočila video o tom, kdo má právo definovat hodnotu ženského těla. Odpověď, kterou dala, je jednoduchá: ne cizí muž v komentářích. A právě tu odpověď potřebuje slyšet každá dívka, která si večer pod peřinou scrolluje feedem a přemýšlí, jestli je dost.