Výchova není vždy jednoduchá a ač by rodiče za své děti dýchali, vždy se najde něco, co se díky nim nemohli uskutečnit. To ovšem neznamená, že je na plnění snů pozdě.
Jejich sen se stal skutečností
Rodiče již opravdu měli zařízený prodej domu, koupili si loď a za nedlouho po nich nebylo památky. Cestovali po celém světě a občas dětem posílali email či pohlednici z nějakého toho exotického ostrova. Samozřejmě se o děti báli, ale úmyslně jim to nechtěli dávat najevo. Zatímco tedy potomci pracovali a vedli své životy, rodiče pluli po celém světě za štěstím. Děti se díky tomu zamyslely.
Bylo pro ně normální, že tam pro ně rodiče vždy byli, půjčili jim, když bylo třeba, mohli se na ně obrátit. Ale snad nikdy se neptali na to, jak se cítí oni, jestli i oni nepotřebují pomoc. Odepsali je jako starší osoby, které již nemají právo na vlastní sny. Neptali se, jestli jsou šťastní. O tři roky později se rodiče vrátili do dortem provoněného domu, kde na ně čekaly všechny jejich ratolesti. Ty na ně již koukaly jinak, jelikož i rodiče jsou jen lidé, co mají vlastní sny a potřeby.