Ombudsman o českých seniorech: Odebereme jim svéprávnost a pak se divíme, že přestávají žít

Vít Alexander Schorm, zástupce ombudsmanky, v červnu 2026 znovu otevřel téma, které jeho kancelář sleduje přes deset let: systém, který má seniory chránit, jim v praxi často bere rozhodovací prostor. Místo podpory přichází restrikce. Místo terénní pomoci izolace. A místo registrovaného zařízení někdy domov, o kterém stát ani neví. Schorm varoval, že nelegální domovy „mohou ohrožovat důstojnost i bezpečí seniorů“, a vyzval rodiny, aby jim své blízké nesvěřovaly. Jenže problém sahá hlouběji než k jednotlivým podezřelým adresám. Sahá k tomu, jak celý stát přistupuje k autonomii stárnoucího člověka.

Čísla, která mluví za systém

Mezi lety 2020 a 2022 české soudy rozhodly o omezení svéprávnosti celkem 22 358krát. Za stejné období padlo jen 6 013 rozhodnutí ve prospěch alternativ bez zásahu do svéprávnosti, tedy smlouvy o nápomoci, zastoupení členem domácnosti nebo opatrovnictví, které svéprávnost ponechává nedotčenou. Jinými slovy: v 79 procentech případů soud sáhl po restriktivnějším nástroji. Tato data pocházejí z analýzy ombudsmana k plnění Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a pokrývají celou populaci, stát totiž veřejně nepublikuje věkové rozlišení jen za seniory. Podle zprávy ministerstva spravedlnosti žilo v Česku s omezenou svéprávností kolem 36 000 lidí. Kolik z nich překročilo pětašedesátku, se z dostupných dat nedá spolehlivě zjistit. Naše dedukce je přesto jednoznačná: senioři s kognitivním úbytkem tvoří podstatnou část těchto rozhodnutí. A právě u nich bývá omezení svéprávnosti prvním krokem k tomu, že o svém životě přestanou rozhodovat úplně.

Ochrana, nebo převzetí kontroly?

Rozdíl mezi podporovaným a náhradním rozhodováním zní abstraktně. V praxi je konkrétní. Podporované rozhodování znamená, že člověk dostane pomoc: někdo mu vysvětlí smlouvu, doprovodí ho na úřad, pohlídá termíny. Svéprávnost zůstává. Náhradní rozhodování znamená, že za něj jedná opatrovník. Senior podepisuje méně, rozhoduje méně, postupně se stahuje. Ombudsman opakovaně upozorňuje, že česká praxe k přechodu od náhradního k podporovanému modelu stále nesměřuje. Soudy mají alternativy k dispozici od rekodifikace občanského zákoníku v roce 2014. Přesto je používají v menšině případů. Podle nás je to jádro problému: stát nabízí mírnější nástroje, ale systém (soudy, opatrovníci, sociální služby) je neumí nebo nechce využívat v dostatečném měřítku. A důsledky nese člověk, který se proti tomu nejhůř brání.

Nelegální domovy a slepá místa státu

Schormova kancelář v červnu 2026 zveřejnila zjištění ze tří neregistrovaných zařízení v Mutěnicích, Svitavách a Českých Budějovicích. Popsala riskantní nakládání s léky, nedostatečné soukromí, problémy se stravováním, hygienou i bariéry pro lidi se sníženou pohyblivostí. Nejde o novinku. Ombudsman nelegální domovy mapuje od roku 2015 a už tehdy k nim vydal souhrnnou zprávu. O jedenáct let později problém trvá. Důvod je systémový: neregistrované zařízení nespadá do inspekčního režimu, protože formálně neposkytuje sociální službu. Stát se opírá hlavně o podněty zvenčí a sankce krajských úřadů. Rodiny přitom do takových míst často míří ne z nedbalosti, ale z nouze, registrovaná kapacita prostě nestačí.

Jak poznat legální zařízení? Základní krok je ověření v registru poskytovatelů sociálních služeb MPSV. Pokud domov v registru chybí, ministerstvo výslovně doporučuje službu nevyužívat. Při podezření na špatné zacházení se lze obrátit na obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo přímo na krajský úřad.

Odpojení od světa začíná tlačítkovým telefonem

Ztráta autonomie nemá jen právní rozměr. Lenka Desatová z Rady seniorů ČR upozorňuje na bariéru, kterou si mladší generace často neuvědomuje: více než polovina seniorů stále používá tlačítkový telefon. Nespustí na něm aplikace, nepřečtou online letáky, nezvládnou digitální formuláře. Některým přestanou fungovat i dříve používané aplikace po softwarových aktualizacích. Zákon o právu na digitální služby sice garantuje, že občanovi zůstává možnost vyřídit věci i jinak než digitálně. V praxi ale offline alternativa často znamená osobní návštěvu úřadu, a pro osmdesátiletého člověka se sníženou pohyblivostí to může být nepřekonatelná překážka. Rada seniorů provozuje bezplatné poradny a krajské rady, které mají být první kontaktní linkou. Jenže kapacita neziskového sektoru nenahradí systémové řešení.

Data Eurostatu ukazují, že v Česku žije samostatně 44 procent žen starších 65 let, nad unijním průměrem 40 procent. Žít sám neznamená automaticky být osamělý. Ale znamená to, že při selhání jednoho článku (zdraví, digitální přístup, dostupná služba) není po ruce nikdo, kdo by to zachytil.

Systém, který má chránit, by měl nejdřív naslouchat. Teprve potom rozhodovat. V Česku to zatím funguje spíš obráceně, a ti, kterých se to týká nejvíc, nemají sílu se ozvat.