Svátky mají být obdobím klidu, ale pro paní Marii z Kladenska každoročně znamenají více stresu než radosti. Všechny přípravy totiž musí zvládnout sama, z malého důchodu a s bolavými zády. Když poté přijedou děti, posadí se ke stolu, najedí se, popřejí hezké svátky – a zase odjedou. Ačkoli by si přála, aby alespoň jednou někdo z rodiny řekl „mami, já pomůžu“, nikdy se nic takového nestalo. Přesto se ale nechce vzdát tradic.

Na vše je sama a nikdo jí nepomůže 

Marie popsala unaveným hlasem, jak vypadají její přípravy na Vánoce. Sama musí nakoupit potraviny, poté odnést těžké tašky do třetího patra bez výtahu, a když má vše připraveno, rodina přijede, vše sní a bez jakékoli snahy o pomoc zase odjede pryč. „Neřeknu jim, ať přispívají, protože se stydím, prostě nevím jak,“ uvedla s tím, že často přemýšlí, kde se stala chyba. Jestli je vychovala málo, nebo naopak až příliš dobře.

„Nesnáším Vánoce, všichni na mě totiž kašlou,“ píše zoufalá čtenářka

Přitom právě tradice vždy tvořily základ jejího života. Marie vyrostla v malé vesnici u Jindřichova Hradce se dvěma sestrami a bratrem. Každé svátky se celá rodina sjela k jejich mamince – a práce se rozdělovala přirozeně. „Každý z nás si něco přinesl, vyhrnul rukávy a pustil se do práce,“ vzpomíná. „Nikdy to nebylo tak, že by maminka dělala všechno sama,“ přiznala dále. Tenkrát jí připadalo normální, že se pomáhá, a její děti to tehdy viděly na vlastní oči. Přesto jako by dnes nic z toho neplatilo.

Vzdát se tradice nepřipadá v úvahu 

Největším zklamáním je pro ni chování dcery Lenky, která žije v Praze. Na Štědrý den přijíždí i s rodinou vždy těsně před večeří – vše už musí být hotové, prostřené a připravené. „Ptá se, co má přinést, ale koupí to, sama si to nevaří,“ říká Marie. Místo tradičního bramborového salátu si tak někdy vymyslí i moderní specialitu, kterou ostatní stejně nejedí. Po večeři se následně zvedne, upraví si kabát a odjíždí zpět do Prahy. Uklízet nepomáhá. „Je vždycky tak elegantní, asi se nechce ušpinit,“ dodává Marie trpce.

„Synovy děti jsem vychovala víceméně sama, i tak mě nechali na Vánoce samotnou a jeli na dovolenou,“ smutní nad situací babička

iZdroj fotografie: iStock

Se synem Petrem je to složité stejně tak. Bydlí sice jen pár kilometrů od ní, ale má náročnou práci. Jeho žena Tereza nepracuje, ale přesto Marie neustále poslouchá, jak je unavená. „Několikrát jsem ji poprosila, aby mě vzala nakoupit, ale když už mě vzala, spěchala nebo se tvářila nevrle,“ řekla dále. Do obchodů proto jezdí sama autobusem a nákup tahá v malém vozíčku. Přiznává, že raději trpí, než aby se cítila jako přítěž.

Přes to všechno se ale Marie nevzdává. Ví, že kdyby sváteční stůl nepřipravila ona, nesešla by se rodina možná vůbec. „Je dobré, že se sejdeme alespoň dvakrát ročně,“ říká smířeně. „Rodiny jsou dnes tak daleko od sebe. Nebýt svátků, své děti bych vůbec neviděla. To je jediná doba, kdy mě potřebují.“ A tak rok co rok chystá kapra, bramborový salát i cukroví – ne kvůli sobě, ale proto, aby byl na chvíli pocit, že rodina drží pohromadě.