Držím mu palce, ať bojuje. Macinka se vysmál Pavlovi přímo před Rakušanem, ten zuřil

Pátek třináctého června, studio TV Nova, pořad Za pět minut dvanáct. Macinka a Rakušan sedí naproti sobě, téma je jediné: kdo má za tři týdny v Ankaře mluvit jménem Česka na summitu NATO. Macinka se opře do křesla a řekne větu, která okamžitě přeteče do titulků: „Pokud chce bojovat s vládou, pokud chce bojovat s premiérem, tak mu držím palce.“ Předtím prezidenta označil za člověka, který se „situoval do pozice opozičního lídra“ a v zahraničí komentuje českou vnitřní politiku. Rakušan nečeká ani vteřinu. „Při vší úctě k vašemu egu,“ začíná a mluví o „tragické, šílené situaci“. Pak přitvrdí: „Tu válku a kampaň pana prezidenta zahájil vicepremiér Macinka.“ Nejde o běžnou politickou šarvátku. Je to veřejná eskalace konfliktu, který má kořeny hluboko před touto debatou.

Dopis, který všechno odstartoval

Časová osa začíná 8. ledna 2026. Prezident Pavel tehdy poslal premiérovi Babišovi dopis, v němž oznámil, že odmítá jmenovat Filipa Turka členem vlády. Zdůvodnění bylo tvrdé: ochrana ústavních hodnot. Situaci sám Pavel označil za „ojedinělou“ a „zcela bezprecedentní“ od přijetí Ústavy. O necelé tři týdny později Hrad přidal ještě ostřejší vyjádření: prezident veřejně promluvil o pokusu o vydírání ze strany Macinky. Vztah mezi ministrem zahraničí a Hradem se v tu chvíli rozpadl na osobní rovině. A od té doby se neslepil.

V dubnu konflikt přeskočil do nové arény. Pavel 8. dubna 2026 poslal premiérovi další formální dopis, tentokrát k summitu NATO. Oznámil v něm, že se „hodlá zúčastnit v čele delegace České republiky“, a žádal součinnost vlády. Premiér Babiš na tiskové konferenci 8. května odpověděl, že vláda bude o složení delegace rozhodovat až koncem června. Odklad sám o sobě nebyl neutrální, byl signálem, že Hrad automatický mandát nedostane.

Ankara jako bojiště o mandát

Summit NATO v Ankaře se koná 7.–8. července 2026. Podle NATO jde o setkání hlav států a vlád na nejvyšší úrovni, kde se řeší strategické otázky aliance. To není protokolární formalita. Macinka v debatě sám připustil, že na neformálních jednáních summitu se „nic z papíru nečte“, vyjednává se přímo, tváří v tvář. Právě proto je klíčové, kdo tam sedí a s jakým politickým zadáním mluví.

Vláda 8. června 2026 jednala za osobní účasti prezidenta. Schválila Pavlovi účast na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Rozhodnutí o summitu NATO ale posunula na 22. června. Spor tedy není o to, zda Pavel smí cestovat do zahraničí. Je výhradně o Ankaru, o bezpečnostní reprezentaci před spojenci.

A právě tady se láme podstata konfliktu. Pavel už v květnu vedl českou delegaci na summitu Bukurešťského formátu, kde podpořil deklaraci o navýšení obranných výdajů na pět procent HDP. V březnu při podpisu státního rozpočtu veřejně kritizoval, že Česko neplní závazky vůči spojencům. Podle nás je právě tato rozpočtová a bezpečnostní kritika tím, co vláda nechce mít jako český vzkaz do Ankary. Macinka to v debatě formuloval diplomatičtěji, mluvil o tom, že prezident v zahraničí „komentuje českou vnitřní politiku“, ale podtext byl čitelný.

Rakušan: Tohle je odveta za Turka

Šéf STAN v debatě nejen bránil Pavla, ale nabídl i vlastní výklad celého konfliktu. Podle Rakušana nejde o věcný spor o reprezentaci, ale o osobní odvetu. Macinka se prý prezidentovi mstí za lednové odmítnutí Turka a za veřejné obvinění z vydírání. „Tu válku a kampaň pana prezidenta zahájil vicepremiér Macinka,“ zopakoval Rakušan a propojil obě kauzy do jedné linie.

Je na tom něco? Doložitelná fakta ukazují na překryv, který je těžké ignorovat:

• Leden 2026: Pavel odmítá jmenovat Turka, Hrad mluví o Macinkově vydírání.
• Duben 2026: Pavel žádá o vedení delegace na summit NATO, vláda oddaluje odpověď.
• Červen 2026: Macinka v přímém přenosu degraduje prezidenta na „opozičního lídra“.

Časová osa naznačuje eskalaci, ne izolované incidenty. Macinka je přirozeným nosičem tohoto střetu: překrývá se u něj rezortní kompetence ministra zahraničí, stranický zájem předsedy vládní strany i osobní konflikt s Hradem.

Co to znamená pro Česko před spojenci

Přímé reakce spojenců v NATO se nepodařilo dohledat. Ale veřejně viditelný rozkol mezi prezidentem a vládou tři týdny před summitem vysílá signál nekoordinovanosti. NATO samo upozorňuje, že bilaterální jednání delegací nejsou součástí oficiálního programu, probíhají na chodbách, u kávy, za zavřenými dveřmi. Právě tam záleží na tom, kdo má mandát a kdo mluví jedním hlasem.

Riziko není v tom, že by Česko ztratilo pozici v alianci. Proalianční orientace zpochybněna není. Riziko je v rozmazání mandátu: když spojenci nevědí, jestli český postoj formuluje Hrad, nebo Strakova akademie, síla vyjednávací pozice klesá. A to v době, kdy se na stole řeší pětiprocentní závazek na obranu.

Rozhodnutí o české delegaci do Ankary má padnout 22. června. Do té doby je televizní pátek třináctého posledním veřejným obrazem toho, jak spolu česká exekutiva komunikuje. Obraz to není dobrý.