Koupila jsem si lístek za 890 Kč do Prahy a ani jsem tam nedojela. Důvod, proč mě průvodčí vyhodil, mě dodnes štve

Do Prahy jsem ten den vyrážela brzy ráno kvůli školení v nové práci a měla jsem pocit, že tentokrát opravdu nechci nic podcenit. Už večer předtím jsem si koupila jízdenku za 890 korun i s místenkou, právě proto, abych měla klid a nemusela nic řešit na poslední chvíli. Říkala jsem si, že když bude všechno připravené dopředu, cesta proběhne normálně a já dorazím včas. Jenže hned první část nevyšla podle plánu, protože autobus na nádraží měl zpoždění. Když jsem tam konečně dorazila, už jsem byla nervózní, hlídala čas a měla pocit, že všechno doháním za pochodu.

Stačilo pár vteřin

Na tabuli se navíc na poslední chvíli změnilo nástupiště mého vlaku a během pár vteřin se kolem mě dal do pohybu dav lidí. V tu chvíli už jsem neřešila skoro nic jiného než to, abych ten vlak stihla. Do Prahy jely skoro po sobě dva spoje a já se v tom ranním zmatku chytla toho, který zrovna stál nejblíž a měl na ceduli stejný cíl. Nastoupila jsem, sedla si a byla jsem přesvědčená, že jsem to stihla tak tak, ale správně. Hlavně jsem měla úlevu, že nezůstávám stát na nástupišti a neřeším, jak všechno vysvětlím.

To, že jsem v jiném vlaku, jsem zjistila až ve chvíli, kdy přišel průvodčí. Načetl mi kód z jízdenky a hned mi oznámil, že pro tenhle spoj neplatí. Teprve od něj jsem se dozvěděla, že jsem omylem nastoupila do následujícího vlaku a moje jízdenka byla vázaná na ten předchozí, který už mezitím odjel. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem si lístek normálně koupila, že jedu do stejného města a že jsem se spletla jen kvůli zmatku při změně nástupiště. Nešlo o to, že bych jela bez lístku nebo zkoušela něco obejít. Jen jsem v tom spěchu nastoupila do špatného spoje.

Žádná rozumná cesta ven

Pak jsem se snažila domluvit, jestli nejde udělat nějaká změna nebo doplatek, když šlo jen o vlak o pár minut později. Myslela jsem si, že když mám zaplacenou cestu do stejného města ve stejný den, musí přece existovat nějaké řešení. Bylo mi ale řečeno, že jsou jen dvě možnosti. Buď si koupím úplně nový lístek za plnou cenu, nebo vystoupím v příští stanici. Měla jsem u sebe peníze na ten den v Praze, na dopravu po městě a další běžné výdaje, ale ne na to, abych dala ještě skoro tisíc korun navíc za novou jízdenku. Ta první varianta pro mě prostě nebyla reálná.

V příští stanici jsem tedy vystoupila s taškou na nástupiště. Můj původní vlak už byl pryč a nový lístek byl pro mě pořád moc drahý. I kdybych ho nakonec nějak zaplatila, stejně bych přijela pozdě. Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, co vlastně udělat, ale moc možností jsem neměla. Do Prahy jsem ten den nakonec vůbec nedojela a místo toho jsem musela volat, že na školení nedorazím. Bylo mi trapně, protože šlo o novou práci a já jsem hned na začátku řešila něco takového. Zároveň jsem cítila vztek, protože jsem věděla, že jsem se nesnažila nic ošidit, a stejně jsem dopadla tak, že jsem přišla o peníze i o celý plán na ten den.

Dodnes mě na tom nejvíc štve právě tohle. Nejela jsem načerno, neměla jsem falešný lístek a nesnažila jsem se svézt bez placení. Měla jsem zaplacených 890 korun za cestu do stejného města ve stejný den, jen jsem v ranním chaosu nastoupila do špatného spoje. Chápu, že průvodčí měl daná pravidla a nechtěl je porušovat. Z mého pohledu ale tehdy neexistovala žádná možnost, jak tu situaci vyřešit rozumněji. Nepotřebovala jsem nic zadarmo, jen nějaký normální způsob, jak se dostat tam, kam jsem už měla zaplacenou cestu. Právě ten pocit, že se to nedalo vyřešit nijak lidsky, ve mně zůstal dodnes mnohem víc než samotná ztráta peněz.