Každý mi říká, že jednou změním názor. Po víkendu s dětmi kamarádky jsem si byla jistá, že děti nechci

Už několik let jsem od rodiny i známých poslouchala, že to s dětmi jednou přehodnotím. Většinou to bylo řečené jako samozřejmost, někdy skoro jako uklidnění, že jsem jen v jiné životní fázi. Mě to štvalo, protože jsem neměla pocit, že bych něco zanedbávala nebo si něco nalhávala. Zároveň ale přiznávám, že mi to občas vrtalo hlavou. Říkala jsem si, jestli nejsem jen ve věku, kdy to prostě necítím, a za pár let to nepřijde samo. Když mi pak v pátek volala kamarádka, jestli bych jí nepomohla s dětmi na víkend, vzala jsem to nejen jako laskavost pro ni, ale i jako možnost udělat si v tom jasno.

Začalo to nenápadně

Přijela jsem k nim v pátek večer. Dávalo smysl, abych byla u nich doma, protože děti tam měly svoje věci a svůj režim a kamarádka mi ještě chtěla ukázat, co kde je a na co jsou zvyklé. Dokud tam byla ona, celé to působilo zvládnutelně. Měla jsem pocit, že dva dny nejsou nic, co by se nedalo zvládnout s trochou trpělivosti. Jenže už během večeře bylo vidět, jak rychle se všechno mění. Pořád někdo něco chtěl, něco bylo potřeba podat, utřít, zvednout, připomenout. Jedno dítě se ohradilo kvůli maličkosti, druhé do toho vstoupilo po svém, a já jsem si uvědomila, že jsem si od příjezdu v podstatě nesedla. Nebylo to nic výjimečného ani dramatického, spíš nepřetržitý sled drobností, které na sebe hned navazovaly.

V sobotu mě vzbudily brzy ráno, a to byl pro mě první střet s tím, že víkend v tomhle režimu vlastně neznamená odpočinek. Udělala jsem snídani, pak následovalo oblékání, hledání věcí, přemlouvání a zase vracení se k tomu, co už jsem považovala za hotové. Nakonec jsem si řekla, že bude lepší jít ven, protože doma se jen vršily další věci a nepořádek. Venku to bylo v něčem jednodušší, ale ne o moc. Pořád jsem musela dávat pozor, kde kdo je, co dělá a jestli se z běžné situace během vteřiny nestane problém. Právě tam mi poprvé došlo, jak moc mě vyčerpává už jen to, že vlastně nemůžu vypnout. Nešlo o žádný jeden náročný moment, ale o to stálé napětí, že jsem pořád za něco zodpovědná.

A pak přišlo to hlavní – nechci děti

Odpoledne jsem si naivně myslela, že když budou doma a unavené, chvíli si pohrají samy a já si aspoň na chvíli sednu. Ve skutečnosti jsem ale zase jen přecházela od jedné věci ke druhé. Jedno nechtělo jíst to, co druhé, pak byl problém s pitím, potom se jedno rozbrečelo kvůli něčemu úplně malému a druhé se přidalo taky. Nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout, ale mně začalo být jasné, jak rychle se člověk dostane do stavu, kdy už reaguje jen silou vůle. Přistihla jsem se, že si v duchu opakuju, kolik je hodin a jak dlouho ještě zbývá do večera. To mi bylo nepříjemné, protože jsem nechtěla být protivná ani netrpělivá, ale uvnitř už jsem byla podrážděná a cítila jsem, že mi dochází energie.

Nakonec pro mě nebyl nejtěžší ani hluk, ani to věčné pobíhání kolem. Nejvíc na mě dolehla ta skutečnost, že ten den nebyl vůbec můj. I když děti na chvíli ztichly, neznamenalo to, že mám volno. Jen jsem místo jedné činnosti dělala druhou. Připravovala jsem další jídlo, uklízela po předchozím, kontrolovala, jestli je všechno v pořádku, a myslela dopředu na to, co bude potřeba za chvíli. V jednu chvíli mi došlo, že já to mám jen jako výpomoc na víkend, kdežto pro rodiče je tohle součást běžných dnů, které se opakují pořád dokola. Nevedlo mě to k žádnému velkému soudu nad rodičovstvím, spíš jsem si úplně konkrétně uvědomila, že tenhle způsob každodennosti mě k sobě netáhne.

Když se kamarádka v neděli vrátila a zase si děti převzala, cítila jsem hlavně úlevu. Byla jsem ráda, že jsem jí mohla pomoct, a zároveň jsem měla velmi silný pocit návratu do vlastního prostoru a klidu. Nepřišlo nic ve smyslu, že by mi děti začaly chybět nebo že bych si řekla, že to vlastně bylo hezké a stálo by za to mít to doma napořád. Naopak jsem si v té chvíli poprvé připadala opravdu jistá. Nešlo o to, že bych děti neměla ráda nebo že bych jejich rodiče nechápala. Jen jsem si během těch dvou dnů ověřila, že nechci žít v režimu, kdy člověk funguje od rána do večera podle potřeb někoho jiného a jeho vlastní čas je až někde úplně na konci. A od té doby už nemám potřebu přemýšlet, jestli si to ještě nerozmyslím. Pro mě tohle byl moment, kdy jsem si to naopak konečně přestala rozmlouvat.