Lizzie Velasquezová je dívka, která trpí vzácnou chorobou způsobující nedostatek tukové tkáně. V životě si musela projít mnohým.
Mnozí z vás možná slyšeli nebo četli o Lizzie Velasquezové, dívce, která trpí vzácnou genetickou chorobou, jež způsobuje nedostatek tukové tkáně. Kvůli tomuto problému je tato mladá žena nucena jíst až 8 000 kcal denně (což odpovídá 31 cheeseburgerům z McDonaldu), a přesto nemůže přibrat. Podívejte se však, jak se z Lizzie stala během posledních pár let instagramová hvězda a jak si získala plno obdivovatelů.
„Nejošklivější žena na světě“
V sedmnácti letech byla Lizzie v britském tisku konfrontována s krátkým filmem, který ji kvůli její nemoci popisoval jako „nejošklivější ženu na světě“. Genetická choroba, která způsobuje její nedostatek tukové tkáně, však není koncem života mladé ženy a dá léčit pravidelnými úkony. Podle informací se však po tomto neetickém brutálním útoku zhroutil celý její svět. Na velmi dlouhou dobu se úplně uzavřela do sebe a propadla těžké depresi.
Trvalo jí sice mnoho let, než se opět otevřela světu. Ale podařilo se jí to udělat tak dobře, že nyní pomáhá ostatním lidem, kteří trpí stejnými či podobnými problémy, jako motivační řečnice a aktivistka. Celosvětovou slávu jí však přineslo především natočení dokumentárního filmu o jejím boji, v němž otevřeně vypráví vše, čím si v životě musela projít.
Ze dna až na vrchol
Její osobní profil na sociální síti Instagram sleduje nyní již více než 739 000 lidí. Můžete na něm najít mnoho fotografií, které Lizzie pravidelně sdílí. Statečná dívka si tak po spadnutí na totální dno užívá své zasloužené slávy. Mnozí ji označují za hrdinku, jež předává sílu těm, kdo jsou na tom podobně jako ona v jejím raném věku. Ne každý totiž dokáže žít plnohodnotný život po tom, co trpí, jako tomu bylo u ní.
Z příběhu si tak lze vzít ponaučení, že i když člověk vypadá jakkoliv, ne vždy si za to může sám. Hrubé nadávky či posměšky mohou totiž danému člověku způsobit nepříjemné deprese. Mnohdy to končí i propadnutím alkoholu či jiným nebezpečným návykovým praktikám. Všichni jsme jen lidé, a proto je nutné se respektovat bez ohledu na to, jestli ten či onen je škaredý nebo postižený.