Fiala se znovu opřel do Macinky, zároveň se postavil za prezidenta Pavla

Petr Macinka prohlásil v pořadu Xaver Live, že Pavlovo jméno na seznam delegace pro červencový summit NATO nikdy nenapíše. Petr Fiala na to reagoval na svém Facebooku slovy, že ministr zahraničí znovu ukazuje svou malost a pomstychtivost, a celý spor označil za odplatu hlavě státu za to, že odmítla jmenovat Filipa Turka ministrem. Není to přitom poprvé, co Fiala Macinku takto veřejně napadl: už v lednu 2026 označil ministrovy textové zprávy prezidentovi za zcela nepřijatelné a mluvil o tom, že by Macinka měl skončit. Dubnový výpad je tedy pokračováním téže linie, ne náhodným výbuchem.

Macinka není ten, kdo rozhoduje

Problém Macinkova postoje je přitom i čistě procedurální. Ústavní právnička Marie Zámečníková z Masarykovy univerzity v rozhovoru pro iROZHLAS.cz vysvětlila, že prezidentova pravomoc zastupovat stát navenek podle článku 63 Ústavy sice existuje, ale spadá mezi kontrasignované pravomoci, tedy ty, kde je nutná součinnost vlády. Ministr zahraničí tak není tím, kdo má v takové věci poslední slovo; tím je vláda jako celek, respektive dohoda mezi prezidentem a premiérem. Macinkovo „nikdy“ je tedy spíš politický signál než právně závazné rozhodnutí, a právě proto Fialova kritika míří správně: ministr si přisvojuje roli, která mu nepřísluší.

Pavel není jen protokolární figurka

Pavlův nárok na vedení delegace přitom nestojí jen na ústavním textu. Prezident 8. dubna 2026 napsal premiérovi Andreji Babišovi dopis, v němž připomněl, že českou delegaci vedl na summitu ve Washingtonu v červenci 2024 i v Haagu v červnu 2025, přičemž ministerstvo zahraničí tehdy tuto roli výslovně potvrzovalo. Ankara 7. a 8. července 2026 by tedy nebyla precedentem, ale pokračováním zavedené praxe. K tomu Pavel připomněl, že v Ankaře se mají řešit především výdaje na obranu a plnění závazků z Haagu, kde NATO přijalo cíl dosáhnout do roku 2035 výdajů ve výši 5 % HDP. Na summitu, kde půjde o peníze a důvěryhodnost spojenců, není jedno, kdo za Česko sedí u stolu. Pavel navíc není jen prezident s ústavním titulem, v letech 2015 až 2018 byl předsedou Vojenského výboru NATO, tedy nejvýše postaveným vojenským představitelem celé aliance. Těžko najít v české politice někoho s hlubší znalostí toho, jak aliance funguje zevnitř.

Fiala útočí na Macinku, ale tlačí i na Babiše

Fialova kritika je ostrá, ale skutečný uzel celého sporu leží jinde, u premiéra. Právě Babiš musí rozhodnout, zda vláda prezidentovi součinnost poskytne, nebo ne. Politolog Ladislav Cabada v komentáři pro ČT24 celý spor rámoval jako osobní válku Petra Macinky, nikoli jako standardní vládní politiku. Fiala svým výpadem vytváří tlak na to, aby Babiš Macinkův postoj nepřevzal za vlastní, a aby vláda prezidenta neodsunula způsobem, který by vypadal jako pokračování osobní vendety. Podle průzkumu STEM z počátku roku 2026 má Pavel důvěru 57 % veřejnosti a 72 % lidí mu přisuzuje mandát hlídat, zda vláda dodržuje demokratická pravidla. Babiš si dobře spočítá, co by znamenalo stát se tváří rozhodnutí, které veřejnost přečte jako politickou odplatu.

Spor o jedno místo v delegaci tak odhaluje něco většího: jak moc je česká zahraniční politika schopná oddělit státní zájem od vnitrostranických účtů. A to je otázka, která se Ankary týká jen zdánlivě okrajově.