Divadlo Petra Bezruče přišlo o legendu. Marie Viková Tuláčková hrála na jeho jevišti přes 60 let

Zprávu o jejím odchodu zveřejnilo Divadlo Petra Bezruče v pondělí 30. června. V nekrologu mluví o „nesmazatelné stopě“ a o herečce, která se s diváky na bezručovském jevišti rozloučila teprve v roce 2018, kdy naposledy vstoupila do inscenace Maryša. Šedesát let aktivního hraní na jedné scéně, to je v českém divadelním provozu číslo, které nemá mnoho paralel. A právě ta věrnost jednomu městu a jednomu souboru z ní udělala osobnost, jejíž jméno v Ostravě přerostlo divadelní program.

Z Prahy do Ostravy s kačerovskou generací

Marie Viková se narodila 14. července 1935. Vystudovala DAMU a v roce 1959 přišla do Ostravy se skupinou mladých divadelníků kolem režiséra Jana Kačera. Část té generace v polovině šedesátých let zamířila zpět do Prahy a stála u zrodu Činoherního klubu. Viková zůstala. Zatímco její vrstevníci budovali kariéry v hlavním městě, ona zapouštěla kořeny na severní Moravě, a zapouštěla je tak hluboko, že se z ní postupně stala jedna z definujících tváří ostravské kultury.

Už v prvních sezonách u Bezručů dostávala velké role. V roce 1960 hrála Blanche v Tramvaji do stanice Touha, o rok později Yvettu v Matce Kuráži a jejích dětech. Brechtovský repertoár, Tennessee Williams, to nebyla provinční rutina, ale ambiciózní dramaturgické volby, ve kterých obstála.

Desítky let, desítky podob

Výčet jejích bezručovských rolí připomíná průřez celým žánrovým spektrem:

• Rychtářka v Jenůfě (1975), janáčkovská dramatičnost
• Káča v Hrátkách s čertem (1968), pohádková komika
• Vládkyně ve Sněhové královně (1974), výpravné divadlo pro děti
• Poutnice v Jitřní paní (1974), poetická inscenace
• Stařena v Kuřecí hlavě (1990), role, za kterou byla nominována na Cenu Literárního fondu

Právě Kuřecí hlava ukazuje, že Viková patřila k herečkám, které s věkem neztrácely intenzitu, ale naopak nacházely nové polohy. Poslední doloženou bezručovskou rolí byla babička v Maryše; ČT24 o její účasti v inscenaci psala už v roce 2016 a divadlo potvrzuje, že se s jevištěm rozloučila právě v této roli v roce 2018. Bylo jí třiaosmdesát.

Víc než herečka, učitelka a průvodkyně

Vedle jeviště formovala další generace. Učila na Janáčkově konzervatoři v Ostravě i na základní umělecké škole v Klimkovicích. Její bývalá studentka Jana Krišicová ji při loňských devadesátinách označila za „studnici moudrosti“ a mimořádně poctivou herečku. Brněnský režisér Stanislav Moša vzpomíná, že to byla právě Viková, kdo ho jako dítě přivedl do dramatického kroužku a poprvé do zákulisí Bezručů. Ten detail říká hodně: její pedagogický vliv nesahal jen do učeben, ale začínal mnohem dřív, u dětské zvědavosti, kterou dokázala proměnit v celoživotní povolání.

Ostravská, ne pražská

Televizní a filmové publikum ji mohlo zaregistrovat jako Křepelkovou v pohádce Peklo s princeznou nebo Břouškovou v komedii To se ti povedlo, tatínku. Objevila se i ve snímcích Bathory či Za vším hledej ženu. Jenže to byly epizody, drobné výlety mimo domovskou scénu. Skutečná velikost Marie Vikové vznikala tam, kde ji ostravští diváci potkávali opakovaně, sezona za sezonou, role za rolí.

Město Ostrava to potvrdilo oficiálně 22. října 2025, když jí udělilo cenu za mimořádný přínos v oblasti uměleckého a kulturního rozvoje. Necelý rok před smrtí. Herec Miloslav Čížek při té příležitosti řekl, že patřila k prvním herečkám u Bezručů, na které se „zbožně díval“.

Rozloučení ve Vítkovicích

Poslední rozloučení s Marií Vikovou Tuláčkovou se uskuteční ve středu 1. července 2026 ve 13:30 ve smuteční síni v Ostravě-Vítkovicích.

Šedesát sedm let spojených s jedním divadlem, desítky rolí od Williamse po Mrštíky, generace studentů, kteří přes ni vstoupili do profese. V době, kdy se kariérní úspěch v českém divadle měří pražskou adresou, je příběh Marie Vikové Tuláčkové připomínkou, že skutečná legenda se dá vybudovat i tím, že člověk zůstane.