Decroix se opřela do Babiše, jeho chování a jednání označila za trapné

Jedno slovo vystihlo českou hádku o summit NATO přesněji než všechny tiskovky dohromady: trapné. Eva Decroix ho použila na adresu Andreje Babiše a jeho způsobu, jakým premiér nakládá s veřejným sporem o to, kdo pojede zastupovat Česko na aliančním summitu v Ankaře 7. a 8. července 2026. Decroix přitom není jen stranická kritička z opozičních lavic, jako poslankyně ODS a místopředsedkyně klubu, která zasedá v ústavně-právním i evropském výboru sněmovny, má k tématu i institucionální blízkost. A její výrok není emotivní zkratka. Je to politická diagnóza.

Spor začal dopisem, pokračoval výroky

Prezident Petr Pavel odeslal 8. dubna 2026 Andreji Babišovi dopis, v němž oznámil, že se chce „v souladu se svým ústavním postavením“ postavit do čela české delegace na summitu NATO. Odvolal se na ústavní kompetenci zastupovat stát navenek i na zavedené summitové zvyklosti. Babiš odpověděl 13. dubna veřejně: složení delegace prý vláda zatím neřeší jako prioritu, a pak dodal, že si neumí představit, co by prezident na summitu dělal. Podle ČT24 vláda s Pavlovou účastí nepočítá a pracuje se sestavou Babiš, Macinka a Zůna. Celá výměna se odehrála veřejně, přes média, bez jakéhokoli náznaku, že by se věc řešila nejprve interně.

Ústava dává oběma stranám argumenty, ale ne omluvu

Ústavní rámec je skutečně nejednoznačný. Článek 63 Ústavy říká, že prezident zastupuje stát navenek, zároveň ale stanoví, že výkon těchto pravomocí vyžaduje spolupodpis předsedy vlády a odpovědnost nese vláda. Článek 67 pak říká, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Ústavní právnička Marie Zámečníková z Masarykovy univerzity to shrnula výstižně: prezident má pravdu v odkazu na ústavní roli a zvyklost, vláda má pravdu v tom, že určuje politiku, a právě proto na veřejnosti vzniká obraz „velmi nevhodné situace“. Jinými slovy: z věci, která měla mít interní řešení, se stala mediální přetahovaná. A to je přesně to, co Decroix označila za trapné, ne právní spor sám o sobě, ale způsob, jakým ho premiér nechává eskalovat na veřejnosti.

Hádka o delegaci se odehrává ve špatnou chvíli

Summit v Ankaře není rutinní setkání. Navazuje na závazky přijaté v Haagu v červnu 2025, kde se spojenci dohodli na novém investičním cíli: celkem 5 % HDP do roku 2035, z toho 3,5 % na jádrové obranné potřeby. Český rozpočet na obranu pro rok 2026 přitom počítá s výdaji něco přes 1,7 % HDP, tedy pod aliančním 2% cílem, pokud se bere pouze kapitola obrany. Do Ankary tak Česko pojede obhajovat neplněné závazky a zároveň si doma veřejně vyřizuje, kdo v letadle vůbec sedí. Bývalý eurokomisař Pavel Telička to pojmenoval přímo: spor negativně rezonuje v zahraničí a je v Babišově vlastním zájmu, aby Pavel na summit jel.

Babiš neřídí situaci, nechává se jí vláčet

Silnější než samotný obsah sporu je dojem, který z Babišova postupu vzniká. Premiér nejprve věc odbyl jako neprioritní, pak se vymezil vůči prezidentovi, a celou dobu zůstával v poli, kde ho táhnou dvě různé síly: Hrad na jedné straně a koaliční partner Petr Macinka na straně druhé. Výsledkem není jasný státnický řez, ale obraz politika, který situaci nechává vláčet koaliční dynamikou. Podle průzkumu STEM z počátku roku 2026 důvěřuje prezidentovi jako instituci 56 % lidí, zatímco vládě jen 32 %. NATO přitom těší důvěru 58 % a armáda 74 %. Bezpečnostní témata veřejnost nevnímá jako okrajová, a právě proto je veřejná hádka o to, kdo pojede na summit, tak nákladná.

Decroixino slovo „trapné“ tedy nesměřuje jen na tón výroků. Míří na moment, kdy se česká vnitropolitická chaotičnost promítá do zahraničního obrazu země v době, kdy by Česko potřebovalo přesný opak: vystupovat jako partner, který ví, co chce, a umí to říct jedním hlasem.