Rozhodly se jít si klasicky sednout do parku a věnovat se svému studiu, když v tom se nečekaně zaposlouchaly do cizího rozhovoru, který jim změnil pohled na svět.
Láska a vztahy bývají složité, a to zvláště v dnešní době. Proč? Pořád se někam spěchá a nároky na život jsou čím dál tím vyšší. Mnoho lidí proto zapomíná na pravý význam lásky, jelikož vidí pouze kariéru, učení či pobývání venku s přáteli. Podobně na tom byly i tyto dívky až do toho osudného dne.
Šly si jen sednout do parku
Vždy si rády zpestřily učení tím, že se mu věnovaly venku na lavičce. Bylo to klidnější prostředí a nemusely v něm mít tolik stresu. Což bylo ocenitelné vzhledem k tomu, kolik stresu člověk běžně každý den zažije. Jenomže tento den byl jiný a mohli za to dva postarší páni, kteří se zrovna chystali hrát šachy. Jenže v tom si místo běžného rozehraní kola začali povídat a nemohli nepřitáhnout pozornost dívek.
Začali totiž mluvit o ženách, konkrétně o svých manželkách. To slečny zaujalo hned ze začátku, skutečné emoce v nich ovšem vyvolalo vyprávění druhého pána. „Bylo mi 21, když jsme se potkali. Viděl jsem ji na druhém konci místnosti, stála tam se svou sestrou. Neměl jsem tušení, jak se jmenuje nebo odkud je, ale už tehdy jsem s jistotou mohl říct přátelům, že tam se nachází má manželka.“
Byl to život jako v pohádce
„Slovo dalo slovo a my se seznámili. Netrvalo dlouho a vše postupně přišlo tak, jak to má být. Vztah, manželství, děti… Byla tak výjimečná. Každý den jsem se vracel z 12hodinových směn a čekala mě lahodná teplá večeře. Poté, co jsme děti uložili ke spánku, jsme byli tak unavení, že jsme sami zmoženě padli do postele. To naše manželství ovšem nikdy nenarušilo, pokaždé jsme usnuli v objetí a já byl tak rád, že ji mohu držet v náručí.“
„Každý večer jsem jí říkal, že je má královna. A ona se každý den smála, skutečně mi naslouchala, když jsem potřeboval. Díky ní jsem byl dobrým otcem a živitelem rodiny, i když to vždy nebylo lehké. Pak jednoho dne onemocněla. Do dnešního dne si vyčítám, že jsme si s tím ze začátku nedělali moc starostí. Brali jsme to tak, že každému je občas trochu zle. Jenomže po čase návštěva u lékaře postupně začala odhalovat, že za tím bude něco víc než jen obyčejná chřipka.“
Pomalu, ale jistě se vše rozpadalo
„Lékaři se bohužel nemýlili, má žena vážně onemocněla. Nechtěl jsem o takových věcech vůbec přemýšlet, ale jednoho dne se zeptala, jestli bych se po její smrti znovu oženil. Byl jsem z toho jen víc smutný a neuměl si sám sebe představit s jinou ženou. Řekl jsem jí, že královna jako ona je jen jedna. Ale víš co? Nechtěla mi to věřit. Řekla, že ví, že najdu lepší než je ona. Že každý muž potřebuje ženu a nemůžu zůstat sám.“
„Tehdy jsem se jí hluboce podíval do těch velkých hnědých očí a odvětil, že žádnou jinou ženu nepotřebuju. Ona byla má jediná. S nemocí jsme bojovali rok. Po příchodu z práce mě již nevítala teplá večeře, musel jsem vařit já a pak jsem manželce pomohl z postele ke stolu. Snažil jsem se, ale nikdy se to chutí nepřiblížilo jejímu jídlu. A tak jsme seděli, jedli a aspoň trochu si povídali. Snažili jsme se žít tak, jakoby se nic nedělo.“
Má královna byla na odchodu
„Občas přišly horší dny, kdy bylo potřeba se o ni více postarat. Vždy kvůli tomu strašně plakala a omlouvala se, ale pokaždé jsem ji utěšil, že na tom není nic špatného. Čím dál tím častěji jí bývalo tak špatně… Sotva zvládla stát na nohou, léky do sebe musela ládovat co čtyři hodiny. Každý večer jsme spolu usínali a já jí vždy řekl, že nezáleží na ničem, jen na tom, že jsme spolu.“ V tu chvíli muž na chvíli ztichl a zhluboka se nadechl.
„Její tělo bojovalo marně. Jakmile onemocněla znovu, věděli jsme, že konec se blíží. Jeden den mi usínala v náručí a ten druhý už prostě nebyla. Už žádné braní léků, žádné krmení, žádná bolest… alespoň pro ni, jelikož ta má byla nepopsatelná. Nevím, co mám dělat s jejími věcmi. Vše je stále tak, jak to bylo, nedokážu s tím nic udělat. Snažím se věřit tomu, že je stále tady, jen se jí nemohu dotknout. Dcery se snaží mě přesvědčit, abych je dal alespoň do garáže, ale nestojím o to.“
Zásadně změnily svůj pohled na svět
Znovu nastalo ticho, tentokrát delší. Dívky napjatě čekaly, co se bude dít dál. Byly trochu v šoku, nikdy by je nenapadlo, s jakou láskou, respektem a obdivem může muž mluvit o své ženě. Bylo zřejmé, že ji miloval a vždy milovat bude. Pak konečně promluvil jeho kolega. „Můj příteli, neumím si představit, jak těžké to pro tebe bylo. Dávej a sebe pozor a přeju mnoho síly, aby jsi to vše zvládl. Už jen pro své dcery.“
Na to mu odvětil „Jsem rád, že jsem se ti mohl svěřit. Bylo mi potěšením sloužit mé královně až do samého konce.“ Dívky si v tu chvíli uvědomily, že i muži mohou mít velké city a že na světě není ani zdaleka důležité to, jakou známku dostanete z písemky.
Zdroj: Transparency
Lifestyle
|
PŘEČTENÍ: 32899
Lifestyle
|
PŘEČTENÍ: 33395
