Julie Mannix měla jen dvě možnosti, jak naložit se svým těhotenstvím. Když odmítla jít na potrat, její rodiče ji nechali zavřít do psychiatrické léčebny.
V roce 1963 byly potraty nezákonné. Jediný důvod, proč matka mohla jít na potrat bylo, když její duševní nebo fyzické zdraví bylo ohroženo. A když se Juliina matka u gynekologa dozvěděla, že je její dcera těhotná, podplatila ho, aby jí diagnostikoval těžkou depresi. Takže nic nebránilo tomu, aby šla Julie na potrat. Jenže ona si chtěla dítě za každou cenu nechat.
Celé dětství procestovala
Otec a matka Julie neustále cestovali, a tak ji dávali do různých internátních škol po celém světě. Když jí bylo 9 let, usadili se na Sunny Hill Farm, což byl kamenný dům za Philadelphií. Její rodiče najali několik chův, které se měly starat o ni, jejího bratra a jejich zvířata, kterých měli požehnaně. Jak Julie rostla, naučila se žít se svými podivnými rodiči. Obdivovala je, ale snažila se jim vyhýbat.
Potkala svoji lásku
Julie toužila po tom stát se herečkou, a tak začala studovat. Odešla do Neighborhood Playhouse v New Yorku a pak se v létě učila v divadle ve Westbury na Long Islandu. Tam potkala Franka vod Zernecka, třiadvacetiletého židovského chlapce z Bronxu. Se svými rodiči pracoval téměř v každém divadle na Broadwayi. A Julie se do něj okamžitě zamilovala.
Na konci léta, těsně před návratem domů, Julie zjistila, že Frank je ženatý. Byla naprosto zničená. V tu dobu ještě nevěděla, že je těhotná. A touto chvílí se život, který znala, úplně zastavil.
Matka ji zavřela do blázince
Jakmile se její matka dozvěděla, že je těhotná, začala opravdu vyšilovat. I když byl v té době potrat nezákonný, nedokázala si představit, že by se do jejich vysoce postavené rodiny mělo narodit nemanželské dítě. Domluvila s lékaři potrat a dala Julii na výběr – buď ho podstoupí, nebo ji nechá zavřít do psychiatrické léčebny. Julie ale chtěla dítě donosit. Franka milovala a věděla, že na potrat rozhodně nepřistoupí.
Porodila malou holčičku
Když nastoupila do psychiatrické léčebny, byla ve třetím měsíci. Její pokoj byl špinavě bílý a malý. Vešly se do něj maximálně dvě kovové postele a dvě skříňky. Její matka jí psala několik dopisů, ale ona je vždy roztrhala. Nechtěla se s ní bavit. Postupem času si začala představovat, jak její dítě bude vypadat. Bála se totiž, že jinak se doopravdy zblázní.
Začala přemýšlet i nad tím, že svému dítěti nebude schopná poskytnout nic, co by si zasloužilo. V zařízení ji drželi 6 dlouhých měsíců a 19. dubna 1964 v nemocnici katolické charity porodila krásnou a zdravou holčičku. Bohužel věděla, že musí podepsat adopční papíry, aby holčička měla alespoň nějakou naději na spokojený život.
Rodiče ji vydědili
Následující roky nemyslela Julie na nic jiného než na svoji dceru. Nezbývalo jí nic jiného, než se modlit, aby vyrůstala v dobré rodině, kde ji budou nadevšechno milovat. Frank se se svou ženou rozvedl a denně se snažil Julii volat a psát. Všechno se ale snažili zkazit její rodiče. I tak se ale jednoho dne sešli a 15. ledna 1965 se vzali. Rodiče ji po tom, co se to dozvěděli, vydědili.
Nakonec se se svou dcerou sešla
Každý rok s Frankem slavili narozeniny své dcery, ale nikdy se s ní nesetkali, protože vůbec nevěděli, kde by mohla být. Ona mezitím vyrůstala ve spokojené rodině. Postupem času ale přišla na to, že musí být adoptovaná.
Její sourozenci byli naprosto stejní jako její rodiče, jen ona byla naprosto jiná. Svoji pravou matku ale kontaktovala až po narození jejich dvou dcer. Nakonec se opravdu všichni sešli a od té doby se pravidelně vídali.
Rozhodli byste se stejně jako Julie?