Pes navštěvuje hrob svého páníčka i několik let po jeho smrti. Dojemný příběh o lásce, kterou ani čas nezlomí

Věrnost a loajalita je v dnešním světě něco, co člověk získá jenom obtížně. Mnohdy musí po těchto hodnotách u jiných pátrat skutečně dlouho. Často je však jejich nalezení mnohem jednodušší, než se na první pohled může zdát. Důkazem toho jsou především psi, věrní čtyřnozí přátelé lidí. I když však neumí mluvit a mnohdy nerozumí všemu, co říkáme, jejich loajalita a láska jsou nehynoucí.

Nejvěrnější přítel

Příběhů i důkazů o tom, že psi jsou nejlepší a nejvěrnější přátelé člověka, je nespočet. Při tomto se vám však budou do očí hrnout slzy a vaše srdce zaplaví zvláštní hořko-sladký pocit. Mehmet Illhan byl obyčejný postarší pán, který jednoho dne narazil na krásné štěňátko bez domova. Rozhodl se jej tedy ujmout a přesně tak začalo vznikat něco nádherného. Pravé přátelství. Pejsek dostal jméno Cesur a jejich společná cesta započala.

Dlouhé roky měli jenom sebe navzájem a dělali si společnost každý jeden den. Cesur s Mehmetem spával, poslušně čekal u stolu, když jeho majitel jedl, ležel mu u nohou po většinu dne a poslušně vedle něj cupital během procházek. Měli spolu krásný hluboký vztah a byli na sebe velmi upjatí. Jako by si snad rozuměli i beze slov.

Tragický odchod majitele

Bohužel pravda je taková, že každý příběh musí mít jednou svůj konec, ať už jej chceme nebo ne. V tomto případě však tento konec nebyl takový, jaký by si mnozí lidé přáli. Během posledních let začaly Mehmeta pronásledovat zdravotní potíže, které jej připravily o čas i sílu a mnoho dnů tak musel trávit v nemocnici a na různých vyšetřeních.

Na svého psa však nikdy nezapomněl a pověřil tak svého syna o jeho péči. Ta se však rázem stala trvalou v den, kdy Mehmet náhle zemřel v důsledku svých závažných potíží. Pro všechny to byla velká rána, pro malého Cesura snad největší. Dlouhé dny nedokázal jíst, ani klidně spát a pořád čekal u dveří na moment, kdy se jeho majitel vrátí domů.

Jak ale dny ubíhaly a majitel pořád nikde, začal se syn obávat o zdraví pejska. Snažil se mu vysvětlit a ukázat, že jeho novým majitelem je on. Chápal ale, že zapomenout se nedá. Dopřál tedy Cesurovi poctu účastnit se pohřbu svého milovaného páníčka. Ten tak dokonce vedl samotný průvod a byl nablízku tomu, koho tolik miloval.

Každodenní odchod

Syn si nakonec vzal pejska k sobě, jedna věc mu ale byla pořád divná. Cesur každý den opouštěl dům a vracel se až po několika hodinách. Nechával mu tak volnost i svobodu, zajímal se ale, kam chodí. Jednoho dne se jej tak rozhodl následovat a to, co během své „mise“ zjistil, zasáhlo jeho srdce tak, jako nic jiného.

Cesur totiž poslušně navštěvoval svého majitele tam, kde již v poklidu odpočíval na věky věků. Každý den tak chodil k jeho hrobu, kde v tichosti čekal i několik hodin, jako by spolu snad rozmlouvali. Když to syn zesnulého muže viděl, do očí se mu vhrnuly slzy a najednou pochopil, proč lidé tak milují tyto tvory. Jejich láska a věrnost je totiž bezmezná.

Znáte nějaký jiný příběh bezmezné zvířecí lásky ve svém okolí?

Zdroj: Metro