Zdánlivě nevinné vyvolávání duchů stálo jednu z dívek život. Na něco důležitého totiž zapomněly

Byly mladé a chtěly se jednoduše pobavit nad něčím zakázaným a tajemným. To lidi v pubertálním věku dost často láká a není se čemu divit. Bohužel to ale ne vždy dopadne dobře. Nataša se rozhodla přestat mlčet a svěřit se se svým příběhem.

Chtěly jsme se jenom pobavit

Nikdy jsem nebyla moc ten typ člověka, který by na duchovno pohlížel s respektem. Ve skutečnosti mě lákalo tyto věci zkoušet a popřípadě se nad nimi i pobavit. Mé kamarádky Alena a Nikol na to pohlížely stejně, proto dost často docházelo k tomu, že jsme potají zkoušely nějakou tu zbloudilou duši přivolat.

iZdroj fotografie: Unsplash

Dodnes si pamatuji, jak jsem se s tím jednou svěřila mámě, a ta mi dala nehorázně dlouhou přednášku o tom, že není radno si z takových věcí dělat srandu. Řekla, že bychom s tím měly okamžitě přestat a hlavně si s ničím takovým nezahrávat, jinak se se zlou potážeme. Jenomže dejte v patnácti letech na tyto řeči, akorát to mou touhu po zakázaném ovoci několikanásobně zesílilo.

Rozhodly jsme se to udělat zase

Jakmile jsme s holkami opět byly spolu, hned jsme probíraly, koho zkusíme vyvolat tentokrát. Alena sebejistě navrhla, že tentokrát to bude Charles Manson, známý americký zločinec, jež se dopustil několika brutálních vražd. To pro nás byla samozřejmě výzva, jenomže si asi umíte představit, jak moc vážně berou vyvolávání duchů tři patnáctileté puberťačky.

iZdroj fotografie: Unsplash

Po dobu celé naší takzvané seance jsme se neustále chichotaly, měly přihlouplé poznámky a nic zvláštního se samozřejmě neudálo. Ani jsme nepočítaly s tím, že by se nám někdy podařilo někoho vyvolat. Cca za hodinu jsme náš menší kroužek rozpustily a každá jsme se vydaly směrem domů. Spalo se mi stejně dobře, jako všechny jiné dny a na druhý den jsem vyvolávání už úplně vypustila.

Měl to být jen další zábavný den

Tentokrát jsme se sešly hned ráno a rozhodly se jít koupat k rybníku, jelikož toho hezkého počasí by byl hřích nevyužít. Bez smíchu a provádění různých kravin se to samozřejmě neobešlo. Alena se s úsměvem rozběhla k rybníku jako první a za chvíli po ní nebylo ani památky. Jenomže ta chvíle se začala prodlužovat a ona se pořád nevynořovala. Už nám to bylo s Nikol pořádně divné, a tak jsme mírně vystrašené skočily za ní.

iZdroj fotografie: Unsplash

Kdybychom to neudělaly, tak by asi nepřežila, jelikož kousek za rohem bezvládně plavala na hladině obličejem dolů. Neváhaly jsme ji vytáhnout a zavolat záchranku. Údajně si při skoku narazila hlavu, ale celé se nám to nějak nezdálo. Neměnilo to ovšem nic na tom, že krásné léto bylo u konce, jelikož Alena se z nemocnice jen tak dostat neměla. Pustili ji až za dlouhé tři měsíce.

Začaly se projevovat vedlejší účinky

Těšily jsme se na ni s Nikol jako malé holky, o to těžší bylo, když hned na první pohled bylo zřejmé, že Alena to tak neměla. Téměř nestála o žádnou konverzaci a jediné, co jsme tak nějak věděly, bylo, že si z toho dne nic moc nepamatuje. To, že trpí na bolesti hlavy a různé přeludy, jsme se dozvěděly až od jejich rodičů. Nestály jsme jí ani za to, aby se nám s tím svěřila, a obě nás to dost mrzelo.

iZdroj fotografie: Unsplash

Za nějaký čas na to musela začít brát prášky, jelikož ji hlasy údajně naváděly ke špatným činům. Nakonec jsme každá šla svou cestou. Já skončila na internátu, Nikol studovala v jiném městě a Alena? O té jsme nevěděly zhola nic. Občas jsem ji zahlédla v rodném městě, ale nevypadala vůbec dobře. „Ta Alenina nemoc se prý pořád zhoršuje, dokonce se pokusila o sebevraždu. Všechno svádí na ty hlasy,“ šokovala mě jednou mamka, když jsem byla na víkend doma.

Mělo to být jenom horší

Za dalších pár měsíců skončila na psychiatrii, až tak špatně na tom byla. Pořád se točila v bludném kruhu negativních emocí. Doslechla jsem se z okolí, že v jednu chvíli vystrašeně seděla na posteli, za okamžik byla naštvaná na celý svět a ve výsledku skončila schoulená do klubíčka a plakala.

iZdroj fotografie: Unsplash

Už jsme k sobě neměly tak blízko, přesto mi z toho nebylo moc dobře. Jenomže člověk musí jít dál. Odstěhovala jsem se za prací a na Alenu si skoro nevzpomněla. Až do toho osudného dne. „Alenu pustili na víkend domů, hned se šla oběsit do kůlny. Něco ti zanechala, asi bys měla přijet,“ zněla zdrcující slova mé mámy. Neváhala jsem ani na chvíli a hned další víkend se dostavila.

Pozdě mi došlo, na co jsme zapomněly

Dopis jsem si přečetla téměř okamžitě po příjezdu. Alena se v něm vůbec poprvé od jejího úrazu otevřela a vše upřímně vypsala. „Zapomněly jsme na to nejzásadnější – odvolat ducha a řádně se s ním rozloučit. Udělejte to pro mě, prosím. Nechci, abyste dopadly jako já, ještě máte trochu času to napravit,“ stálo mimo jiné uvnitř. Pro cizího člověka by to znělo jako zpověď blázna, ale na jejích slovech přeci jen něco bylo.

iZdroj fotografie: Unsplash

Kontaktovala jsem Nikol a dohodly jsme se, že Alenino poslední přání splníme. Přijde mi to trochu střelené, pořád si nejsem jistá, zda si to jen nenamluvila do hlavy v důsledku své nemoci. Na druhou stranu to bývala naše nejlepší kamarádka a tohle je to nejmenší, co pro ni můžeme udělat, jestli jí to má dopřát klid.

Zdroj: Se souhlasem čtenářky Terezy