Voda z podzemí stojí 2 Kč za tisíc litrů, vláda chce cenu více než ztrojnásobit. Peníze nepůjdou krajům, ale státu

20. října 2026 se poslanec Karel Tureček ve Sněmovně přihlásil k dokumentu číslo 2091. Nešlo o zákon o vodě, nešlo o vládní předlohu. Šlo o pozměňovací návrh přilepený k novele zákona o rostlinolékařské péči, sněmovní tisk 48. Obsahem ale nemá s ochranou rostlin nic společného. Mění poplatek za odběr podzemní vody z dosavadních 2 Kč na 7 Kč za kubík a zároveň překresluje mapu, kudy peníze tečou. Místo dnešního půl na půl mezi krajem a Státním fondem životního prostředí má šest sedmin výnosu nově směřovat do státního rozpočtu v kapitole ministerstva zemědělství. Fondu zůstane jedna sedmina. Krajům nezbude nic.

Přílepek za dvě miliardy

Forma, jakou změna vstoupila do hry, je sama o sobě příběh. Novela rostlinolékařského zákona řeší přípravky na ochranu rostlin, registraci pesticidů, fytosanitární kontroly. Poplatek za podzemní vodu s ní věcně nesouvisí. Přesto ho zemědělský výbor Sněmovny 3. listopadu 2026 doporučil ke schválení a současně uložil ministrovi zemědělství připravit kompenzace krajům.

Rozpočtový rozměr je přitom zřetelný ještě dřív, než zákon prošel. Návrh státního rozpočtu na rok 2027 už v kapitole ministerstva zemědělství počítá s příjmem dvou miliard korun z poplatků za podzemní vodu. Národní rozpočtová rada to ve svém vyjádření kritizuje: rozpočet předbíhá legislativu, která dosud nebyla schválena. Ke dni uzavření poslední schůze Sněmovny, začátkem listopadu 2026, se o návrhu ještě nehlasovalo.

Kdo platí a kolik to udělá na účtence

Poplatek za odběr podzemní vody neplatí domácnost u kohoutku. Platí ho držitel povolení k odběru: vodárenská společnost, průmyslový podnik, lázně, potravinářská firma. Odběry do 6 000 kubíků ročně nebo do 500 kubíků měsíčně v rámci jedné obce jsou od poplatku osvobozeny. Běžná studna na zahradě se tedy netýká.

Dopad na cenu vody z kohoutku ale přijít může, nepřímo, přes vodné. Záleží na tom, odkud vodárna bere surovou vodu. V Česku pochází z podzemních zdrojů téměř přesně polovina vyrobené pitné vody (49,96 % podle dat Státního zdravotního ústavu za rok 2023). Náš redakční model ukazuje rozptyl:

• Průměrná spotřeba domácnosti: 89,7 litru na osobu a den × 2,3 osoby = přibližně 75,3 m³ ročně.
• Při 100 % podzemní vody a plném promítnutí navýšení +5 Kč/m³: asi 377 Kč ročně navíc.
• Při celostátním mixu (zhruba polovina z podzemních zdrojů): přibližně 188 Kč ročně.
• Odhad vodárenského experta pro iROZHLAS: 160 až 170 Kč na osobu ročně u společnosti čerpající výhradně podzemní vodu.

Jde o stokoruny, ne o tisíce. Ale jde o stokoruny, které se přičtou k vodě, jejíž cena za poslední dekádu už vzrostla výrazně.

Kraje přijdou o účelové peníze na vodovody

Dnešní vodní zákon říká jasně: krajská polovina poplatku smí jít výhradně na výstavbu a obnovu vodovodů a kanalizací. Není to volný příjem, je to účelově vázaný zdroj. Za rok 2024 bylo celostátně vyměřeno 712,7 milionu korun, krajům tedy plynulo zhruba 356 milionů ročně.

Konkrétní dopady na jednotlivé regiony:

Kompletní žebříček všech krajů veřejně dostupný není. Jasné ale je, že Středočeský kraj z těchto peněz financuje Havarijní fond i vodohospodářské projekty. Královéhradecký kraj s nimi počítá ve střednědobém výhledu do roku 2028. Ministerstvo zemědělství slibuje kompenzace, ale jejich podoba zatím nemá legislativní oporu.

Podle nás je právě tohle jádro sporu. Nejde primárně o pět korun na kubík. Jde o to, zda se z regionálně vázaného vodárenského příjmu stane centrálně řízený zdroj pro resort zemědělství, s příslibem, že peníze „půjdou zpět“ do vodovodů a kanalizací, ale už pod kontrolou ministerstva, nikoli hejtmanů.

Jak je na tom Česko ve srovnání se sousedy

Navrhovaná sazba 7 Kč za kubík by českou podzemní vodu cenově posunula přibližně do pásma dnešní povrchové vody, která stojí podle povodí 5,2 až 9 Kč za kubík. Motivace je logická: podzemní voda je kvalitnější, strategicky cennější a její cena by neměla zvýhodňovat její nadměrné čerpání.

V zahraničí vypadá situace různě. Slovensko má sazby odstupňované podle účelu: veřejné vodovody platí 0,0332 eura za kubík (necelá koruna), závlahy jen 0,001 eura. Německo nemá celostátní poplatek; rozhodují spolkové země. V Dolním Sasku je od roku 2024 sazba 0,17 eura za kubík pro veřejné zásobování, tedy zhruba 4,30 Kč. Rakousko, kde téměř veškerá pitná voda pochází z podzemních zdrojů, funguje na povolovacím režimu bez jednoduše srovnatelné celostátní sazby.

České navýšení na 7 Kč za kubík by tedy nebylo v evropském kontextu extrémní. Extrémní je spíš tempo a forma: přílepek k nesouvisejícímu zákonu, rozpočet počítající s penězi dřív, než je zákon schválen, a přesun kontroly nad stovkami milionů z krajů na centrum bez veřejné debaty o alternativách.

Ministerstvo zemědělství argumentuje propojováním vodárenských soustav, novými čistírnami a zadržováním vody v krajině. Opoziční Marian Jurečka mluví o „šílených dluzích“, aniž upřesňuje, co přesně tím myslí. Mezi těmito dvěma póly zůstává otázka, kterou nikdo z předkladatelů veřejně nezodpověděl: proč nestačilo sazbu zvýšit a krajům jejich podíl nechat.