Konečná opouští KSČM a straníci zuří. Vyčítají jí přechod k Patriotům pro Evropu, ona mluví o neshodách

Rozchod přišel rychle, ale ne z ničeho. 21. října oznámila Konečná vstup do třetí největší frakce Evropského parlamentu, a během hodin se uvnitř KSČM spustila vlna, kterou sama později nazvala „lynčem“. Komunistický svaz mládeže mluvil o „zrádcovském kroku“, místopředseda Milan Krajča označil rozhodnutí za „zásadní politickou chybu“, krajská šéfka Petra Prokšanová se od něj veřejně distancovala slovy, že Patrioti „opravdu nejsou přístav, kde by měl jakýkoliv komunista kotvit“. Předseda Roman Roun svolal jednání výkonného výboru a přiznal, že by do takové frakce osobně „nikdy nevlezl“. Čtrnáct dní na to Konečná odešla sama, dřív, než mohl padnout jakýkoli formální verdikt.

Dva týdny, tři zlomy

Časová osa rozkolu je strmá. 21. října 2026 Konečná oznámila vstup do Patriotů pro Evropu. Už 22. října vydal KSM stanovisko požadující disciplinární důsledky. 23. října Roun svolal mimořádné jednání výkonného výboru. A 4. listopadu přišel dopis, ve kterém Konečná oznamuje konec členství, po jednadvaceti letech ve straně, které předsedala ještě na jaře téhož roku.

Formálně šlo o dobrovolný odchod. Fakticky ale Konečná předběhla aparát, který se teprve chystal rozhodnout, co s ní. Roun to komentoval smířlivě: Konečná prý bude dál hájit program KSČM v Evropském parlamentu a úzce se stranou spolupracovat. Sama Konečná odmítla vstup do jiné české strany a deklarovala záměr pracovat na „sjednocení levice“.

Proč zrovna Patrioti

Konečná zdůvodňuje přestup pragmaticky. Jako nezařazená europoslankyně po dvou letech zjistila, že její návrhy bez frakční podpory „padají pod stůl“. Podle jejích slov vykazuje s Patrioty nejvyšší hlasovací shodu a frakce jí dává prostor prosazovat vlastní program. Zároveň říká, že nebude hlasovat automaticky pro vše, co frakce navrhne.

Taktická logika dává smysl. Jenže pod ní leží posun, který je těžké přehlédnout. Patrioti pro Evropu staví na národní suverenitě, odporu k centralizaci EU, tvrdém přístupu k migraci a revizi klimatických politik. KSČM se naproti tomu definuje jako socialistická strana vycházející z marxistické teorie a z mezinárodního komunistického a levicového hnutí. Průnik existuje v suverenistické a protibruselské rovině. Zásadní rozpor je v tom, odkud obě strany ideologicky vycházejí, a kam směřují.

Na oficiálním webu Patriotů je Konečná vedena jako česká „independent member“, tedy mimo delegaci ANO. Nepřestoupila k jiné české straně. Přestoupila k jinému evropskému táboru.

Strana v krizi, která přišla o poslední velkou tvář

Odchod Konečné nedopadá do stabilního prostředí. Už květnový sjezd KSČM v roce 2026 otevřeně pojmenoval „hlubokou politickou, členskou i ekonomickou krizi“ strany. Volba předsedy ukázala střet pragmatičtější linie Rouna s ideově tvrdší linií Krajči. Strana nemá zastoupení ve Sněmovně ani v Senátu, projekt Stačilo! ji do dolní komory nevrátil.

Konečná přitom zůstávala nejviditelnější tváří KSČM i poté, co v květnu přenechala předsednické křeslo Rounovi. Politolog citovaný ČT24 už tehdy mluvil o výrazné ztrátě. Nové vedení (Roun, první místopředseda Petr Šimůnek, místopředseda Krajča) podle dostupných zdrojů nedosahuje její mediální známosti.

Není to přitom první podobný otřes. V únoru 2025 strana ukončila členství Jiřímu Dolejšovi, dlouholetému poslanci a někdejšímu místopředsedovi, kvůli kritice projektu Stačilo!. Už sjezd v roce 2018 vyřadil z vedení Dolejše i Josefa Skálu. Vzorec se opakuje: vnitřní střet, odchod výrazné osobnosti, další zúžení stranické základny. Žádný z těchto momentů KSČM neobrátila v obnovu.

Co je skutečný obsah rozkolu

Straníkům vadí tři konkrétní věci: že Konečná vstoupila do pravicové a antikomunistické frakce, že to je v rozporu s mezinárodní politikou a programem KSČM a že krok předem neprojednala s vedením strany. Konečná naopak mluví o „neúspěšných jedincích z řad funkcionářů“, kteří podle ní rozjeli kampaň proti ní.

Pod tímto osobním konfliktem ale leží hlubší tektonický posun. Konečná si ponechává český levicový slovník: sociální spravedlnost, ochrana slabších, kritika neoliberalismu. Evropské mocenské zázemí si ale vybrala v národně-suverénním bloku, který sdružuje strany od francouzského Národního sdružení přes maďarský Fidesz po české ANO. Podle nás právě v tom spočívá skutečný obsah rozkolu: nejde jen o to, že komunistka sedí v „nesprávné“ frakci, ale o to, že evropská levicová internacionála přestala být pro Konečnou funkčním nástrojem, a suverenistická pravice ano.

Už v červenci 2024, krátce po eurovolbách, Konečná v rozhovoru pro iDNES říkala, že nechce do pravicové frakce a usiluje o novou „konzervativně levicovou“ skupinu. Ta nevznikla. Po více než dvou letech bez frakčního zázemí zvolila pragmatické řešení. Pro stranický aparát to bylo překvapení. Pro kohokoli, kdo sledoval její dlouhodobý posun, méně.

Konečná zůstává europoslankyní, mandát jí nikdo vzít nemůže. KSČM zůstává bez ní, a bez jasné odpovědi na otázku, kdo teď bude mluvit jejím jménem k voličům, kteří komunistům ještě naslouchají.