Naposledy se to stalo v roce 1914. V Atlantském oceánu meteorologové pozorují jev, který nemá v moderní historii obdoby

Hurikán Beryl se na začátku července stal nejčasnějším hurikánem kategorie 5 v celé zaznamenané historii Atlantiku. Do poloviny srpna měla sezóna na kontě už tři plnohodnotné hurikány a vypadalo to na rok, který přepíše tabulky. Jenže kolem 20. srpna přišlo ticho. Dlouhé, nečekané, obtížně vysvětlitelné ticho, přesně v týdnech, kdy Atlantik obvykle chrlí jeden systém za druhým. Meteorologové z NOAA to později nazvali „pozoruhodným útlumem uprostřed sezóny“. A právě tady začíná příběh, který stojí za rozklíčování.

Co se v Atlantiku skutečně dělo

Předsezónní výhled NOAA z května předpovídal nadprůměrnou až výjimečně aktivní sezónu: 17 až 24 pojmenovaných bouří, 8 až 13 hurikánů a 4 až 7 velkých hurikánů. Dlouhodobý průměr za období 1991–2020 přitom činí 14 pojmenovaných bouří, 7 hurikánů a 3 velké hurikány. Důvody k optimismu (z pohledu meteorologů, ne obyvatel pobřeží) byly jasné: rekordně teplý oceán, ústup El Niña, příznivé atmosférické podmínky.

Prvních šest týdnů sezóny dávalo předpovědím za pravdu. Beryl, nejčasnější kategorie 5 v historii, zasáhl Karibik a Texas. Do 14. srpna evidoval Atlantik tři hurikány. A pak nic. Klimatologický vrchol sezóny, období kolem 10. září, kdy bývá aktivita nejvyšší, proběhl v nezvyklém klidu.

Paralela s rokem 1914 a její limity

V souvislosti s atlantickými anomáliemi se opakovaně objevuje rok 1914. Revidovaná databáze HURDAT dnes pro tuto sezónu eviduje jedinou tropickou bouři a nula hurikánů. Na první pohled lákavá paralela, sezóna, kdy Atlantik jako by usnul.

Jenže srovnání kulhá na obě nohy. Rok 1914 spadá do doby, kdy záznamy závisely na lodních denících a pozorováních z pobřeží. NOAA/NCEI výslovně upozorňuje, že v předsatelitní éře zůstaly bouře daleko od pevniny a lodních tras jednoduše nezaznamenané. Metadata k reanalýze let 1911–1914 dokládají, že několik kandidátních systémů z pozdního září a října 1914 nebylo do databáze zařazeno kvůli nedostatku dat. Rok 1914 tedy nemusel být tak mrtvý, jak vypadá v tabulkách.

Proč Atlantik uprostřed sezóny ztichl

Odborná studie publikovaná v Geophysical Research Letters a dostupná v repozitáři NOAA identifikuje několik faktorů, které se po 20. srpnu sešly:

• Posunutá dráha afrických východních vln – zárodky bouří vycházely ze západní Afriky severněji než obvykle, nad chladnější vody s menším energetickým potenciálem.
• Nepříznivá fáze Maddenovy-Julianovy oscilace (MJO) – subsezónní variabilita potlačila konvekci právě v klíčovém pásu tropického Atlantiku.
• Zvýšený vertikální střih větru – rozdíl rychlosti a směru větru mezi hladinou moře a horní troposférou ničil zárodky bouří dřív, než stihly zesílit.
• Suchý a klesající vzduch – subsidentní proudění v tropickém Atlantiku bránilo tvorbě mohutné oblačnosti potřebné k organizaci cyklóny.

Každý z těchto faktorů sám o sobě dokáže zpomalit aktivitu. Jejich souběh vytvořil situaci, kdy ani rekordně teplý oceán nestačil. Teplá voda je nutná podmínka, ne postačující.

Sezóna, která nakonec nebyla slabá

Útlum trval zhruba čtyři až pět týdnů. Pak se Atlantik znovu probudil. Celkově sezóna 2024 skončila s 18 pojmenovanými cyklónami a pěti hurikány, které zasáhly pevninu, tedy nadprůměrně. Pro srovnání: rekordní rok 2020 přinesl 30 pojmenovaných bouří, 13 hurikánů a 6 velkých hurikánů.

NOAA ve svém výhledu opakovaně zdůrazňuje jednu věc, která se v mediálním zpracování často ztrácí: sezónní statistika neříká nic o tom, kam konkrétní bouře udeří. I v „průměrném“ roce stačí jediný hurikán, který zasáhne obydlenou oblast, k miliardovým škodám a ztrátám na životech. A naopak, hyperaktivní sezóna může proběhnout převážně nad otevřeným oceánem.

Co z toho plyne pro budoucí sezóny

Vztah mezi klimatickou změnou a hurikánovou aktivitou zůstává složitější, než jak ho prezentují titulky. NOAA uvádí, že oteplování pravděpodobně zvyšuje průměrnou intenzitu hurikánů a množství srážek, které přinášejí. Vliv na celkový počet bouří je ale nejistý; kvalitní záznamy jsou příliš krátké na spolehlivé oddělení dlouhodobých trendů od přirozené variability.

Pro Evropu a Česko je dopad atlantických hurikánů nepřímý. Met Office popisuje, že zbytky ex-hurikánů po přechodu do mimotropické tlakové níže občas zasáhnou Britské ostrovy a západní Evropu, ale na běžné počasí ve střední Evropě nemají měřitelný vliv.