Shopaholic Nicol přiznala, že si neví rady s dvouletým synem. Jedna věta z jejího příspěvku zasáhla tisíce matek

Nebyl to příspěvek o dítěti, které zlobí. Byl to příspěvek o matce, která stojí na chodníku, drží řvoucího dvouletého syna a v hlavě jí běží jediná myšlenka: dělám to špatně. Nikola Čechová, bývalá moderátorka TV Nova známá jako Shopaholic Nicol, na Instagramu popsala situaci, kterou zná každý rodič batolete: odchod z hřiště, z parku, z výletu, který skončí křikem, vztekem a totálním kolapsem. „Nefunguje fakt nic,“ napsala. A pak přidala větu, kvůli které se pod příspěvkem rozjela lavina reakcí: přiznala, že se po takových scénách cítí „fakt na nic“. Právě ta věta posunula celé téma jinam. Od dětského vzdoru k rodičovské vině.

Hugo, odchody a zeď, do které naráží

Syn Hugo má dva roky. Věk, kterému se v angličtině říká „terrible twos“ a v češtině se pro něj žádný eufemismus nevžil, protože žádný nestačí. Čechová na Instagramu popsala konkrétní, opakující se scénář: výlet probíhá skvěle, ale ve chvíli, kdy přijde čas odejít, Hugo se sesype. Křičí, vzteká se, odmítá spolupracovat. A nic z toho, co dosud zkoušela, nezabírá. „Už fakt nevím,“ přiznala a obrátila se na sledující s prosbou o radu.

Není to poprvé, co svůj Instagram proměnila v rodičovskou poradnu naruby. Už v květnu 2025 řešila se sledujícími Hugovy problémy se spánkem a zpětně děkovala za „všechny rady“, z nichž část už doma měli vyzkoušenou. A ještě dříve, při bilanci prvního roku mateřství, napsala na TN.cz, že si připadala jako „nejhorší a nejneschopnější máma“. Vzorec je jasný: Čechová nepoužívá sociální sítě jen jako výkladní skříň, ale jako místo, kde nahlas tápá.

Proč ta jedna věta zasáhla víc než celý příspěvek

Dětský záchvat na veřejnosti vidí každý. Matku, která se po něm v autě rozbrečí, nevidí nikdo. Právě proto věta „cítím se fakt na nic“ funguje jako průlom. Nepopisuje dítě, popisuje to, co se děje v hlavě rodiče poté, co scéna skončí. Sekundární emoci. Stud, pochybnost, pocit selhání.

Z výpovědí českých matek na sociálních sítích, které shromáždil například portál ProŽeny, vyplývá stále totéž: mateřství je nepřenositelná zkušenost a univerzální návody nefungují. Jenže tlak na to vypadat kompetentně, zvlášť když jste veřejně známá, nikam nezmizel. Čechová má stovky tisíc sledujících, moderovala televizní snídani, buduje značku. A přesto píše, že neví, jak odvést vlastní dítě z parku. Právě ten kontrast dělá větu tak silnou. Říká: ani já, která vypadám, že to zvládá, to nezvládám. A tisíce žen si oddechly, protože si totéž myslí každý den.

Dva roky, velké emoce a žádná porucha

Než se kdokoli začne ptát, jestli s Hugem „není něco špatně“, je fér říct: s největší pravděpodobností není. Britská NHS uvádí, že kolem 18. měsíce se u batolat přirozeně zvyšuje frustrace a počet záchvatů. Dítě ve dvou letech chce víc, než dokáže: víc nezávislosti, víc kontroly, víc času na hřišti. A jeho mozek ještě neumí regulovat zklamání, které přijde, když rodič řekne „jdeme domů“.

Mayo Clinic popisuje přechody, tedy právě momenty typu konec výletu, odchod od kamarádů, vypnutí pohádky, jako jeden z nejčastějších spouštěčů batolecích afektů. Vedle hladu a únavy. Americká pediatrická akademie (AAP) dodává, že klíčová je konzistence rodiče, ne konkrétní technika: důležité je reagovat pokaždé stejně, nabídnout malou volbu místo ultimáta a neprodlužovat situaci ústupky typu „ještě pět minut“.

Kdy by měl rodič zpozornět? Podle Mayo Clinic tehdy, když záchvaty po čtvrtém roce neustupují, zesilují, dítě při nich ohrožuje sebe nebo okolí, nebo když se přidávají další příznaky. Dvouletý Hugo, který řve při odchodu z parku, do žádné z těchto kategorií nespadá.

Co může při odchodech pomoct, a co ne

Konkrétní rady, které Čechové přišly pod aktuální příspěvek, veřejně archivované nejsou. Ale z jejích dřívějších proseb víme, že sledující posílají konkrétní tipy, ne jen emotikony se srdíčkem. A odborné zdroje se v základních principech shodují:

• Oznámit změnu předem, když je dítě ještě klidné: „za chvilku půjdeme“, ne až ve chvíli, kdy už balíte.
• Držet předvídatelný rituál: stejná slova, stejný postup, pokaždé.
• Nabídnout malou volbu: „chceš jít k autu sám, nebo tě ponesu?“ místo „jdeme, a basta“.
• Hlídat hlad a únavu: většina nejhorších scén se odehrává těsně před obědem nebo po vynechaném spánku.
• Neustupovat po oznámení odchodu: „ještě chvilku“ po vyhlášeném konci učí dítě, že křik funguje.
• Při nebezpečném průběhu fyzicky zajistit bezpečí: vzít dítě do náruče, odejít, mluvit klidně.

Žádný z těchto bodů není zázračný. A právě to je pointa, kterou Čechová svým příspěvkem nechtěně ilustruje: u batolat neexistuje trik, který problém vyřeší přes noc. Existuje jen opakování, trpělivost a vědomí, že fáze přejde.

Když je toho moc, kam se obrátit

Čechová má kolem sebe komunitu statisíců lidí, kteří jí ochotně radí. Většina rodičů takovou síť nemá. Pro ty, kdo se v podobné situaci cítí sami, existují v Česku konkrétní místa:

• Rodičovská linka: zdarma, anonymně, telefon 606 021 021 (po–čt 9–21, pá 9–17, chat v neděli 17–21).
• Aperio, Poradna pro mámy a táty: bezplatná online, telefonická i osobní pomoc, ročně podpoří kolem 4 000 rodičů.
• MPSV, Průvodce rodičovstvím: státní rozcestník od těhotenství do šesti let dítěte.

Nikola Čechová neřekla nic, co by tisíce matek nevěděly. Řekla to jen nahlas, na místě, kde ji slyší půl milionu lidí. A někdy je právě tohle, ne rada, ne technika, jen holé přiznání „taky to nezvládám“, přesně to, co rodič uprostřed nejhoršího dne potřebuje slyšet.