Mám vyměřený důchod a čekám na telefon. Kolářová po stu filmech popsala, jak funguje stáří v Česku

Po desítkách let před kamerou a zhruba stovce rolí ve filmu a televizi žije herečka v režimu, který důvěrně zná většina českých seniorů: má vyměřený důchod, z něhož by se dalo žít, ale musela by se uskromnit. Honoráře za občasné divadelní nebo televizní angažmá fungují jako přilepšení. Přesnou částku penze nikdy veřejně nesdělila a ani ji soudit nechce, říká jen, že „musí respektovat realitu“. Právě ta střízlivost je na jejích výrocích nejsilnější. Žádné stěžování, žádná póza. Prostě popis toho, jak stáří v Česku vypadá, i když se jmenujete Kolářová.

Čekání na telefon jako pracovní model

Když Kolářová říká „čekám na telefon“, nemyslí tím osamělost. Myslí tím způsob, jakým starší herci v Česku získávají práci. Nabídky přicházejí z divadla, televize nebo filmu, nepravidelně, bez harmonogramu, bez jistoty. Ona je pak zvažuje. Pokud jí scénář nepřijde hloupý, jde do toho. Ne kvůli penězům, ale proto, aby zůstala mezi lidmi a udržovala si, jak sama říká, „mozkový aparát v aktivitě“.

Tento projektový režim není výjimka, je to norma. Ani hvězdné jméno nezaručí stálý úvazek. Zaručí lepší vyjednávací pozici, možnost říct „ano, nebo ne“. Většina jejích vrstevníků takový luxus nemá. Kolářová si ho drží díky pověsti budované od sedmdesátých let a díky tomu, že stále stojí na jevišti. Ve Studiu DVA je aktuálně spojená s inscenacemi Šíleně smutná princezna a Odpočívej ve svém pokoji.

Věk nelze oblafnout

V rozhovoru pro web České důchody z roku 2022 Kolářová formulovala tři věty, které by mohly viset zarámované v každé české ordinaci geriatrie:

• Síly ubývají a je nutné to přijmout. Žádné popírání, žádné „cítím se na třicet“. Věk nelze oblafnout.
• Člověk se musí úkolovat. Nesedět doma, hledat práci, koníčky, strukturu dne. Jinak přijde zeď.
• Českým seniorům chybí obraz důstojného stáří. Vzpomíná, jak kdysi na Západě viděla důchodce, hezky oblečené, aktivní, s pozitivní energií. U nás ten vzor podle ní stále schází.

Tenhle postoj opakuje konzistentně. V pořadu Osobnost Plus na iROZHLASu v dubnu 2026 znovu mluvila o tom, že sedět doma a koukat do zdi je pro ni hrozná představa. A že „recept na realizaci musí hledat politici“, ne herečky.

Zahrada jako kostel, humor jako ventil

Kolářová nepopisuje stáří jen skrze práci. Dvě věci jí drží denní strukturu: zahrada a humor. O práci s hlínou a rostlinami mluví téměř spirituálně, příroda je pro ni „kostel“, místo, kde se učí respektovat řád, který člověk neovlivní. Není to romantická póza. Je to praktická kotva, která dává dnu tvar, když telefon nezvoní.

Humor má jinou funkci. Oceňuje „inteligentní míru urážek a stěrů“, práci se Svěrákem popisuje jako prostředí bez hysterie. Smích je pro ni mentální ventil, způsob, jak přežít těžké situace, aniž by člověk ztratil nadhled. Kdo ji viděl v komedii, ví, že to není fráze.

Služba, která není jen PR

Méně známá je její role mediální tváře Hospice sv. Jiří na Chebsku. Nejde o jednorázovou fotku na plakátu. Podle výroční zprávy hospice z roku 2018 měla podepsanou smlouvu o spolupráci s institucí, která v tom roce pečovala o 129 nevyléčitelně nemocných klientů na Chebsku a Tachovsku. Charitativní angažmá u Kolářové dává smysl právě v kontextu jejího pohledu na stáří: kdo mluví o důstojném odcházení, měl by být blízko těm, kteří odcházejí.

Obyčejný model s neobyčejným jménem

Na příběhu Kolářové je pozoruhodné, jak málo se liší od zkušenosti běžného českého seniora. Vyměřený důchod, ze kterého to jde, ale natěsno. Práce jako přilepšení i jako důvod vstát z postele. Zahrada místo dovolené. Čekání na příležitost, která může, ale nemusí přijít. Rozdíl je v tom, že ona příležitost pozná po hlasu, zvoní jí režisér, ne pojišťovna.

Právě proto její slova rezonují. Nepopisuje cizí svět. Popisuje ten náš, jen z pozice, kde je líp slyšet.