Šik smazal příspěvek a omluvil se Witowské. Kolář ale jeho slova rozebral bod po bodu a omluvu odmítl

Večer 26. června 2026 se na zámeckém nádvoří v Litomyšli hrála Smetanova Čertova stěna. Světlana Witowská tam seděla v publiku a pořídila si fotografie, které o pár dní později potřebovala jako důkaz. Pavel Šik, člověk, kterého Ministerstvo zahraničních věcí oficiálně uvádí jako externího poradce ministra Jana Macinky, totiž na Facebooku napsal, že na Smetanově Litomyšli seděla Witowská s Petrem Kolářem a že vedle nich byli „jejich přátelé, manželé Šámalovi“, tedy soudce Ústavního soudu Pavel Šámal s manželkou. Rámoval to jako příklad, o němž se „vůbec nemluví“, na rozdíl od strážnického fiaska Motoristů. Witowská, Kolář i Šámal tvrzení kategoricky popřeli. Šik příspěvek smazal a v pátek 3. července zveřejnil omluvu. Jenže právě ta omluva se stala novým ohniskem sporu.

Co přesně Šik tvrdil a co mu oponenti doložili

Původní příspěvek, dnes už smazaný, konstruoval obraz důvěrného společenského propojení mezi známou moderátorkou, bývalým velvyslancem spojeným s Hradem a ústavním soudcem. V kontextu rozjitřené debaty po strážnickém pískotu na ministry Klempíře a Macinku šlo o zřetelný pokus přesměrovat pozornost: podívejte se, kdo s kým sedí na festivalu.

Jenže důkazy šly proti němu. Witowská 2. července veřejně vyzvala Šika ke smazání postu a omluvě za „zjevně nepravdivé a manipulativní informace“. Současně zveřejnila vlastní fotografie z litomyšlského koncertu 26. června, které její verzi potvrzují. Kolář prohlásil, že Šámala osobně nezná. Šámal tvrzení rovněž odmítl. Tři shodná popření, fotografický důkaz na jedné straně, a na druhé? Anonymní zdroj, který nechce veřejně vystoupit.

Omluva, která není omluvou

Šikovo páteční vyjádření, jak je cituje iROZHLAS, si zaslouží rozbor, protože ilustruje klasický vzorec podmíněné omluvy:

• Podmíněná formulace. Šik nenapsal „omluvám se, zveřejnil jsem nepravdu“. Napsal, že pokud Witowské vadí, že „automaticky předpokládal“ její známost se Šámalem, „tak se jí omlouvá“. Slůvko „pokud“ mění omluvu na nabídku, kterou může adresát přijmout, nebo ne, ale odpovědnost zůstává rozptýlená.
• Trvání na tom, že nikoho „sprostě neurazil“. Tím přesunul měřítko. Witowská nežádala omluvu za sprostotu, ale za šíření nepravdy. Šik odpověděl na otázku, kterou nikdo nepoložil.
• Odvolání na anonymní zdroj. Uvedl, že informaci dostal od někoho, kdo nechce veřejně vystoupit. Tím de facto řekl: možná mám pravdu, jen to nemůžu dokázat. Neodvolal samotné tvrzení.
• Sebeobhajoba místo prostého odvolání. Omluvu obalil vysvětlováním, proč mu původní verze připadala věrohodná. Výsledkem je text, který čtenáři říká „mrzí mě to, ale vlastně jsem měl důvod“.

Podle sekundárně citovaného vyjádření Kolář právě proto text za čistou omluvu nepovažuje. A je těžké mu oponovat. Witowská chtěla dvě jednoduché věci: smazat a omluvit se za nepravdu. Dostala smazání a omluvu za „předpoklad“. To není totéž.

Proč nejde jen o facebookovou přestřelku

Kdyby totéž napsal anonymní troll, šlo by o běžný den na českém internetu. Šik ale není anonym. Na webu ministerstva zahraničí je uveden jako externí poradce ministra, člověk přispívající strategickými analýzami. Když takový člověk šíří neověřenou insinuaci o vazbách mezi moderátorkou, bývalým velvyslancem a ústavním soudcem, přestává to být soukromý exces. Stává se to reputační zátěží pro celý Macinkův okruh, a to v týdnu, kdy se Motoristé ještě nevzpamatovali ze strážnického debaklu.

Připomeňme kontext: 26. června byl ve Strážnici vypískán ministr kultury Klempíř, o den později přijel Macinka a odnesl si vlastní konflikt, Boris Šťastný otevřel téma zrušení dotací folklorním festivalům. Série eskalací, z nichž každá živila tu další. Šikův litomyšlský post do tohoto řetězce zapadl jako další článek, od pískotu publika ke konspiračně znějícím narážkám na vazby Hradu a Ústavního soudu.

Co může přijít dál

Witowská už 2. července řekla, že pokud se věc nevyřeší smírně, připadá v úvahu policie nebo občanskoprávní soud. Kolář současně zmínil zvažování podání na policii. Právní cesty existují dvě. V občanskoprávní rovině jde o ochranu osobnosti podle § 81 a § 82 občanského zákoníku, poškozený se může domáhat, aby bylo od zásahu upuštěno, aby byl odstraněn jeho následek, typicky formou omluvy a případné další satisfakce. V trestní rovině připadá v úvahu pomluva podle § 184 trestního zákoníku, kde zákon výslovně počítá i s veřejně přístupnou počítačovou sítí a kvalifikovaná skutková podstata zpřísňuje postih.

Práh pro trestní postih je ovšem vyšší, než by se z veřejné debaty mohlo zdát. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že musí jít o nepravdivý údaj schopný „značnou měrou“ ohrozit vážnost poškozeného, že se rozlišují skutková tvrzení od hodnotících soudů a že se individuálně posuzuje i to, zda si autor pravdivost vůbec ověřil. Právě ten poslední bod je pro Šika nepříjemný, sám přiznal, že vycházel z předpokladu a anonymního zdroje. Neověření informace před zveřejněním může být právně významné.

Podmíněná omluva za „automatický předpoklad“ spor neuzavřela. Otevřela ho. A tentokrát už nejde o to, kdo s kým seděl na koncertě, ale o to, co si může dovolit člověk s vizitkou ministerstva zahraničí.