Ústavní soud je podjatý. Zeman vypálil jednu větu a rozpoutal bouři, kterou nečekal nikdo

Bylo úterý 24. června 2026 a v pražském sále se křtila reedice knihy Jak jsem se (ne)mýlil v politice. Miloš Zeman u mikrofonu nečekal na dotaz moderátora. Sám otočil řeč k Ústavnímu soudu, který právě ten den rozhodoval o předběžném opatření ve sporu mezi prezidentem Petrem Pavlem a vládou Andreje Babiše o účast na summitu NATO v Ankaře. A pronesl větu, která během hodin přerostla v politický požár: „Důležité je, komu kompetenční žaloba je adresovaná. Je adresovaná soudcům, z nichž prakticky všechny jmenoval současný prezident. Z toho vyplývá, že Ústavní soud může být podjatý, neříkám musí, ale může.“ Citaci přinesla ČTK a okamžitě ji převzala většina redakcí. Zemanův výrok ale přistál do sporu, který se rozjel dávno před ním, a jeho síla spočívá spíš v načasování než v důkazní hodnotě.

Čísla, která Zemanovi hrají do karet, a ta, která ne

Faktický základ argumentu je jednoduchý. Ústavní soud má patnáct soudců, z nichž třináct jmenoval Petr Pavel. Zbývající dva, Pavel Šámal a Jan Svatoň, jsou Zemanovi jmenovanci. Kdo se podívá jen na tato čísla, snadno uvěří, že soud rozhoduje ve prospěch „svého“ prezidenta.

Jenže hlasovací mapa v kauze Pl. ÚS 16/26 říká něco jiného. V plénu zasedlo dvanáct soudců, tři se hlasování neúčastnili. Pro předběžné opatření, které přikázalo vládě umožnit Pavlovi cestu do Ankary, zvedli ruku i oba Zemanovi jmenovanci, Šámal a Svatoň. Naopak proti hlasovali dva soudci jmenovaní Pavlem: Jan Wintr a Dita Řepková. Kdyby podjatost fungovala tak mechanicky, jak Zeman naznačuje, měli by „jeho“ soudci stát na opačné straně. Nestáli. Zemanův argument funguje jako politická munice silněji než jako věcná námitka.

Jak se spor o Ankaru vůbec rozhořel

Kořeny konfliktu sahají do dubna 2026. 8. dubna Pavel dopisem oznámil premiérovi, že se chce summitu NATO v Ankaře zúčastnit v čele české delegace a žádá součinnost. Vláda odpověď odkládala, měnila usnesení o letecké přepravě a zabezpečení cesty, až 22. června prezidenta z delegace zcela vynechala.

Pavel reagoval bleskově. 23. června veřejně oznámil podání kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu a požádal o předběžné opatření. O den později, 24. června, soud opatření vydal. Vládě přikázal, aby prezidentovi nebránila v účasti na summitu plánovaném na 7. až 8. července. A právě do tohoto okna, mezi podáním žaloby a vyhlášením opatření, Zeman vstoupil se svou větou o podjatosti.

Reakce: od „ústavního puče“ po obranu právního státu

Zemanův výrok nebyl osamělý výstřel. Ministr Petr Macinka už předtím mluvil o „ústavním puči“ a „nepochopitelně rychlém“ zásahu soudu. Premiér Babiš verdikt formálně respektoval, ale dal najevo, že rychlost rozhodnutí považuje za neobvyklou. Z druhé strany přišla ostrá obrana instituce. Bývalá ústavní soudkyně Ivana Janů řekla, že kdo dopředu tvrdí, že Ústavní soud je neobjektivní a podjatý, v zásadě neuznává právní stát. Dagmar Lastovecká označila zpochybňování za nešťastné a bez opodstatnění.

Užitečnou dělicí čáru nabídl bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil: nesouhlasit s rozhodnutím je legitimní, ale to neznamená zpochybňovat nestrannost celé instituce. Právě tady se láme rozdíl mezi věcnou kritikou a politickým útokem. Zeman podjatost namítal veřejně, ne procesně, ostatně ani nemohl, protože nebyl účastníkem řízení. Účastníky jsou prezident, vláda, ministr zahraničí a Ministerstvo zahraničních věcí.

Co bude dál: summit proběhne, spor zůstane

K 29. červnu vláda oznámila, že prezidenta do oficiální delegace zařadila. Bezprostřední krize se tím zmírnila, Pavel na summit do Ankary míří. Střet se ale přesunul na jinou rovinu: kdo má být vedoucím delegace a kdo sedí u hlavního jednacího stolu. Hrad tvrdí, že vládní výklad stále neodpovídá usnesení soudu.

Předběžné opatření řeší výhradně letošní summit a výslovně nepředjímá konečný verdikt. Meritorní rozhodnutí o tom, kdo rozhoduje o účasti prezidenta na summitech NATO, přijde podle soudu v řádu měsíců. Půjde o precedent, který přesáhne Ankaru i Pavlovo funkční období.

Zemanův výrok o podjatosti mezitím žije vlastním životem jako politický nástroj, který nepotřebuje být fakticky přesný, aby byl účinný. Stačí, že zasadil pochybnost tam, kde by měla panovat důvěra. A právě to je na něm nejnebezpečnější.